Chuť lidského masa - Kapitola 23: Vyšetřování

Kapitola 23: Vyšetřování– Petra Malinová

Případ se nám zamotává, stále nevíme, kdo by mohl být tím tajemným milencem, ani nemůžeme najít Juliinu rodinu. Nechci nechat tenhle případ jako nevyřešený a věřím tomu, že nám všichni neřekli celou pravdu a všechno, co vědí o Julii. Je na čase vydat se na druhé kolo návštěv. Ale ještě předtím máme schůzku s „mukařovských vrahem“ a jeho právníkem. Nemám ráda jednání s právníky, nikdy se nic kloudného nedozvíme a nemůžeme na podezřelého vytvořit nátlak a zjistit tak, jaká je skutečnost.

Vyrazili jsme s Patrikem, mým kolegou, vyzvedl mě zcela výjimečně před domem, abychom si urychlili cestu. Na trávník se otáčím k našim oknům a vidím Martina, jak nás sleduje. Ach jo, to zase večer bude výslech. Jen doufám, že mi nebude volat i do práce a vydrží to skutečně až do večera.

Sedám si na pohodlnou sedačku naší služební Octávky a zdravím dorůžova vyspaného Patrika. Dnes vypadá skutečně výborně, kruhy pod očima mu zmizely a je na něm znát, že si konečně po dlouhé době odpočinul. „Patriku, dneska vypadáš výborně, jak jsi to udělal? Dáš mi svůj tajný recept?“

„Ale ty jedna lichotnice,“ směje se Patrik rozmařile, „konečně jsem se po dlouhé době pořádně vyspal. Navíc mě v noci napadlo, že bychom si znovu měli promluvit s Violou Kučerovou, víš, jak Josef Kiel říkal, že si spolu byly blízké, a vlastně i ona sama nám to potvrdila. Mohli bychom se jí zeptat, jaký vztah měla Julie s panem Krchvílem a jestli se mezi ním neodehrálo ještě něco dalšího před jejím zmizením. Něco mi na tom totiž nesedí.“

Chvilku nad tím přemýšlím. „Máš pravdu, Viola by toho mohla vědět ještě mnohem víc. Možná nás ten „mukařovský vrah“ a historka o něm měli jen zmást? Anebo jí to připadalo důležitější, než cokoliv jiného, a proto nám řekla o tomhle a mohla si pro sebe nechat nějaký další detail, který by nás nasměroval.

Rozjeli jsme se rovnou do vězení, musíme si s ním promluvit, třeba o celé téhle aféře nebude mít ani zdání a celé to skutečně bude jen Violina fantazie.

Když jsme dojeli k věznici, urovnala jsem si svůj kalhotový kostým a uhladila vlasy, musíme oba působit jako drsní a nekompromisní vyšetřovatelé. Zkontrolovala jsem si svoji zbraň v podpaží, je na svém místě a zajištěná. Patrik se také nenápadně ošívá, tohle prostředí plné zločinců mu není zrovna po chuti. Ale je to součástí naší práce, tak se s tím musíme vypořádat. Díky lehkému pokývnutí z Patrikovi strany jsme si dali vědět, že je čas jít. Nemám z toho strach, jen je mi to nepříjemné, u těchto odsouzených trestanců jeden nikdy neví, co se může stát.

Stráže nás pustili skrz několikery těžké železné dveře. Mřížemi vidíme jejich odhodlané výrazy a překvapení z toho, že nás vidí. Naštěstí je všechno domluveno s ředitelem věznice, takže nám nikdo nedělá žádné problémy.

Chování stráží je zajímavé, kdysi jsem viděla jednu studii, kde zavřeli studenty do vězení, z poloviny z nich udělali strážce a z druhé poloviny vězně. Vězni se chovali přirozeně, i když to pro ně byl velký nápor na psychiku. Zato studenti v roli strážných se začali chovat jako dobytek a vězně šikanovat, dokonce i fyzicky napadat. Cítili moc, a tak jí využili. Řekla bych, že to nebude jinak ani u těchto strážců, tedy pokud by měli volnou ruku. Jejich povolání vede k tomu cítit se nadřazeně, skoro jako polobozi, a tahle pomyslná moc velmi ovlivňuje jejich chování.

Podpatky bot mi klapou po dlážděné chodbě a tenhle zvuk se odráží od stěn. Nese se do všech stran a oznamuje tak náš příchod.

České věznice nejsou nic hezkého, všechno je oprýskané a působí to studeným dojmem… možná právě tohle je hlavní důvod.

Došli jsme k pevným tmavě hnědým dveřím, za kterými už na nás čeká muž, s kterým si toužíme promluvit a který by mohl být tím koho hledáme. Poslední strážný nám otevřel těžké dveře a pustil nás dovnitř.

Musím se přiznat ke značnému překvapení. Za stolem sedí urostlý vysoký muž v kvalitním obleku s perfektně načesanými vlasy. Před sebou má aktovku z tmavé kůže a na ní vyndané desky s papíry. Hned vedle něj se choulí velmi mladý, až dětsky působící muž v nevýrazném vězeňském oblečení. Na rukou má pouta a zuby lehce šoupe o sebe, z toho je ten nepříjemný zvuk. Světlé vlasy má na hlavě rozcuchané a oříškovýma očima se soustředí na stůl před sebou, jako by se je bál zdvihnout, aby se tak nestřetl s našimi pohledy. Ruce si nervózně tře o sebe a celkově sedí jako malé skrčené dítě, co čeká ránu od svého opilého otce.

„Dobrý den, pánové,“ právník se zvedl a potřásl si s námi rukou, „můžeme na vás mít pár otázek?“

Právník ihned zasáhl: „Čeho se tyto otázky budou přesně týkat, směřují k případu v Mukařově?“

Okamžitě uklidňuju připraveného a nastartovaného právníka, který chce hájit svého klienta. „V podstatě se to vůbec netýká těchto vražd, přejdu rovnou k věci, protože jak váš tak náš čas je drahocenný. Zajímalo by nás, co dělal váš klient v době, kdy utekl z psychiatrické léčebny. Kde přesně se pohyboval a s kým se setkal?“

Advokát radí klientovi, že může odpovědět, ale ten se vůbec nehýbá a stále hypnotizuje stůl před sebou. Pojednou si začal broukat a pohupovat se ze strany na stranu. Musím přiznat, že mě to až děsí. Brouká si stále dokola stejný rytmus a naprosto ignoruje jak nás, tak i svého právního zástupce. Když jsem to nejméňe čekala, zvedl tvář směrem k nám a ukázal modřiny, které se mu skrývají v obličeji. Jedním rychlým pohybem nasál a vyplivl směrem před sebe a zároveň přímo na Patrika odporný hlen.

V ten moment se mi z toho zvedl žaludek, ale ustála jsem to a rychle z kapsy vyndala papírový kapesník a podala ho Patrikovi. Vidím, jak se musí držet, aby na vězně nevletěl a nezmlátil ho. Pro uklidnění ho chytám za paži. Otřel si bílý táhlý hlen z nosu a oka, pomalu si stoupl a přešel za má záda. Okamžitě ho začínám bránit a vyvíjím tlak na právníka.

„Pane doktore, měl byste raději domluvit svému klientovi, aby s námi spolupracoval,“ mezitím si vězeň opět začal hlasitě broukat a pokyvovat se směrem dozadu a zase dopředu, „máme vážné podezření, že po dobu, co byl Váš klient na svobodě, mohl spáchat další trestný čin nebo se stát svědkem velmi vážného zločinu.“

Právník pokývl na souhlas a opět se otočil ke svému klientovi, a začal mu šeptat do ucha, jak by se měl chovat a spolupracovat s námi. Ale je vidět, že jeho snaha a argumenty jsou naprosto zbytečné, vězeň si hraje na blázna, co patří do psychiatrické léčebny, a chce to celé uhrát na nepříčetnost.

Mám toho dost, naprosto impulzivně jsem se zvedla ze židle a nahnula přes stůl směrem k vězni a začala mu velmi rázně našeptávat, proč by nám měl pomoc. „Myslete přece na svoji přítelkyni a vaše nenarozené dítě, co s nimi teď bude, když jste tady.“ Ostře se na mě podíval, na chvíli opět sklopil oči, ale dlouho to nevydržel a znovu zvedl svůj zlý, až skoro vražedný pohled k mojí tváři, narovnal ramena a najednou se zdá i o dost větší. Překvapilo mě, jakým způsobem promluvil, bylo to tiché, ale zároveň důrazné, až příliš dospělé na tak mladou tvář. „Nemluvte o nich. Nemáte právo o nich cokoliv říkat, neznáte je. Ještě jednou se o nich zmíníte nebo na ně jen pomyslíte, a já si to s vámi a vaší rodinou osobně vyřídím. Budete litovat.“ Když řekl, co chtěl, opět se schoulil do své ulity a slabým hláskem si začal pobrukovat.

Bohužel ať jsme vyvíjeli jakýkoliv další nátlak, nepovedlo se nám z vězně vytáhnout ani jediné slovo. Pouze neustálé broukání, které už mi fakt leze na nervy, a i když opouštíme celu a dostáváme se na chodbu, pořád je slyšet jeho pobrukování. Dokonce i když jsme opustili staré zdi věznice, nasáklé vším tím násilím od všemožných zločinů spáchaných jeho obyvateli.

Když jsme došli k autu, Patrik si konečně ulevil. „Hajzl jeden zasranej, co si to sakra dovoluje. To je takovej dobytek, zabije tři lidi brutálním ubodáním, možná i naši oběť a teď si klidně plivne detektivovi do obličeje a tobě vyhrožuje, že si to s tebou a tvojí rodinou vyřídí.“ Teď když to Patrik řekl znovu a nahlas, opět mi přejel mráz po zádech, přesně jako když jsem byla přímo naproti němu. Tak blízko do obličeje mi snad výhružku ještě nikdo neřekl. Nejhorší je, že jsem mu v očích viděla, že to myslí vážně. Neřekl to jen tak. Doufám, že už se odsud nikdy nedostane a vůbec se nedivím Viole, že z něj měla takový strach. „ Á propos, Patriku, chtěla bych ještě mluvit s Violou Kučerovou, zdá se mi, že nám neřekla všechno, co o Julii ví. Vykašli se na toho blbce, hraje si na blázna, ale má to spočítané dobře, chtěl tě vyprovokovat, aby na tebe pak mohl svést policejní brutalitu, ale ty jsi to ustál na výbornou. Tak pojď, jedeme.“

„Asi máš pravdu, Petro, ale přesto jsem pěkně vytočený, hlavně na to, že jsem to nedokázal předvídat a uhnout nebo to tomu parchantovi překazit nějak jinak.“ Z jeho obličeje už polevuje výraz naprostého naštvání a pomalu se smiřuje se situací, která se před několika málo okamžiky udála a kterou skutečně ustál na výbornou. Policisté to rozhodně nemají lehké, obzvlášť když je někdo provokuje. Ale tohle je daň, o které víme už od začátku své kariéry, dokonce nás na ni připravují už ve škole. Samozřejmě zvládnout realitu je mnohem těžší.

Patrik měl ještě trošku agresivnější rozjezd, ale po zbytek cesty jel ukázkově a předpisově. Nechávám ho po většinu času řídit, aspoň mám čas při našich přesunech přemýšlet a pořád dokola si probírat všechno, co už víme, a přehrávat rozhovory, které jsme uskutečnili s okolím oběti. Můžeme tyto lidi nazývat svědky nebo taky podezřelými.

Ve volném čase při přesunu za Violou Kučerovou jsem zavolala na ústředí, jestli nevědí něco nového o rodině Julie Kohlerové. Bohužel pořád nic, nemůžou najít matku ani sestru. Sestra by měla žít někde v cizině, o to to bude horší. Dokonce i pátrání po Simonovi Dvořáčkovi je zatím velmi neúspěšné, jako by se vypařil z České republiky. Nově jsem jim zadala úkol najít majitele vily, ve které se našla zavražděná. Došlo mi, že doposud jsme jednali pouze se správcovou, která vystupovala, jako by jí vila patřila, ale přitom není její majitelkou. Šlo to poměrně rychle a takřka na počkání si technici vyjeli výpis z katastru nemovitostí a rázem se jim ukázalo, že vilu vlastní nějaká neznámá firma. Teď budou hledat tuhle firmu a v ní přímé vlastníky. Na to jim dám trochu času, protože to obvykle nebývá zase až tak rychlé.

Cestou mi opět volala paní Sedláčková, měla jsem sto chutí jí ten telefon ani nezvednout, ale pak jsem si řekla, co kdyby si náhodou na něco vzpomněla. Ale to byl velký omyl, neví nic, jen se zase chtěla vypovídat o tom, jak ji podvedli a jaká je to chudinka. Tentokrát se zmínila, že jednou poslouchala bývalé zaměstnance společnosti Krásný byt pod otevřeným oknem, když odešla, a že si z ní ve firmě dělali všichni legraci. Bože a co, mě tohle vůbec nezajímá, snažila jsem se ji nějak slušně utnout, ale baba se nechtěla za žádných okolností dát. Po chvilce jejích dalších obvinění a útoku na mě, proč to nevyšetřujeme a nezavřeme pana Kiela, jsem telefonát rázně ukončila slovy. „Je mi líto, ale musím jít vyšetřovat mnohem závažnější případ. Sbohem.“ Hned potom jsem típla telefon a následně mi od ní přišla ještě sms, že si na mě bude stěžovat, protože neřeším její případ. Tím mě paní Sedláčková dost namíchla a mám sto chutí poslat jí na oplátku kontrolu z finančního úřadu. Nenechám se od takové bláznivé baby jakkoliv vydírat a rozhodně ji nenechám, aby si tohle ke mně dovolovala. To bylo naposledy, co jsem jí zvedla telefon.

Zapnula jsem rádio a naladila moji oblíbenou stanici. A pak se nechala unášet na vlnách příjemného rytmu známé písně. V hlavě mi tupě zní slova a já se jen nehybně nechávám unášet pohledem z okna na okolní ruch. Lidé chodící po chodnících, auta ve vedlejších pruzích a vlnící se stromy v lehkém vánku, který příjemně osvěžuje další z teplých letních dnů.

Můžu se jen domýšlet, kolik bolesti bylo způsobeno Julii Kohlerové a kdo mohl něco tak krutého udělat. Julie přece ještě žila, když jí byla vyjmuta ledvina. Nemůžu si pomoct, ale připomíná mi to zákrok, který se provádí při transplantaci. Kdyby Julii chtěl někdo fyzicky týrat, proč by skončil po vyjmutí jedné ledviny a nepokračoval dál? Zase na druhou stranu, kdyby se jednalo o nějakou skupinu zabývající se prodejem orgánů na černém trhu, jistě by si vzali i druhou ledvinu, srdce a játra. Podle výsledků testůbyla Julie naprosto zdravá žena.

Ta ledvina mi na tom všem nesedí, začala jsem přemýšlet, jestli jsme v minulosti nenašli nějaké podobné tělo, že by se mohlo jednat o sériového vraha, ale nevzpomínám si, že bych kdy vyšetřovala něco podobného.

Na moment mě i napadlo, že by se její ledvina mohla hodit nějakému smrtelně nemocnému příbuznému, možná přímo sestře nebo matce? Mohly mít nějakou závažnou nemoc a požádat Julii o ledvinu, ona mohla samozřejmě odmítnout. Byly by schopné vzít si ji násilím? A zabít takhle krutě svoji vlastní krev?

To se mi moc nezdá. Spíš bych asi hledala vraha mezi jejími spolupracovníky, je z nich cítit, že vědí o něco víc, než nám říkají.