Chuť lidského masa - Kapitola 15: Jak se tam máme vrátit

Kapitola 15: Jak se tam máme vrátit – Magdaléna Rozkošná

Objev ve sklepení mě velmi poznamenal a začala jsem věřit na nadpřirozenou moc. Jako by nás zabitá žena pohřbená v mělkém hrobě pod podlahou neustále volala. Její duše toužila po tom, abychom našli její tělo a díky němu i vraha. Chtěla, abychom zjistili její příběh a řádně ji pohřbili.

Mystikou opředená vražda ve mně vzbudila neurčitý pohled na svět. Se zjištěním, jak je život křehký, jsem se začala mnohem víc bát. Děsí mě teď prakticky každý člověk, ke kterému jsem nucena se přiblížit.

Když jdu po ulici, dívám se do tváří kolemjdoucích a zvažuju, jestli právě tenhle člověk by byl schopen vraždit. Jestli právě on má zvrhlé pohnutky a bavilo by ho, se dívat na umírající ženu, svíjející se v bolestech.

Moje nervy jsou na pochodu a stačí mi jen, abych slyšela neobvyklý zvuk, a hrůzou vyletím jako čertík z krabičky. Vybavují se mi teď všechny příšerné vzpomínky na moje dětství, hlavně ta, jak na otce dopadla žehlička a zabodla se mu do páteře. Sice to přežil, ale od té doby byl upoutaný na invalidní vozík. Byl tak nesnášenlivý. Tak popudlivý a nepříjemný, že se sním nedalo být dlouhodobě v jedné místnosti. Sice si za to mohl sám, ale řekla bych, že z toho celý zbytek svého života obviňoval mě.

Do vily máme na nějakou dobu zakázaný přístup, ale naštěstí se nám podařilo přemluvit policisty, abychom si aspoň mohly odvést návrhy, jeden šicí stroj a pár látek. Naše práce se nemůže zastavit. Ne teď, když máme po úspěšné módní přehlídce a potřebujeme vytvořit spoustu šatů na zakázku.

Dvoje nejvíce speciální ušiju pro klientky přímo já a zbytek předáváme naší šicí firmě, vůbec bychom neměly šanci v termínu vyrobit všechny ostatní. Navíc teď už jsme se zdržely víc než dost.

Enn mi nabídla, že všechno můžeme umístit k ní domů a vyrábět naše modely tam, ale povedlo se mi ji přemluvit, abychom svůj tábor rozložily u mě. Alespoň budu moci na výrobě šatů pracovat dlouho do noci a nebudu při tom muset cestovat po setmělém a nebezpečném městě.

Můj návrh byl bez dlouhého přemýšlení přijat, jelikož Enn vlastní automobil, je jí jedno, že bude jezdit za tmy.

Zdá se mi, že tu vraždu neprožívá tak jako já. Jistě, taky ji to nemile překvapilo a zaskočilo, ale jako by to přešla a její život šel dál. Skoro se zdá, že dělá, že se nic nestalo.

Bohužel tohle se mi nedaří a prakticky každou noc mám noční můru, ve které sestupujeme do toho strašidelného sklepa a vyhrabáváme mrtvolu. Probouzím se zpocená a v slzách.

Když jsem se s tím jednou svěřila Enn, nabídla mi, abych začala chodit k jejímu známému na sezení. Podle jejích slov by to měl být uznávaný psycholog.

Odmítla jsem její nabídku, a teď po několika dalších probdělých nocích si vůbec nejsem jistá, jestli jsem neudělala chybu. Ten zážitek mě nejspíš dost traumatizoval a já nevím, jestli se s ním dokážu sama vyrovnat.

Snažím se všechny svoje nejtemnější myšlenky zahnat přemýšlením o ušití nových modelů, ale zdá se mi, jako bych i z nich cítila pozůstatky smrti. Jejich konstrukce je tak jemná, a přesto volá jakousi brutálností myšlenky.

Kéž bych měla svého muže… svoji lásku, který by mě pevně objal kolem ramen a do ucha mi pošeptal konejšivá slova. „Neboj, holčičko, všechno bude v pořádku, já tě ochráním.“  Po svých slovech mě k sobě přitiskl, svalnatou rukou si přitáhl moji hlavu a plnými rty mě políbil na každý záhyb mého čela.

Je těžké vyrovnat se s tou neskutečnou osamělostí, která se nenápadně vpletla do mého života a obsadila tak veškeré moje myšlenky, pohyby a vlastně naprosto všechno, co se týká mého běžného života.

Snažím se s tím vyrovnat, ale moc mi to nejde, probdělé noci, hrůzné sny a tuny čokolády a zmrzliny, to nejspíš nebude to pravé. Dokonce jsem si vzala pár prášků na nervy, co mi tu Enn nechala, ale jsem po nich celá utlumená a jako bych to nebyla ani já. Po prášcích na spaní sice spím, ale druhý den jsem jak přejetá náklaďákem. Takže prášky asi nebudou to nejlepší.

Kdybych mohla vyjet ze země, asi bych se vydala někam k moři, abych tak z tohohle všeho utekla a přišla na jiné myšlenky. Musím se přiznat, že se doslova děsím návratu do vily. Dokonce jsem na moment přemýšlela, že u Enn skončím a najdu si něco jiného, ale to nejde. Nemůžu v tom Enn samotnou nechat, navíc asi jen dost těžko by se mi podařilo sehnat takovouhle parádní práci a skvělou šéfovou.

Nevím, co budu dělat, až bude aktuální návrat do vily. Ale chtěla bych se do té doby aspoň trochu sebrat. Pokud to půjde, protože bych nerada skončila v blázinci.

Je to pro mě extrémně neznámé a já jsem vyděšená jako malé dítě. Začínám se topit ve svém strachu.