Chuť lidského masa - Kapitola 20: Výslech Josefa Kiela

Kapitola 20: Výslech Josefa Kiela – Patrik Newman

V zamyšlení jsme odjeli od Violy Kučerové a vydali se na další výslech podle našeho původního plánu. Už při cestě začala Petra zjišťovat další informace ohledně mukařovského vraha, především jí zajímalo přesné datum jeho útěku z psychiatrické léčebny a všechno o jeho dopadení. Datum, místo i čas, všechny tyhle informace pro nás hrají docela zásadní roli a mohly by být průlomem v našem vyšetřování.

Petřin rázný hlas se s někým dohaduje do telefonu. Je zajímavé, jak na první pohled takové křehké stvoření jako Petra dokáže být rázné a panovačné. Působí něžně do té doby, než promluví, ale možná to z ní dělá kombinace dlouhých světlých vlasů a světlých očí, tak trošku to působí nevinně, ale kdo Petru zná, rozhodně by neřekl, že je to svatoušek. V našem převážně mužském týmu se dokázala skvěle probojovat na přední příčky nejlepších detektivů, nedivím se jejímu manželovi, že na ni tolik žárlí, protože je atraktivní. Nebýt to moje kolegyně a nebýt o šest let starší než já, možná bych si taky dal říct. I když musím podotknout, že ten věk na ní rozhodně není vidět. Už jen kvůli své práci se udržuje ve formě a tomu odpovídá i její vysportovaná štíhlá postava.

Dle informací, které nám vyhledali na ústředí, jsme poměrně rychle objevili pana Josefa Kiela, bývalého Juliina kolegu. Jak se ukázalo, jako jeden z mála si polepšil, protože si se ženou otevřeli vlastní penzion blízko Slapské přehrady.

Najít ho nebylo skutečně těžké, všude byly ukazatele, a penzion Zlatá rybka je výraznější než všechny budovy tady v okolí. Rozkládá se takřka na břehu Slapské přehrady, dokonce je tady pro turisty vysypaná malá písková pláž. Úžasné, možná bych si sem někdy sjel i na dovolenou, trošku tady lovit mladé holky, kterých je tu skutečně velké množství.

Rázně jsme nakráčeli na recepci penzionu Zlatá rybka a za pultem spatřili usměvavou ženu, která nás vítala, jako bychom byli nějaká význačná čínská delegace. Musím se přiznat, že to na mě zapůsobilo skutečně mile.

Sdělili jsme jí, koho hledáme a kdo jsme, a přesto jí na tváři nepovadl úsměv, místo toho nás ochotně zavedla do kanceláře pana Kiela. Usadila nás do proutěných křesel a nabídla něco k pití, nepohrdli jsme šálkem kávy. Na malý okamžik zmizela, a když se vrátila, na oranžových podšálcích jí cinkají barevné hrníčky a místností voní čerstvě umletá káva. Hned za milou recepční se ve dveřích objevil pan Josef Kiel, jak jsme o chvilku později zjistili.

Asi tak čtyřicetiletý muž nás přivítal ve svém penzionu a představil svoji recepční, jako svojí ženu, která zanedlouho zmizela, protože musela zpátky na recepci. Pan Kiel na první pohled působí tak trošku jako Kožak, a podle toho jak klouže očima po Petře, mi přijde dost na ženské. Doslova od hlavy až k patě si ji prohlédl.

Jeho hluboký hlas naplnil místnost ve snaze zjistit, na co bychom se ho chtěli zeptat. Počkali jsme s otázkami, až když jeho poněkud oplácanější postava usedla za pracovní stůl.

Zeptali jsme se ho na jeho bývalou společnost a jeho pohled začal klouzat jak po mém výrazu tváře, tak po Petře, jako by se snažil uhodnout, kam míříme.

Upřesnili jsme svojí otázku a zeptali se přímo na Julii Kohlerovou.

Na tváři pana  Kiela se zrodil nepatrný úsměv, než začal vyprávět. „Víte, byla to skutečně výborná asistentka, se vším si dokázala poradit. Nejsem žádný neználek, ale přesto, kdykoliv jsem se dostal s čímkoliv na počítači do úzkých, dokázala mi to vyřešit. Byla skvělá.“

„Pane Kiele, měl jste někdy s Julií nějaké problémy nebo neshody?“

Bez velkého rozmýšlení s naprostým klidem reagoval. „S Julií ne, neřekl bych, já s ní rozhodně ne, a ona se mnou asi taky ne. Víte, já mám svůj humor, ale Julie ho chápala, a když jsem si z ní utahoval, vracela mi to. Na to, jak byla mladá, byla průbojná a nezlomná. Dovolím si tvrdit, že jsme se navzájem respektovali.“

„Pane Kiele, pamatujete si, že by se Julie zmínila o svém odchodu, než z firmy zmizela?“ dodala Petra takticky.

„Než zmizela,“ zauvažoval nahlas pan Josef, „přímo o svém odchodu mi neřekla, ale pár dnů předtím mi naznačila, že přišla na záhadu, kdo nám tenkrát ukradl kasu s patnácti tisíci. Nikdy mi to sice přímo neřekla, ale cosi mi napovídalo, že to byl Simon Dvořáček.“

„Proč si myslíte, že to byl právě on?“ reaguji čistě ze zvědavosti.

„Simon byl v minulosti gambler a na bednách prohrál neuvěřitelné množství peněz, bude trvat ještě dlouho, než to všechno splatí. Jeho způsob splácení, když neměl peníze, bylo půjčit si je jinde, a když je zase měl, zaplácávat ty nejnutnější dluhy. Je možné, že tenkrát při zmizení poklady mu nikdo nepůjčil, a tak ji vzal. Julie ji v té době měla na starosti a nesla její ztrátu dost těžce, od té doby už nechtěla žádným způsobem přijít do styku s firemními penězi.“

„Pane Kiele, nevíte, jestli měla Julie nějakého přítele, nebo nezmínila se vám někdy o své rodině?“

„Hmm, to je dobrá otázka. Julie v oblasti soukromí nebyla nijak sdílný člověk, musím se přiznat, že se jí ani tolik nedivím, pokud se tady něco prozradilo, okamžitě jí za to Tobias dal čočku. Měli spolu zvláštní vztah, Julie se s ním snažila vycházet, i když s tím starým mezkem to moc nešlo. Ale abych se vrátil k otázce, o její rodině jsem nikdy neslyšel, ale řekl bych, že se s nimi moc nestýkala a přítele… nejsem si jistý, ale je možné, že v době před svým odchodem někoho měla. Vzala si dokonce pár dnů dovolené, což u ní nebylo obvyklé.“

„A náhodou něco bližšího o tom příteli nevíte?“

„Bohužel, jak už jsem říkal, Julie byla tajnůstkářka, ale musím říct, že se hodně bavila s Violou… Violou Kučerovou, zkuste se jí zeptat, jestli jí k tomu neřekla třeba něco bližšího.“

„Děkujeme, určitě se jí zeptáme. Pane Kiele, takže tvrdíte, že jste s Julií neměl žádné problémy?“

„Ne, rozhodně bych neřekl. Dokonce když jsem o prázdninách musel hlídat svoje dva kluky a vzal je s sebou do kanceláře, Julie se mi o ně úžasně postarala. Pustila jim hry na počítači a zabavila je, tak abych si mohl vyřídit všechno potřebné. Občas jsme spolu v pátek zaskočili na oběd. Vidíte, teď mě tak napadlo, měla nějaký problém s panem Krchvílem, naším ředitelem. Štvalo ji, jak se k ní chová, navíc říkala, že na ni zkouší udělat nějaký podraz, ale jaký, to mi neřekla, nechtěla o tom mluvit, a pak zmizela. Možná raději utekla a už se nevrátila kvůli tomu?“

„Pane Kiele, vzpomenete si ještě na něco, třeba jestli se o Julii po jejím zmizení někdo nezmiňoval?“

„To víte, že zmiňoval. Skoro všichni, ale nejvíc ji pomlouval Tobias, musím říct, že jinak ho beru jako kámoše, ale těma neustálýma ošklivýma urážkama na adresu zmizelé Julie už mě skutečně hodně vytáčel. Julie byla hodná holka a divím se, že to ve společnosti Krásný byt vydržela tak dlouho. Simon se jejímu zmizení taky podivoval a pan Krchvíl nadával, jaká je to kráva a jak nás všechny nechala ve štychu. Ale proti Tobiasovi byl ještě mírný. Myslím, že si to Julie od nikoho nezasloužila, udělala pro firmu, co mohla, aby jí udržela, i když ji pan Krchvíl všemožně sabotoval. Utekla v pravý čas.“

„Proč myslíte, že utekla v pravý čas?“

„Za pár dnů se firma naprosto rozpadla, skončila by, i kdyby ji pan Krchvíl nevytuneloval. Pod jeho vedením neměla šanci, při jednání s lidmi nebyl špatný, ale na veškeré rozhodovaní a starost o firmu neměl, nebo spíš na to byl až moc líný. Firma na tom od začátku krize byla stále hůř a hůř, všichni jsme si odvykli pracovat na sto procent, protože jsme si tím stejně nijak nepomohli. Myslím, že Julie skutečně utekla v pravý čas, navíc viděla do účetnictví, tak mohla tušit, co pan Krchvíl chystal… možná proto ho neměla moc v lásce. Navíc si mohla myslet, že ten tunel bude chtít hodit na ni. Musím uznat, že by toho byl schopný.“

„Děkujeme, pane Kiele, za vyčerpávající vyprávění a prosíme o doplnění poslední otázky. Jaké vztahy měla Julie se všemi kolegy?“ začala Petra chytře zjišťovat.

„Tak to asi vezmu popořádku od sebe. Řekl bych, že se mnou vycházela dobře a nic proti mně neměla. Pak tu byla Viola, s tou bych dokonce řekl, že byly kamarádky, dost často si něco šuškaly a byly spolu semknuté, už proto, že tu byly jediné ženy. Když jsme si z Violy utahovali, Julie se jí zastala. Vycházela i se Simonem Dvořáčkem, akorát tvrdila, že se mu příliš nedá věřit, navíc taky říkala o podezření, že odcizil kasu. I bych tomu věřil, protože to byl levák. S Tobiasem Častým taky svým způsobem vycházela, i když to byl dost morous, přesto se snažila nehádat. Tobias na ni začal mít nejhorší řeči až po jejím odchodu, protože to od ní bral jako zradu, a hlavně jí vyčítal, že nám něco nenaznačila, než odešla, dává jí za vinu i zhroucení firmy. No a s Albertem Krchvílem,“ na zlomek vteřiny se odmlčel a skutečně přemýšlel, jak formulovat další slova, „no k Albertovi se chovala mile, dokonce velmi, ale za jeho zády si do něj vždycky ráda rýpla. Měli mezi sebou něco, čemu jsem nerozuměl, bohužel to je tak všechno, co k tomu vím.“

Petra se napřímila, protože jí je jasné, že výslech končí, poslední, copanu Kielovi řekneme, je o našem nálezu. „Děkujeme, pane Kiele, opravdu jste nám pomohl. Víte, před několika dny jsme našli tělo Julie Kohlerové, v mělkém hrobě ve sklepě vaší bývalé provozovny.“

Překvapení na něm není nijak patrné. „Zvláštní, tak trochu jsem to tušil, ne tedy to, že Juliino tělo bylo přímo pod našima nohama, ale to, že se jí něco muselo stát. Nešlo mi to k ní, že by se ze dne na den vypařila… na to byla až moc pečlivá, a jistě by si za sebou zametla a vzala si věci ze stolu, než by zmizela.“

„Pane Kiele, napadá mě ještě jedna poslední otázka, zmínila se někdy před vámi Julie o své rodině? O své sestře?“

„Ne, myslím, že nikdy nic o nikom z rodiny neříkala, ani nevím, že nějakou sestru měla, vlastně ani nevím, odkud pocházela, ale řekl bych, že to byla Pražanda, protože se tu dobře vyznala. Bohužel s tím vám moc nepomůžu, byla to tajnůstkářka.“

„To bude všechno, děkujeme a kdybyste si na něco vzpomněl, prosím, zavolejte nám, tady je moje vizitka.“ Petra mu podala přes stůl malou bílou kartičku s jejím jménem a číslem, nic víc na ní není uvedeno z bezpečnostních důvodů. Zvedli jsme se oba současně a odešli, nechali jsme za sebou muže ve středních letech, který rozhodně nebyl tolik zaskočený zprávou o smrti Julie, jak by měl. Čím víc toho víme, tím je v tom větší nepořádek.