Chuť lidského masa - Kapitola 21: Rekapitulace toho, co už víme

Kapitola 21: Rekapitulace toho, co už víme – Petra Malinová

Z penzionu jsme odjeli ve značně zamyšleném stavu a už za cesty si začali rekapitulovat, kdo by mohl proti Julii mít tolik, aby ji zabil a ukryl pod podlahou ve sklepě jejich kanceláří.

Podle svědectví Violy Kučerové mohl Julii napadnout „mukařovský vrah“, který v té době utekl a mohl cítit, že má s Violou nevyřízené účty, a proto se mohl vydat do kanceláře, s Julií se nepohodnout, a ji pak jako ty předchozí zabít a její tělo odnést do sklepa. Což nám rozhodně nevysvětluje chybějící ledvinu. Ovšem ledvina mohla být jen zastírací manévr.

Další stopy ukazují na pana Krchvíla, Julie věděla o jeho plánech na zničení firmy mnohem dřív, než se mu to všechno podařilo dokončit. Možná ho chtěla vydírat, možná ho jen varovala a on neunesl prozrazení a jediného svědka zabil. Podle všech mezi nimi panovalo nějaké napětí.

Simon Dvořáček, po kterém zatím pátráme, mohl údajně odcizit kasu s patnácti tisíci, kterou měla kdysi ve správě Julie, mohla mu na to nějak přijít, mohla najít důkazy, že to byl skutečně on. Třeba to chtěla říct panu Krchvílovi, to by jistě pana Dvořáčka stálo místo.

Jednou z možností je i Tobias Častý, nejsme si jistí, čeho všeho je tenhle nerudný člověk schopný. Něco před námi rozhodně tajil. Navíc Julii obvinil z tunelování firmy, což by z její pozice asi nebylo dost dobře možné, tak aby si toho nikdo nevšimnul. Neměla přístup k penězům, protože si to sama nepřála. Jeho teorie se zdá dost mimo, co když v tom jel s panem Krchvílem a Julie o tom věděla? Julie mohla vědět ledacos.

Každopádně ve všech ohledech to vypadá, že se dozvěděla něco, co neměla, proto musela být odstraněna. Někdo chtěl svoje velké tajemství udržet pod pokličkou, a to mu Julie ohrožovala.

Další záhadou je Juliina minulost a její rodina, zatím se nám o ní nedaří najít naprosto žádné informace. Jako by až do doby, než začala pracovat ve společnosti Krásný byt, ani neexistovala.

Navíc kde Julie vzala tolik peněz na prostorný byt v centru, vydělat je legální cestou přes svoje mládí nemohla. Takže máme několik možností, první je dědictví, další bohatí rodiče a poslední vydírání nebo jiná nelegální činnost, kterou byzískala velké množství peněz.

Padla zmínka o tom, že Julie v poslední době možná měla nějakého přítele, což je rozhodně závažné a my ho potřebujeme najít.

Byt od přítele nejspíš neměla, protože v něm bydlela už dlouho, a zmínka o příteli je pouze z poslední doby, ale kdo ví.

V téhle záhadě máme ještě spoustu nevyřešených možností, nepřeberné množství otázek, které bychom chtěli položit, abychom se tak dozvěděli aspoň nějakou pravdivou odpověď, která by nás posunula o něco blíž ke skutečné pravdě, k souvislostem, které by nás dovedly až k motivu a výsledně k vrahovi.

„Patriku, máš nějaké tušení, kdo by mohl být skutečným vrahem nebo kdo by mohl vědět něco víc, než tvrdí, o smrti Julie Kohlerové?“

„Dobrý pokus, Petro, ale musím se přiznat, že si vůbec nejsem jistý, navíc jsme ještě nevyslechli všechny, takže těžko říct. Tebe už napadá nějaká souvislost?“

Sotva jsem se nadechla k odpovědi, zazvonil mi mobil, zvedla jsem neznámé číslo, představila se a jen mlčky naslouchala hlasu pana Josefa Kiela, ještě si na něco důležitého vzpomněl.

„Paní Malinová, omlouvám se, že ruším, ale ještě mě napadlo, že jsme před nějakým časem jednali s paní Sedláčkovou, naše firma pro ni měla zprostředkovat výkup bytu, tak aby měla peníze co nejdříve. Ale díky panu Krchvílovi se to všechno zamotalo a paní Sedláčková si myslí, že jsme podvodníci, co ji okradli. Víte, hodně často mi volala a vyhrožovala, proklínala mě a slibovala pomstu. Vím od Julie, že jí několikrát volala do kanceláře a chtěla po ní omluvu za naši firmu. Ale Julii to nepřišlo správné, byla vůči firmě loajální, proto se stalo, že se s touhle babou taky několikrát nepohodla. Nevím, čeho všeho je baba Sedláčková schopná, ale už jen fakt, že dělá psychiatra, mě dost děsí. Zaútočila i na mě, když jsem byl ve firmě vozem, opakovaně mi propíchala pneumatiky a jednou v parku dokonce zaútočila na moje děti. Snažila se, aby mě ze společnosti Krásný byt vyhodili, ale to měla smůlu, tak se o to začala aspoň snažit u mojí ženy. Proto jsme se nakonec po krachu realitky sebrali a odstěhovali se a začali vést penzion. Její ataky neustávaly a stupňovaly se. Nejsem si jistý, jestli mě nemohla jít baba Sedláčková hledat do kanceláře a tam narazit na Julii. Julie ji znala, ale nevím, jestli by toho ta otravná baba Sedláčková byla skutečně schopna. Z vlastní zkušenosti vím, že je šílená, ale do jaké míry, tak to už bohužel ne.“

„Děkuju, pane Kiele, s paní Sedláčkovu si rozhodně promluvíme,“ ještě nám nadiktoval její adresu do práce i domů. Současně jsme zavěsili a já po krátkém výkladu všech informací Patrikovi, rozhodla, abychom jeli rovnou za ní.

Skutečně jsme ji našli v centru v Londýnské ulici. I když pan Kiel popisoval paní Sedláčkovou jako babu, musím uznat, že to téhle starší dámě skutečně sluší.

Objevili jsme jí v psychiatrické poradně, dokonce jak jsme se dozvěděli z brožur a materiálů, rozmístěných všude kolem po stěnách, zabývá se i dietologií a pomocí od alkoholismu.

Dynamická, starší, ale přesto velmi udržovaná dáma, vyskočila zpoza svého stolu, aby nás mile přivítala. Její až poněkud přesladký projev nás značně mate, zdá se, že tohle rozhodně nemůže být žena, kterou popisoval pan Kiel. I když jestli nás naše práce něco skutečně naučila, je to, že lidé nebývají takoví, jací se na první pohled zdají. Za touhle přeslazeností se skrývá těkavá osoba, aspoň podle popisu pana Kiela, a já si myslím, že na to po pár větách přijdeme.

„Jak Vám mohu  pomoci, pane a paní vyšetřovatelko?“ nenápadně vyzvídá paní Sedláčková, sotva jsme dosedli na červenou pohovku.

Kancelář působí jako u většiny psychiatrů, všude hodně živých květin, knih a pohodlných sofa, samozřejmě nechybí diplom na stěně. Takže tu nic skutečně nevypovídá o povaze její uživatelky, všechno je jen taková líbivá skořápka pro přicházející klienty. Mají se tu cítit hlavně dobře a vyzradit tu na sebe i to, co nechtějí.

Nadechuji se pozvolna, protože se cítím jak pod mikroskopem, vidím na paní Sedláčkové, jak nás zkoumá a analyzuje, je mi to skutečně nepříjemné, vlastně celá její společnost je mi nepříjemná, na tom, co jsme slyšeli, bude jistě něco pravdy. „Paní Sedláčková, když jste prodávala byt přes společnost Krásný byt, s kým vším jste z jejích zaměstnanců setkala?“

Slabě se jí zalesklo v očích, je na ní vidět, že je vděčná za tohle téma. Spustila rychle jako kulomet, který se zastaví, až když mu dojdou náboje: „No jednala jsem tam snad s každým a musím říct, že všichni to jsou podvodníci a naprostí hulváti. Choval se ke mně dobře snad jen pak Krchvíl, víte, měl to skutečně srovnané a snažil se za pana Kiela napravit obchod, který se mnou uzavřel. Pan Kiel je z nich nejhorší, je to mafián a podvodník a vydíráním mě donutil, abych prodala za takových nevýhodných podmínek svůj byt. Je to strašný šmelinář a nedá se mu věřit ani nos mezi očima. Uvrtal mě do toho nevýhodného obchodu, víte, kdybych si ten svůj byt prodala sama, byla bych na tom rozhodně líp. Okradli mě o strašné peníze a nikdo s tím nic neudělal. Vy to tedy teď vyšetřujete? Měli byste pana Kiela zavřít, je nebezpečný pro své okolí, zavřete ho, až zčerná.“

Musela jsem ji přerušit, aby nám tady znovu nezačala vyprávět celou historii spolupráce s realitní kanceláří Krásný byt. Co po nás chce, abychom ji litovali, nebo abychom vyšetřovali zcela legální obchod? Nechápu, jak někdo takový může radit ostatním.

„Paní Sedláčková, kolikrát asi tak jste byla v kanceláři realitní kanceláře Krásný byt?“

„No já nevím, ale mnohokrát, pořád mě tam tahali kvůli každé kravině. Jednou to byl klíč od schránky, po druhé předpis záloh za služby, následně jsem jim měla podepsat plnou moc, a takhle to bylo pořád dokola. Nejlepší bylo, když jsem dorazila a pan Krchvíl neměl připravené smlouvy s výmluvou, že mají technickou závadu na počítačích, ale mě bylo jasné, že pan Kiel to nepřipravil, bylo to pořád dokola.“

„Paní Sedláčková, vzpomenete si, kolikrát jste mluvila s asistentkou společnosti?“

„Tak to nevím, jednou když mi pan Kiel nebral telefon a já s ním naléhavě potřebovala mluvit, volala jsem do kanceláře. Zvedla to taková neurvalá holka bez kapky respektu ke mně jako k zákazníkovi, co po ní něco chce. Potřebovala jsem od ní pomoc a ona mlela pořád jen něco o tom, že mi nemůže pomoct, ale že panu Kielovi předá vzkaz. Opravdu nevychovaný člověk, celá ta společnost byla prohnilá. Ani se mi za svoje chování nedokázala omluvit. Kdo to kdy viděl jednat takhle s klienty, taková hrubost.“

„No a když jste byla přímo ve společnosti, jak se k vám asistentka chovala?“

„No měli tam takovou příjemnou recepční, s tou jsem problém neměla.“

„A víte o tom, paní Sedláčková, že tam obě tyhle práce zastával pouze jeden člověk, takže asistentka, s níž jste mluvila, vám chodila otevírat i dveře?“

„To není možné, musely to být dvě rozdílné osoby nebo nějaká brigádnice? Nevím, co na mě zkoušíte, vy jste tam nebyli.“

A vida, paní Sedláčková se nám začíná ukazovat. „No možná jsme u toho nebyli, ale zato víme, že tahle realitka, o které se bavíme, zaměstnávala pouze jednu ženu, a to Julii Kohlerovou. Vy jste ji třeba nepoznala po hlase?“

„Nevím, co to tady na mě zkoušíte, nemyslete si, že mě dostanete díky několika poučkám z učebnice, které vám vymýšleli psychologové.“

„Paní Sedláčková, teď si asi dost dobře nerozumíme, my jsme za vámi přišli, protože na vás padlo jisté obvinění, proto jsme si s Vámi chtěli promluvit a všechno prověřit.“

„Cože, kdo mě má co obviňovat, to já bych měla obviňovat, kdo podal to obvinění, byl to pan Kiel, že jo, ten had jeden prašivá, já se ho snad nikdy nezbavím. Asi mě ještě dost dobře nepochopil.“

„Tak to není, paní Sedláčková, vyšetřujeme vraždu a potřebujeme prověřit všechny možné stopy.“

Vraždu, tak ten parchant Kiel to má za sebou, no nemůžu říct, že by mu to nepatřilo.“ Chvilku jsme si všimli jejího zmateného výrazu. „Už Vám nic neřeknu, chci svého právníka, protože s tím nemám nic společného.“

„Ale ne, paní Sedláčková, pan Kiel žije, ba dokonce se má velice dobře. Ale právě Julie Kohlerová, asistentka a zároveň i recepční, byla zavražděna, nevzpomenete si na něco v souvislosti s ní?“

Opět otočila a začala mít naprosto soucitný až něžný tón. Její světlé oči se do nás vpíjí pro větší efekt a ruce si dala zhrozeně do úrovně obličeje. „To je taková tragédie, vždyť byla tak mladá, chudinka jedna. To jí určitě musel udělat pan Kiel, to je takový bezpáteřní hajzl schopný všeho. To byl určitě on.“

Aha, takže o tom všem ví kulové, jen se snaží shodit vinu na svého nepřítele. Je to opravdu bláznivá ženská a už teď mi je jasné, že se od ní víc nedozvíme. Nejspíš o tom vůbec nic neví. Vždyť ani netušila, že mluvila a i se viděla jen s jednou osobou. Nebo že by to jen hrála.

„Děkujeme, paní Sedláčková, to bude všechno, tady máte moji vizitku, kdybyste si třeba ještě na něco vzpomněla. Nashledanou.“

I na Patrikovi je vidět, že je moc rád, že odsud můžeme zmizet. Vím, že odjakživa nemá rád doktory, a natož pošahané blázny, žijící ve svojí bublině přetvářky.

Zdálo se mi, jako bychom po schodech z kanceláře doslova běželi, jen abychom byli od téhle baby co nejdál.

I když je to skutečně neuvěřitelné, tahle paní mi volala už do auta s tím, že si vzpomněla ještě na nějaké informace ohledně pana Kiela. Jako by nás vůbec neposlouchala, my chtěli vědět o Julii Kohlerové a ne o makléři, který podle ní nedodržel, co slíbil, a tím pádem je podvodník. Začala mi znovu od začátku vyprávět celý svůj příběh.Váženě neuvěřitelné. Myslím, že to je její hloupost, vždyť jim nic podepisovat nemusela, navíc se na ně prvotně obrátila sama.

Patrik ke mně prohodil. „To byla ale šílená semetrika, viď. Musím říct, že po téhle zkušenosti, mě už nikdy nikdo nedostane k žádnému psychiatrovi.“

„Jo tak v tom s tebou souhlasím. Mě už tedy taky ne, aby mi radil takovýhle podivný člověk, vsadím se, že i já bych dokázala stejně poradit lidem s problémy.“

„Petro, teď jsi na to kápla, myslím, že bys byla dobrá psychiatrička. Hele a volali mi z ústředí, pořád se jim nedaří vystopovat nikoho z Juliiny rodiny.“

„To je zvláštní, Patriku, jako by mi to něco připomínalo, snažíme se tu najít rodinu, ale co když už žádná není. Co když se jim třeba něco stalo, mohli mít autonehodu nebo tak, přece není možné, aby se po nich slehla zem. Víš co, nebudeme marnit čas a pokusíme se dostat k „mukařovskému vrahovi.“