Chuť lidského masa - Kapitola 17: Výslech Tobiase Častého

Kapitola 17: Výslech Tobiase Častého – Patrik Newman

Pana Častého jsme nenašli tak rychle jako slečnu Kučerovou, ale to neznamená, že by se před námi dokázal skrýt. Po usilovném hledání jsme zjistili, kde v současné době pracuje.

Stavili jsme se za ním do skladu, tedy rozhodně si polepšil, pozice vedoucího skladníka… opravdu zajímavé. Je to trošičku úpadek, dovolila bych si tak hodnotit.

Když jsme prošli železnými dveřmi převyšujícími všechny běžné dveře, došlo nám, že se jedná o skutečný sklad, plný vysokánských polic s vyskládaným zbožím umístěným na paletách. Připadáme si tu s Petrou, jako bychom vstoupili na území obrů anebo se z nás stali malí mravenečci.

Kolem nás projela rychle uhánějící ještěrka a hned za ní na nás vyběhl muž s ostrým jazykem a dotazem. „Co tu sakra chcete, sem nemají nepovolaní lidé přístup.“

Slušně jsme ho pozdravili a prokázali se našimi průkazy kriminálních detektivů, bylo vidět, jak se rázem uklidnil, ale přesto nervózně přešlapuje na místě a stáčí pohled, tak aby se nepotkal s naším.

„Můžete nás zavést za panem Tobiasem Častým?“ zazněl halou Petřin neustupný hlas.

Muži jako by se ulevilo, že nejdeme za ním, proto nás pokynutím ruky vyzval. „Pojďte za mnou, zavedu vás tam.“

Bez dalšího meškání a povídání jsme vyrazili po tmavém skladu osvětleném jen strohými světly, která už něco pamatují. Prostupuje námi směsice pachů, mísící se odkudsi z prostoru.

Muž nás vyvedl po několika schodech k prosklené kukani, momentálně zatažené kolem dokola žaluziemi. Zaťukal na zrezlé dveře, pokynul nám a celý nesvůj pelášil pryč… zajímavé, asi se nechce se svým šéfem potkat.

Zevnitř se ozval nepříjemný hlas. „Proč mě sakra otravujete, co chcete, co Vám zase není jasné, vy bando pitomců?“

Poněkud nás tohle jadrné přivítání zaskočilo, tentokrát jsem se ovšem vzpamatoval rychleji než Petra a znovu zaťukal, a sotva moje bušení doznělo, lehce jsem zvolal: „Pane Častý, prosím, otevřete, potřebujeme si s Vámi promluvit, tady je policie.“

Po mé výzvě bylo chvilku ticho následované sérií bouchání, otvírání šuplíků doplněné zvukem skartovačky. Proto jsem znovu zabušil na dveře. „Pane Častý, chceme si s Vámi promluvit o vaší bývalé firmě Krásný byt.“

Opět v prostoru nastalo ticho, ani nevím proč, ale intuitivně jsem se ohlédl. Zpoza polic na nás zírá několik vystrašených skladníků, možná se mi to jen zdá, ale mám z toho pocit, že se ho bojí. Jsem na něj zvědavý, jestli to bude skutečně nějaký šikanysta, aspoň podle předchozích popisů. Vždycky mají možnost odejít a jít pracovat jinam, je to každého volba.

Prudce se otevřely rezavé dveře a starší neurotický muž na nás agresivně vyletěl. „Co vodemě sakra pořád chcete, vždyť už jsem vám k tomu všechno řekl, tak si prohlídněte zprávu vašich kolegů, to nejste schopný si ji otevřít a místo toho pořád dokola otravujete?“

„Pane Častý, to jsme si asi špatně rozuměli, my nechce informaci o panu Krchvílovi a jeho vytunelování společnosti.“ Petra se na moment odmlčela, aby pan Častý měl čas si uvědomit, co znamená naše návštěva. Když to vypadalo, že se chce zeptat, co chceme, Petra ho předběhla. „Pane Častý, jestli nám dáte chvilku, zeptáme se Vás na pár detailů ohledně ostatních členů společnosti a pak hned půjdeme.“

Ani nás nepustil dál a zeptal se. „Tak vo koho de?“

„Pane Častý, můžeme dál, tohle by asi nebylo dobré probírat na schodech,“ dodala Petra diplomaticky.

Jak si ho tak prohlížím, nedokážu si představit, že takovýhle člověk prodával nemovitosti. Nejde jen o jeho hrubé a hulvátské chování, ale i celkový vzhled. Rozcuchané vlasy mu trčí do všech stran, ale to by nebylo to nejhorší, co mě naprosto znechucuje je prosvítající pleš. Kdyby se nechal ostříhat úplně nakrátko, udělal by lépe. Nevím, co to je, ale doslova z něj vyzařuje nesympatie, jednoznačně vím, že bych s takovýmhle člověkem rozhodně nechtěl pracovat. Musím se přiznat, že Julie měla svatou trpělivost, když v kanceláři vydržela s tady tím.

Pan Častý Petru drsně odbyl. „Ty vole, dovnitř? Nevidím důvod, proč se mi chcete vetřít do kanceláře, pokud vám jde o bývalý kolegy. Tak mi řekněte, co o kom chcete vědět, ať to můžeme rychle vyřídit.“

„Dobře pane Častý, tak nám řekněte něco o Julii Kohlerové,“ nedala se Petra a jeho předchozí kritiku a hulvátství přešla mlčením, je jí jasné stejně jako mě, že jakýkoliv útok na jeho chování by nám uzavřel všechny informace, které se nutně potřebujeme dozvědět.

„Julie, proč zrovna tahle?“ Tázavě se na nás podíval, bylo vidět, že ho naše otázka zaskočila. Pátravě přejíždí svýma tmavýma roztěkanýma očima z jednoho na druhého ve snaze dozvědět se víc. Je vidět, že se v něm probudily dávné smysly slídiče. Pudy lovce dychtícího po kořisti v podobě informací.

„Pane Častý, mi tu nejsem od toho, abychom Vám na cokoliv odpovídali, takže ještě jednou, co nám můžete říct o Julii Kohlerové, nejlépe z doby předcházející odchodu z Vaší bývalé firmy.“

„No tak dobře no. Byla to taková namyšlená mladá žába, machrovala nad námi, jak umí s počítačem, i když jsme toho uměli tak stejně. Nechtěla poslouchat, a tak jsme ji museli zkrotit, ale nebylo to nic lehkého, to vám teda povím.“

„Jak to myslíte, zkrotit?“

„Tak jak to říkám, ne, museli jsme jí ukázat, kdo je tady pán a kdo poskok. Dělala to, ještě když byla recepční, místo aby nás poslouchala, dost často si votvírala hubu. Nedokázala snést kritiku. Dělala, jak dělá, a přitom se jen dívala na internet. Bylo mi to jasné, vždy když jsem se jí snažil nahlídnout na monitor a zkontrolovat, jestli pracuje, bylo vidět, jak znervózněla a rychle překlikla na nějakou pracovní věc.“

„Takže jste ohledně tohoto obvinění neměl žádný důkaz, byla to jen Vaše domněnka?“

„Já důkaz nepotřeboval, protože jsem to věděl, chtěl jsem ji umravnit, aby taky něco dělala, proto jsem ji hlídal a dával zprávy řediteli. Jo, to byl dobrej chlap, stejně si myslím, že to na něj celý navlíkla vona.“

„A jak jste přišel na tohle?“ Zeptala se Petra.

„To vy nemůžete pochopit, paničko, stačí, že tady na mě děláte ramena místo toho, abyste chytali zloděje.“

Vložil jsem se do hovoru. „Pozor, pane, tohle je urážka veřejného činitele a můžete za to být potrestán, takže se koukejte chovat slušně.“

Jako by na to celou dobu čekal, protože okamžitě vyletěl. „Ale vždyť já vás nijak neurážím, tak to tady na mě nezkoušejte. Vy si sem nakráčíte a myslíte si, že si z vás sednu na zadek, ale to jste se spletli. Víte co, já už vám nemám co říct, když se chováte takhle. Sbohem.“

Po svých slovech nám zabouchl před nosem. Vzhledem k tomu, že to není podezřelý, ani přímý svědek, nemůžeme ho zatím předvést k výslechu, ani nijak zakročit proti jeho neurvalému a neomalenému chování.

Oba současně jsme se otočili a vydali se ze skladu, tady už nemáme co pohledávat, aspoň prozatím ne. Ale jakmile někdo naznačí cokoliv souvisejícího s případem, v čem bude pan Častý figurovat, vrátíme se pro něj, a pak už se takhle nenecháme odbýt. Nebudeme se s ním mazlit.

Když jsme byli venku na ostrém denním světle, doslova se mi ulevilo. Ani se těm chudákům skladníkům nedivím, musejí mít pod tímhle šéfem peklo. Bylo vidět, jak jsou z toho neustálého tlaku v pěkném stresu. Já osobně bych to nevydržel ani minutu, abych ho neposlal do oněch zadních partií a nedal okamžitou výpověď. Ale nejsou všichni tak průbojní jako já, ti starší se bojí, proto ho snášejí a nechají se od něj šikanovat.

V autě se mě Petra zeptala, co si o něm myslím.

„Abych řekl pravdu, tak ani nevím. Jediné co, tak musel Julii dávat nehoráznou čočku. Vidělas ty skladníky, jednoznačně se ho báli. Myslíš, že by byl schopný na ni zaútočit fyzicky?“

„Patriku, vůbec si u něj nejsem jistá, tenhle člověk v afektu je podle mě schopný ledasčeho, ale nesmíme zapomínat na fakt, že jí chyběla ledvina. Do něčeho takového se nepustí člověk jednající v afektu, to musí být poněkud promyšlenější vražda. Myslíš, že by mohl být překupník s orgány, a tenhle sklad by pro to byl jen zástěrka?“

„No vidíš, to mě ani nenapadlo, ale vysvětlovalo by to, proč nás nepustil do svojí kanceláře, bylo jasné, že tam něco skrývá, nějaké záznamy, které by policie rozhodně neměla vidět?“

„S tím souhlasím, něco před námi rozhodně tají, ale je otázkou, jestli je to skutečně vražda. Podle toho, co jsme se zatím dozvěděli, tak se s Julií neměli dvakrát v lásce. Já osobně se Julii ani nedivím, taky bych nemohla být s tímhle hňupem každý den v kanceláři a být obětí všech jeho ústních ataků.“

„Petro, a slyšela jsi, jak se zmínil, o tom, že firmu vytunelovala Julie, to bylo docela zvláštní, viď?“

„Hele, podle policejní zprávy, kterou jsem o vytunelování četla, bych to Julii rozhodně nepřikládala, nevěřím tomu, že by ve firmě měla až tak dlouhé prsty, navíc její šéf by si toho musel hned všimnout. Spíš jen tenhle člověk nevidí pravdu tak, jak je.“ Petra se odmlčela a na chvilku zamyslela, do toho mě napadlo naprosto šílené vysvětlení.

„Petro, co když to na ni chtěli hodit a vypařit se, co když tihle dva táhli za jeden provaz, ale Juliino zmizení se jim přesně nehodilo, a nebo naopak, Julie na to přišla, a tak se jí snažili zbavit, mohla všechno povědět dřív, než by z firmy odčerpali dostatek peněz. Zní to sice šíleně, ale podle toho, co jsem zatím viděl, ti lidé nejsou normální.“

„Je to všechno možné, ale pro jistotu bych nedělala unáhlené závěry. Může to být ještě úplně jinak, dokud nevyslechneme i ostatní a znovu si neprohlédneme místo činu, nesmíme vynášet žádné soudy. Navíc nám k čemukoliv takovému naprosto chybí veškeré důkazy, a s verzí, že by se přiznali k vraždě, a tak si pod sebou podřízli větev, bych moc nepočítala. Vražda není jako ukrást pár desítek nebo stovek tisíc.“

„Jo, to je fakt.“ Strčil jsem klíčky do zapalování a nastartoval naši novu šedou Škodu Octavii. Kola trošku proklouzla, protože jsme ji nechali zaparkovanou na hlíně s drobnými štěrkovými kamínky, tak aby nebránila přijíždějícím kamionům, ke svým nakládacím rampám. Slunce se nám dere přes okýnka a je docela horko. Proto větráme a přemisťujeme se tímhle rychlým autem zpátky do kanceláře, musíme najít i ostatní bývalé členy toho zvláštního seskupení neboli realitní kanceláře Krásný byt.

Pořád mi na tom všem něco nesedí. Něco, co zůstává skryto pod povrchem. Je na čase se zaměřit na všechna fakta, která doposud víme. I v tomhle případě se mi hodí moje skvělá paměť, protože si přesně vybavuju, kdo co říkal a jak se při tom choval, respektive jak jsem ho vnímal já.

Petra je zase perfekcionistka v tom, abychom měli všechno pečlivě zapsané, což nám pak pomáhá i při vytváření výsledných hlášení. Už se těším na dobu, kdy budeme moci opustit blok a tužku a všechno budeme zapisovat do nejmodernějších tabletů, ale to je teprve hudbou velmi vzdálené budoucnosti.

Mám nesmírně rád všechny moderní elektronické hračky, kdybych se jen býval lépe učil, mohl jsem být jejich konstruktérem. Ale tenkrát mě to vlastně ani nenapadlo, to až spíš teď. Jasně, mohl bych i teď, ale nechci opouštět to, co už umím a co mě živí. Navíc tady jsem u zdroje informací, které jsou pro mě nezbytně důležité. A které nás chrání.

Moji rodiče by na mě byli pyšní, kdyby jen mohli vidět, kam jsem se až díky své píli dostal. Jistě by to všem v našem malémměstě neustále vyprávěli.

Kéž by se dal vrátit čas a já jim mohl všechno říct a vidět radost v jejich očích z mého hrdinského rozhodnutí. Ale nevadí, aspoň mi zbyl bratr, který mě ocení. Nastal jejich čas a tak už jsou pryč.

V kanceláři jsme se dostali na stopu dalším dvěma makléřům ze společnosti, ve které pracovala naše zavražděná přesně před svou smrtí.

Ještě než se vydáme na obhlídku vily a následně, tedy pokud to stihneme, na další výslechy, v klidu si vypijeme šálek černé kávy s trochou mléka a kostkou cukru. Musíme se trošku uklidnit a rozložit si svoje myšlenky, vždycky to jde takhle pomalu. Tedy pokud nemáme to štěstí a hned při prvním výslechu nenarazíme na vraha, který neunese svoje svědomí a všechno nám po menším nátlaku vyklopí.