Vyšetřovatelé skončili a policie nám předala vilu zpět, tak jako by se snad ani nikdy nic nestalo. Na Magi je vidět, že se tu necítí dobře, pořád se ošívá a čeká, že na ni někdo vyskočí zpoza rohu.
Kapitola 22: Vrátili nám vilu – Enn Stail
Vyšetřovatelé skončili a policie nám předala vilu zpět, tak jako by se snad ani nikdy nic nestalo.
Na Magi je vidět, že se tu necítí dobře, pořád se ošívá a čeká, že na ni někdo vyskočí zpoza rohu.
Bojím se, abych ji nadobro neztratila, jako její zaměstnavatelka ji musím vytvořit vyhovující podmínky. Bohužel se mi to moc nedaří, a tak se cítím, jako bych selhávala, a to v případě nejlepších zaměstnanců může znamenat jejich ztrátu.
Tak jako obvykle se mi rychle podařilo vyrovnat se se všemi událostmi. Hlavně se musím přiznat, že v tom nevidím takové drama jako Magi. Ročně přijde spousta lidí o život, je to daň, kterou musíme platit za to, abychom my ostatní mohli žít svoje obyčejné životy neposkvrněné kriminalitou.
Prošly jsme s Magi celou vilu a zjišťovaly, jestli se nám něco neztratilo. Akorát byl problém, že jsme dole ve výrobně potkaly figurínu oblečenou do červeného, od toho objevu z ní ještě nikdo tyhle děsivé šaty nesvlékl.
Musím se přiznat, že to trošku vyděsilo i mě, ale když jsem vedle sebe cítila zkoprnělou Magi,bylo mi jasné, že já musím být tím, kdo zachová klidnou hlavu a který odstraní tuhle inkriminující věc. Vzala jsem černý pytel a bez jakýchkoliv něžností strhla šaty z figuríny. Zmuchlanou šustivou látku jsem začala pěchovat dovnitř, až jsem slyšela lehké křupání švů. Volánky byly poněkud nepoddajné, a přesto proti mým rychlým rukám neměly šanci a za okamžik byly skryté stejně jako zbytek šatů v neprůhledném odpadkovém pytli. Tak, a tady, vy mrchy, zůstanete, protože už vás máme dost.
Vyběhla jsem s nimi do patra a zahodila je až na dno skříně, v pokoji, který nám slouží jako skladiště. Je hned naproti mojí kanceláři a doposud nebyl příliš používaný, protože se teprve chystáme uskladňovat tady nepotřebné věci, kterých postupem času přibývá.
Cosi na těch šatech mi vybavilo vzpomínku z dětství, z mámina zakázaného pokoje. Bydleli jsme tenkrát ve dvanáctém patře. A že je něco divně, mi došlo až v momentě, kdy jsem slyšla šeptat si o nás sousedky, když jsem šla do našeho paneláku. Nikdy na to nezapomenu, když řekli, že je moje máma kurva. Běžela jsem do jejího pokoje a hledala důkaz. Našla jsem ho. Důkazy byly všude, jen mi do té doby nepřišli divné. A pak mě tam máma našla. Nic neřekla, jen mě vzala za ruku a dovedla ke stolu v kuchyni, kde přede mě na talíři postavila hotovou svačinu. Chtěla jsem se jí zepatat co přesně kurva znamená, ale nevěděla jsem jak. Bála jsem se, že na mě bude naštvaná. Potřepala jsem hlavou, abych zahnala vzpomínku na minulost.
Sklep je uzavřený a zapečetěný, přetažený původní přírodní žaluzií. Přesto jakoby ta smrt odsud ještě stále nevymizela, stěny domu jí museli tak strašně nasáknout, že už tu nejspíš bude navždy s námi.
Co dělat jiného než se vrátit k práci a trošku si změnit myšlenky, už je na čase se oprostit od událostí několika uplynulých dnů a jít dál.
Všechna okna jsme otevřely dokořán, abychom do domu nahnaly svěží teplý vzduch zvenčí a vyhnaly tak zatuchlý zápach.
Sedám si pod okno přímo na hřejivé paprsky a beru do ruky tak důvěrně známou tužku a list papíru. Kupodivu mám v hlavě plno myšlenek, a tak zakresluji linku po lince, pohyby mojí ruky se zrychlují, abyvytvořili novou dokonalou róbu, která bude ještě lepší než ta předchozí.
Magi se také konečně chopila práce, a ladnými pohyby začala spojovat nedokončené části látky, přesně v bodě, ve kterém přestala.
Spoje jsou čisté a perfektní, tak jako vždy. Její preciznost mě neustále příjemně překvapuje. Začínám v živých barvách vidět to, co jsem před několika týdny nakreslila, je to něco neskutečného, když pouhé návrhy na kusu papíru přechází do hmatatelné podoby. Miluji tohle období, kdy se z pouhých myšlenek a nápadů stává pevné skupenství.
Unášená snovou myšlenkou se držím rámů otevřeného okna a skrz mříž inhaluji čerstvý teplý vzduch. V hlavě si přehrávám, že aspoň po dobu prvních dnů bych tu neměla Magi nechávat samotnou. V zorném poli se mi cosi zalesklo, a tak se snažím najít původce toho ostrého světla. Skrz šťavnaté listy staré rozrostlé třešně se snažím dohlédnout až na druhou stranu hlavní asfaltové silnice, ale zdá se mi, že původce toho ostrého světla stojí přesně za hustou větvičkou, tak, abych ho neviděla. Krčím se v kolenou a skutečně, přesně pod větví vidím nohy nasměrované čelem k nám. Snažím se poklesnout ještě o kousek, ale rám okna končí a v přesné přímce začíná plot. Nemám možnost toho člověka vidět, ledaže bych vyšla ze dveří, ale nejsem si jistá, jestli mi tahle rozmařilost skutečně stojí za ztrátu času.
Magi si mě musela všimnout, jak se krčím u okenního parapetu a sleduji pohyb venku, proto hned následovala její trefná otázka: „Enn, jsi v pořádku? Co se děje, proč jsi v takové prazvláštní pozici?“
Otáčím se ještě v pokrčených nohách a pozvolna si rovnám záda, tak trošku fixluji a dělám, jako že jsem se rozcvičovala. „Nic se neděje, Magi, jen mě tak uchvátil ten čerstvý vzduch a přinutil mě protáhnout už tak dlouho zanedbávané tělo. Vždyť mě znáš, že na cvičení moc nejsem,“ říkám naprosto lživě, jen tak můžu Magi ochránit od dalšího stresu, nebudu jí říkat nic, co by ji znepokojilo. Naposledy když jsem k ní přijela domů, potkala jsem ji už na ulici. Vypadala vyděšeně. Jako kdyby viděla ducha. Ale nechtěla o tom se mnou mluvit. Pořád jen opakovala, jak ráda mě vidí a že jedu v pravý čas.
Magi se otočila zpátky k figuríně, na které má zkušební model a ke kterému postupně přidělává další díly. Zamumlala si už spíš jen tak pro sebe: „Tak kdyby se něco dělo, nebo se ti udělalo špatně, dej mi hned vědět.“
Už jsem na to nic neřekla a znovu se otočila k oku, jestli nebudu úspěšnější a nezahlédnu aspoň kousek záhadné postavy. Měla jsem štěstí, protože zavlál silný vítr a pohnul větvičkou asi o deset centimetrů doprava, na chvíli se mi zjevila celá noha a kus pasu. Tmavé společenské kalhoty zakončené luxusní botou z krokodýlí kůže a kousek tmavě zelené košile na břiše odhalil tenhle nepatrný pohyb větvičky. Kdo to sakra může být? A může mě vidět, i když já jeho ne? Proč vůbec tak upřeně sleduje naši vilu? A dost, musím téhle záhadě přijít na kloub. Otáčím se na podpatku a rychlými ráznými kroky mířím ke dveřím na chodbu, kterou pokračuju až ke vchodovým dveřím. Přistihla jsem se, že stáčím hlavu rovnou do směru cizincova bodu stání. Otvírám dveře a doslova vybíhám na první schody v domnění, že ho snad zahlédnu, ale opět mi vadí sloupek u plotu, proto to nevzdávám a pokračuji až za branku na chodník.
Cizinec si mě musel všimnout, protože jsem z něj zahlídla opět jen botu a kus nohavice mizející za velké květináče plné stromů u novostavby naproti. Nečekám tu ani o chvilku déle a vydávám se zpět. Celé je to zvláštní a jako by se mi tím potvrdilo, že nás sledoval, protože kdyby ne, proč by přede mnou utíkal. Děje se tu něco moc divného.
Zbytek odpoledne už probíhal v poklidu. Přesto stále nervózně kontroluji okno a především protější stranu silnice. Je to těžké utlumit v sobě neklid, tak aby na mě Magi nic nepoznala a nevyděsila se. Ale dlužím jí to. Její duševní zdraví je křehké, je teď hodně citlivá. Nemůžu dovolit, aby ji ještě někdo vystrašil. Nechci o ni přijít. Proto ji musím chránit a nenechat nikoho, aby ji zbytečně víc děsil.
