Chuť lidského masa - Kapitola 14: Objevení jednatele

Kapitola 14: Objevení jednatele společnosti Krásný byt – Petra Malinová

Kupodivu nebylo nijak složité dostat se k jednateli firmy Krásný byt, neměli jsme nejmenší tušení, že ho máme tak blízko sebe.

Bývalý jednatel společnosti totiž sedí ve vězení, jak se ukázalo, tak společnost Krásný byt vytuneloval a nebyly to jeho jediné podvody. Podle všeho nijak schopný nebyl, a ke všemu firmu rozkrádal nehorázným způsobem, až dokud se úplně nezhroutila a už se nedala zachránit. Bývalý majitel společnosti je Ir, a jak bylo uvedeno do hlášení, tak se s nikým takhle vyčůraným a hrabivým pro sebe ještě nikdy nesetkal. Podle jeho slov se firmě přestalo dařit, tak ji Albertovi prodal za 1,-Kč. Jenže to byla chyba, protoře Albert schválně dělal černé obchody mimo účetnictví kanceláře a tak se původnímu majiteli zdálo, že reality skutečně nejdou.  Jenže hned po jejím prodeji, opět začali jít. Podvedl ho.

Navštívili jsme Alberta Krchvíla ve vězení, kde si má odsedět ještě nějaký ten pátek. Je opravdu zesílenýanebo nahluchlý, protože mluví strašně nahlas. To by odpovídalo výpovědi souseda o hlučném šéfovi pořvávajícím na kouřící zaměstnance. I přes to, že sedí ve vězení, snaží se nad námi mít navrch a ukazovat, že je chytřejší než my. Nemám ráda lidi, co neuznávají policii jako autoritu a myslí si, že oni jsou nad zákonem. Vážně neuvěřitelné, muset dělat pod takovýmhle mužem, asi bych to nevydržela ani minutu.

Neřekli jsme mu, v jaké souvislosti tu jsme, pouze jsme se tak povšechně začali vyptávat ohledně jeho bývalé firmy a jejích zaměstnanců. Při tom jsme si o nich sepisovali seznam, chtěli jsme vědět jejich jména a současná povolání, pokud by s nimi byl stále v kontaktu.

Po rozpadu firmy už o nikom z nich neslyšel, ani se nedivím, že s ním nikdo z nich nechtěl mít nic společného.

Na seznam nám uvedl jako první jméno: Simon Dvořáček – byl jeho pravou rukou a zároveň vedoucím makléřů. Bral ho za svého přítele, dokud ho nepodrazil a nesvědčil proti němu.

„Víte, jedno mu nikdy neodpustím, byl v pěkných sračkách a já ho z nich vytáhl. Pomohl jsem mu, dal mu dobře placenou práci a na oplátku jsem od něj chtěl jen loajálnost a pomoct vyzvednout firmu na jinou, vyšší úroveň. Kdyby nebylo mě, nikdy by se z toho nevyhrabal. Nikdo mu nevěřil. Nikdo by mu nedal šanci. Ale já jo. Jsem až moc hodný,“ dodal pan Krchvíl rozhořčeně a poslední větu jako by pronášel sám k sobě.

„Pane Krchvíle, a co Vás na tom vlastně nejvíc naštvalo, vždyť je logické, že pokud se nechtěl do problémů dostat sám, musel svědčit proti Vám.“

Zatvrzele a nafoukaně nám odpověděl: „Nemusíte mě poučovat o logice. Nechoval se férově, a hotovo. Pomáhal jsem mu a půjčoval peníze, když potřeboval. Víte, on nebyl nijak svatý a já mu pokaždé pomohl. Kdežto on mi vrazil nůž do zad, vlastně jsem tady hlavně díky němu.“ Přišlo nám, že na chvilku zapomněl, s kým to vlastně mluví.

„Kdyby neupozornil i na moje další aktivity, nějak bych se z toho dostal.“

Po jeho slovech jsem si řekla, že takového nafoukaného panáka, který je přesvědčený jen o svojí pravdě, jsem už dlouho nepotkala, a to se setkávám se spoustou různých lidí.

„A proč jste mu půjčoval peníze? Na co konkrétně?“

„No protože měl velké dluhy u různých bank a ty potřeboval splácet.“

Další jméno, které jsme si připsali na seznam, je jméno Violy Kučerové. Když jsme o ní chtěli něco víc vědět, pan Krchvíl nám jen zcela zaujatě pověděl:

„Je to hysterka a falešnice, která bydlela vedle mě, ale když se přestěhovala, ani mi to neřekla, a to jsem jí pomáhal a dohazoval skvělé obchody od svých známých. Měla ode mě dokonce několik developerských projektů, ale přesto si mě nevážila. Lidi jsou strašně nevděční a Viola obzvlášť, jak jsem se dozvěděl, neustále mě ve firmě pomlouvala a podkopávala moji autoritu. Vykládala tam o mně nesmysly, které se měly stávat u nás v hospodě a v naší vesnici. Víte, to já jí dal šanci, já ji živil, a tuhle nespravedlnost si od ní nezasloužil.“

Další byl Josef Kiel, k tomu nám opět řekl něco ve smyslu, jak mu dal šanci a pomohl se vypracovat apod. Taky se zmínil, že jeho hloupé vtipy mezi kolegy občas nebyly pochopeny.

Následoval Tobias Častý, ten prý strkal nos do všeho, do čeho neměl. Taky ho pěkně potopil, stejně jako Simon. A to i přesto, že mu jako všem ostatním dal šanci a možnost si vydělat pořádné peníze.

„Víte, spousta bývalých kolegů ho nemohlo vystát a hlavně díky němu odešli. Jeho ironický humor a rádoby vtipné poznámky byly naprosto hloupé. Jedním slovem bych ho nazval, že to byl rypák. A já ho toleroval jenom proto, že vydělával firmě peníze,“ ulevil si opět pan Krchvíl.

Jeho světlé vyvalené oči po nás kloužou a odhadují, jestli mu to všechno věříme. Možná si myslí, že když práskne na někoho něco jiného, my mu pomůžeme, ale to se spletl. Vlasy má světlé až do zrzava a obličej, no těžko ho popsat, ale rozhodně to není žádný krasavec, pro mě je to nesympatický typ. Klasický podvodníček, co si myslí, že je nejchytřejší a že mu všichni ostatní na všechno skočí jen díky jeho výřečnosti. Jo, možná v tom měl párkrát štěstí, ale díkybohu se to změnilo. Je dobře, že takovýhle prevít nechodí po svobodě a neokrádá naše trošku více důvěřivé spoluobčany. Ale jedno se mu musí nechat, docela narostl, protože je mohutný a hodně vysoký.

„Pane Krchvíle, a to jsou všichni zaměstnanci, kteří pro vás pracovali?“

„Ale jistě že ne, dřív jich bylo mnohem víc, ale to víte, já toho měl tolik, nemůžu si pamatovat každého. Tohle jsou ti, co v mojí firmě vydrželi nejdéle, v podstatě až do úplného konce.“ Z ničeho nic si najednou nahlas říhnul a poposedl si, rozvalil nohy a dal si ruce za hlavu. Prostě si udělal pohodlí.

Tak přesně tohle jsme měli na školení, odpovídá tomu typu do posledního detailu, arogantní nafoukaný blbec… tohle na něj přesně sedí. Svým způsobem nám ukazuje, kdo je tady pánem situace. A ještě bych přidala nechutný čuně, zdá se mi, že na mě spiklenecky pomrkává, no super.

Raději ho trošku uzemním další otázkou, sice si nepamatuje ani jména svých předchozích zaměstnanců, ale na asistentku by si snad pamatovat mohl.

„Pane Krchvile, a co nějaká asistentka, ta ve Vaší společnosti nepracovala?“

„Asistentka, ach ano, za těch šest let naší existence jsme jich měli několik. Ale snad Vám bude stačit až jméno té poslední. Jak jen se to jmenovala.“

Zůstal na nás zírat, jako by čekal, že mu napovíme. Překvapuje mě, jak tenhle hlupák, co si ani nepamatuje jména svých zaměstnanců, mohl vést firmu, je to i vina skutečného majitele, kdyby ho občas kontroloval, musel by na něco z toho přijít.

Nenapovídáme mu a jen čekáme. „Jo, myslím, že se jmenovala Julie, a její příjmení začínalo na H… ne a nebo možná na K, ale jak to bylo dál, to už si bohužel nevybavuju, měl jsem na starost spoustu jiných věcí, aby firma nezkrachovala už dávno, mimo jiné.“ Neskutečné, už to na nás zase zkouší, vždyť svojifirmu vytuneloval, tak proč na nás hraje divadélko, jak skvěle ji vedl? Je to blázen.

Patrik už to nevydržel. „Nebyla to náhodou Julie Kohlerová?“

„Jasně, tak se jmenovala Julie Kohlerová, ta mě taky pěkně naštvala.“ Odmlčel se, asi mu došlo, že jsme její jméno znali, že jsme ho jen náhodně netipli.“

„Naštvala Vás, proč Vás naštvala?“ vystartovala jsem pohotově jako kobra ze své skrýše pod stinným kamenem.

Nadechl se, ale pak svoji odpověď spolkl. Jako by tušil, že se o ni zajímáme.

„Tak prosím, pane Krchvíle, odpovězte nám na naši otázku. Proč Vás Julie Kohlerová naštvala?“

„Víte, ona byla dobrý zaměstnanec, postupně se u nás vypracovávala. Začala jako recepční, potom jsem ji povýšil na asistentku a zanedlouho z ní udělal office manažerku, a pak se bez rozloučení, výpovědi nebo jediného slova vypařila. Dost mi tím zavařila a firma padla i díky tomu.“

Mám to komentovat, to si snad už vážně dělá legraci, myslí si, že o něm snad nevíme, nebo co? Nervózně se drbe na nose, jako bychom píchli do vosího hnízda.

„Pane Krchvíle, můžete nám povědět ještě něco o jejím zmizení?“

„Bohužel, nic víc o tom nevím, neuvědomuji si žádný důvod, proč by měla naši firmu tak náhle opustit. Se všemi pracovala poměrně dlouho a na humor chlapců si zvykla, takže pokud ji nějak urazili a ona se kvůli nim už nevrátila… Nevím, skutečně nevím, Simon jí několikrát volal, ale její telefon byl stále nedostupný, nejspíš si ho vypnula, abychom ji nedohnali.“

„Pane Krchvíle, nezkoušeli jste zajít třeba k ní domů?“

„Ne, to rozhodně ne, já tedy ne, opustila nás sama, tak proč bych za ní měl sakra ještě dolézat. Bylo to její rozhodnutí, to ona se nezachovala férově.“

„Pane Krchvíle, a to Vás nikdy nenapadlo, že se jí třeba mohlo něco stát? Co kdyby jí doma třeba spadl fén do vany nebo něco podobného?“

„Co bychom s tím měli společného, nebyli jsme její chůvy.“ Okamžitě začal mluvit v množném čísle a dělat, jakože to rozhodně nebyla jen jeho chyba. Přijde mi, že se tenhle člověk nedokáže ani samostatně rozhodovat, rozhlíží se po místnosti, jako by hledal nějakého rádce, který by mu našeptal správnou odpověď.

„Pane Krchvíle, proč jste nenahlásili zmizení Julie Kohlerové?“

„Nevím, měl jsem v té době zrovna dovolenou, a když jsem se po čtrnácti dnech vrátil, přišlo mi to zpětně už takové hloupé.“

To je velmi zajímavé, tak on si nevybaví její jméno, ale že měl v té době dovolenou, ví zcela jistě. Pochybuji o tom, že by mu to ostatní zaměstnanci nedali okamžitě vědět.

„Pane Krchvíle, řekněte nám, prosím, ještě něco o Julii Kohlerové, třeba něco o její povaze.“

„Bylo to docela milé děvče, takové samotářské. Její problém byl, že se málo usmívala, a to na klienty nepůsobilo dobře, ale musím uznat, že jinak byla pracovitá a do telefonu zněla mile. Dokázala zařídit všechno, o co jsme ji požádali. Víte, jednou se nám ztratila pokladna, kterou měla na starosti, bylo to všechno takové zamotané, ale řekl bych, že ji možná vzala, ale jeden nikdy neví, bylo to samotné děvče, a to přece potřebuje peníze.“

„A ztratilo se Vám ve firmě po dobu jejího působení ještě něco?“

„Ne, to už asi ne, nebo si nic konkrétního nevybavuji. Julie po ztrátě pokladny už nechtěla mít s penězi nic společného, proto jsem si vzal pokladnu na starosti já. Bránila se jakémukoliv kontaktu s penězi. Vyšel jsem jí vstříc a od veškerého kontaktu s firemními penězi ji osvobodil. A myslíte, že mi za to byla vděčná, ani náhodou.“

Jelikož už máme ověřenou identitu těla podle její DNA, kterou speciální tým sebral v jejím bytě, víme jistě, že se jednalo skutečně o tělo Julie Kohlerové, proto jsme mohli tenhle fakt použít proti panu Krchvílovi.

„Pane Krchvíle, víte, že jsme našli tělo Juhlie Kohlerové ve sklepě Vaší společnosti Krásný byt?“ Patrik mu zasadil poslední úder, jako drsný boxer.

Zůstal na nás doslova zírat s otevřenými ústy. Nadechl se, jako by nám chtěl něco říct, ale záhy si to rozmyslel a jen dodal: „O tom já nic nevím, pokud se mnou chcete mluvit v této souvislosti, tak jedině za přítomnosti mého právního zástupce.“

„Takže o tom skutečně nic nevíte, pane Krchvíle?“

„Ne, nevím,“ odpověděl úsečně, „už nemám, co bych vám řekl.“

„Pane Krchvíle, a není možné, že by Julie přišla na to, že tunelujete svoji firmu, a proto se pro Vás stala nepohodlnou?“

„Nebudu se k tomu vyjadřovat, chci svého právníka.“

„Děkujeme, pane Krchvíle, to nám prozatím stačí, doufám, že si uvědomujete, že pokud jste nám v tomto případu cokoliv zatajil, mohlo by se to obrátit proti Vám. Navíc budeme tuto Vaši výpověď považovat za nepravdivou a neúplnou, pokud jste neřekl, něco, co by nám tento případ pomohlo objasnit.

Vzdorovitě se na nás podíval a založil si ruce na prsou, opět tvrdohlavě zopakoval: „Chci svého právníka.“

Zvedli jsme se a nechali ho, aby zpytoval svoje svědomí, něco mi napovídá, že tu rozhodně nejsme naposledy.