Chuť lidského masa: Kapitola 13: Vyšetřování Petry Malinové

Kapitola 13: Vyšetřování Petry Malinové

S Patrikem jsme se dle dohody sešli v kanceláři a znovu si prošli, co všechno máme, oba jsme došli ke stejnému závěru. Abychom se hnuli z místa, musíme najít nějaké informace o realitní kanceláři Krásný byt a promluvit se všemi zaměstnanci.

Mezitím nám přišla zpráva z pitevny. Jelikož jsme u oběti nenašli žádné doklady a její tělo už bylo ve značném stupni rozkladu, doposud jsme ji nedokázali identifikovat.

Z pitevní zprávy jsme se dozvěděli, že oběť ležela pod zemí minimálně tři a půl měsíce, byla to žena, ve věku 20 až 25 let, běloška, střední až štíhlé postavy, měla tmavé dlouhé vlasy a hnědé oči. Na těle byl zarážející fakt, že měla rozříznuté břicho a vyjmutou jednu ledvinu; pravou ledvinu. Jinak z těla nic nechybělo, pouze ta jedna ledvina. Příčina smrti zadušení… byla uškrcena, ale vypadá to, že břišní část byla proříznutá ještě za jejího života. Následně jí vyjmuli ledvinu, nejspíš při tomto zákroku ještě stále žila, ale pak se jí vrahovi zželelo a uškrtil ji. Mohl to být nějaký rituál. Možná se jedná o nějakou sektu? V krku měla chuchvalce sražené krve od silného stisku svalnatých prstů, které ukončily její život. Zlomené drobné kůstky nasvědčují tomu, že s útočníkem chvíli před smrtí bojovala. Stavbou těla a kostí vypadá na zdravou silnou ženu. Její testy nebyly pozitivní na žádné drogy ani jiné omamné látky. Ostatní orgány byly naprosto v pořádku, je vidět, že oběť nepila mnoho alkoholu, nekouřila ani nebrala drogy. Vrah ji musel zaskočit, přesto se stihla ještě bránit, nasvědčují tomu všemožná další poranění. Nějakým způsobem ji znehybnil a zaživa břitvou velice obratně prořízl kůži a svaly, aby se mohl dostat k ledvině.

V současné době prověřujeme všechny zmizelé ženy před zhruba třemi a půl měsíci, které doposud nebyly nalezeny.

Práce to byla poměrně jednoduchá, naštěstí v tomto období mnoho dívek nezmizelo. Zanedlouho nám na monitoru vyskočila fotka dívky s tmavými hnědými vlasy a smějícím se pohledem, ale přesto vážnou tváří.

Přečetli jsme si o ženě základní údaje, a jak se ukázalo, tak jí bylo 23 let. Jmenovala se Julie Kohlerová.

„A vida tohle je zajímavé, zmizení ohlásila její sousedka, protože slyšela dva dny za sebou zoufalé štěkání jejího psa. Sousedka potvrdila, že pracovala v realitní kanceláři.“ Policisté prohledali byt a nezjistili nic závažného. Neměla sbalené věci, ani to nevypadalo, že by byt opustila na delší dobu. Nezanechala žádný vzkaz. V kolonce zaměstnání je vyplněno realitní kancelář Krásný byt.

„A vida, bingo.“ Tak to šlo až podezřele snadno.

„Ukaž, co se tam ještě píše?“ Patrik se ke mně nahrnul a se zájmem začal číst to co já.

Dále tady máme uveden i průběh vyšetřování, v kanceláři o ní všichni zaměstnanci mluvili neurčitě, jako že chtěla odejít, protože měla neshody s jednatelem. Nikdo se nebyl schopný vyjádřit přesně, čeho se tyto neshody týkaly, ale mysleli si, že mu chtěla co nejvíc uškodit, a tak se prostě jednou neukázala a bylo. Její náhradu neměl kdo zaučit a firma se tím dostala do problémů, protože ztratila důležité informace. O její rodině ani přátelích není ve spise nic uvedeno.

„Tak to je zajímavé, zatím nám všechny stopy směřují k realitní kanceláři Krásný byt. Tahle rovnice je čím dál zajímavější a jednoznačnější.“

Pro začátek jsme se s Patrikem vydali do bytu Julie Kohlerové. Julie v bytě bydlela sama a byt byl v jejím osobním vlastnictví. Dveře jsou přelepeny páskami po poslední návštěvě policie. Bez velkého rozmýšlení jsme je přeřezali a dostali se tak dovnitř. Jak jsme se dozvěděli, psa se ujala sousedka, takže byt by měl být prázdný. S nikým dalším nežila. Nikdo se nezmínil, jestli měla přítele. Podle fotografie byla velice půvabná. Bylo by divné, kdyby ve svém věku nikoho neměla. Nebo se s ní přítel mohl rozejít. A nebo může být zapojený do její vraždy. Nikdo jiný její nepřítomnost na policii nehlásil, pouze sousedka.

Vyvalil se na nás lehce zatuchlý vzduch z dlouhého neužívání, chtělo by to pořádně vyvětrat. Byt je prostorný, nečekala bych to u tak mladé ženy. Tři rozlehlé pokoje zařízené do příjemných hřejivých barev. Prosvětlené přímým slunečným svitem procházejícím skrz velká okna ohraničená závěsy ladícími do barev jednotlivých pokojů. Pro větší soukromí je možné zatáhnout dřevěné žaluzie. Na podlahách je tmavá plovoucí podlaha místy zútulněná koberci s dlouhým vláknem.

„Patriku, nebyla náhodou Julie Kohlerová asistentka v realitce? Tak kde sakra vzala na tenhle byt, vždyť byl přece její? Nebo že by se asistentky měly takhle dobře? Jestli jo, tak hned jdu dělat do nějaké realitky.“

„To máš pravdu, byla asistentkou, a přesto má třípokojový byt ve staré cihlové zástavbě v centru Prahy. Ani nemám představu, kolik teď takovéhle byty stojí, ale rozhodně to bude víc, než bychom si my oba dohromady mohli dovolit.“

„Jo, bude to určitě pořádný balík peněz. Ale ještě je tu možnost, že všechno zdědila. Navíc je divné, že na její zmizení reagovala pouze sousedka. Nebyl tam záznam o žádných příbuzný, nikdo další ji, zdá se nehledal?“

„Dědictví, tak to mě nenapadlo, ale něco mi říká, že by to tak mohlo být. Uvidíme.“

„Patriku, ještě mě tak napadá, jak Julii chyběla ta ledvina, co když se zapletla s nějakými překupníky lidských orgánů?“

„Já nevím, to se mi nezdá, Petro, nevzali by si z ní mnohem víc orgánů, když by mohli?“

„Leda že by je někdo vyrušil, a tak narychlo zahrabali tělo ve sklepě, což by vysvětlovalo, proč bylo tak mělko pod podlahou?“

„Myslíš, že to mělo něco společného s tou realitkou, že by byla realitka krytí pro nelegální obchod s orgány?“

„Nevím.“ Patrik se na to moc netváří.

Oba současně se prohrabáváme spoustou osobních dokumentů, dokladů a zcela bezcenných papírů. Všimla jsem si, že tu nejsou žádné kytky, ani ty uschlé.  Přesto jako by všechno pod nánosem prachu netrpělivě čekalo na návrat svojí majitelky.

„Tady je něco zajímavého, podívej na tu fotografii, je na ní Julie s nějakou mladou blondýnkou. Musely tady na té fotografii být dost mladé. Měli jsme štěstí, protože když jsme vyndali fotografii z rámečku, na zadní straně fotky stálo Se sestrou před odjezdem do Ameriky. Měli jsme fakt velkou kliku, teď ještě najít její rodiče a možná zjistíme něco víc. Jestli je sestra v Americe, vysvětlovalo by to, proč ji nehledá. A nebo mohla zahynou a Julii odkázat svůj majetek. Julie tady nemá prakticky nic skutečně osobního. Cokoliv co by nám o ní napovědělo něco víc. Což se mi moc nezdá. A pochybuji o tom, že by policisté prohledávající byt cokoliv odnášeli. Přesto že je byt prosycen jejím kouzlem, jako by tu skutečně osobní věci chyběly.Nějaké nápovědy. Důkazy co by nás posunuly dál. Pomohl by nám deník.

Nejspíš policisté, co zmizení vyšetřovali, usoudili, že Julie odjela za svojí sestrou do Ameriky a víc se tím už nezabývali. Vůbec jim nepřišlo divné, že by tu nechala svého psa a všechno svoje oblečení.“ Ale to je samozřejmě jen moje domněnka.

Patrik dodal rozverně: „No jo, nejsou všichni takoví profíci jako my.“

„To máš asi pravdu, ale je tu i možnost, že tady už před tím nebyly žádné osobní věci. Někdo je mohl odnést.“

„To je taky pravda. Petro, jak na tebe působí tenhle byt?“

„Zajímavá otázka, přijde mi, že jeho majitelka byla ráda doma, spíš chtěla všechen svůj volný čas trávit tady, sama,“ dodávám zamyšleně a přemýšlím nad tím. Potvrzuje mi to rotoped a běžecký pás. Tím se nejspíš chtěla vyhnout posilovně plné lidí.

„Přesně, taky mi to tak přijde, vypadala jako samotářský typ. Jak se zdá, tak mimo sousedky by ji ani nikdo nehledal, a na to podle mě vrah vsadil.“

„Je pravdou, že nejvíc vražd spáchají příbuzní oběti, ale pokud se jedná o takhle osamělou ženu, je ideálním lákadlem, které si nejčastěji vyhlédnout masoví vrazi.“

„Ani nestraš, že bychom tu měli masového vraha. To by nám ještě tak scházelo. Navíc nikdo zatím z vily nevolal, že by našli nějaké další mrtvé tělo?“

„Masový vrah je jednou z možností, nebo mohla Julie před něčím nebo někým utíkat. Mohlo ji dostihnout nějaké tajemství z minulosti.“

„Další možností je, že byla ve špatný čas na špatném místě. Ovšem to poněkud vyvrací ta chybějící ledvina.“

Už prolézám skříňky, kterých je tu také víc než dost, na chvíli jsme otevřeli okno, protože ten zatuchlý vzduch nás začal dusit. Slabý závan svěžího vánku nadzvedl prach a začal ho vířit po místnosti. Nevšímáme si toho a přehrabujeme se ve všem, abychom tak o oběti zjistili víc a měli aspoň hrubou představu o jejím životě.

Našla jsem kupní smlouvu na byt, jak se ukázalo tak ho Julie koupila před třemi lety za hotové peníze, a když tak koukám na několikamilionovou částku, jen nechápavě kroutím hlavou.

My s manželem jsme žili dlouhou dobu ve státním bytě s regulovaným nájemným, a teprve před nedávnem jsme si pořídili byt na hypotéku, kterou budeme platit ještě příštích dvacet let, a to jsem o deset let starší než Julie. A náš byt stál rozhodně míň.

Její životní úroveň byla zřejmě vysoká, ve skříni jsem našla několik značkových kostýmku a úchvatných halenek. Podle jejího šatníku se dá soudit, že dávala přednost společenské luxusní módě, nejspíš z důvodů práce, která byla jejím každodenním chlebem a kde i vydechla naposledy.

Dole v rohu skříně jsem si všimla malé krabice, přes kterou je přehozený složený šátek, tak aby zakryl její větší část. Vytáhla jsem jí jako největší poklad a plná napětí odsunula poklop. Vykoukly na mě zažloutlé fotografie a staré dopisy. Prohlížím si neznámé tváře na fotografiích a připadám si tak jako už tolikrát, že lezu zcela neoprávněně do cizího soukromí, že se bez dovolení šťourám někomu v životě. Na fotkách se nejčastěji objevuje muž a žena se dvěma malými děvčátky. Jedno má světlé vlasy a druhé tmavé, obě jsou dlouhovlásky. Tahle vypadá jako Julie, poznala jsem ji podle jejího pohledu, smějící se oči s vážnou tváří, zvláštní, měla je už v dětství. Řekla bych, že se jedná o její rodiče, ale žádné jejich pozdější společné fotografie už jsem nenašla. Julie je velmi podobná matce a její sestra zase otci, ten má také světlé vlasy, neuvěřitelné, jak jsou obě sestry rozdílné.

Prohlížím si zažloutlé dopisy s vybledlými písmeny, psané nádherným rukopisem, jaký se už dneska nevidí, a zjišťuji, že to jsou dopisy nejspíš jejích rodičů. Museli se velice milovat, sálá to na mě už z prvních řádků jejich milostných psaní. Takováhle romantická klasika se už dneska nevidí. Je to nádherné a trochu mi to připomíná moje omámení v Italii.

Dále jsem tu našla pár novějších fotografií, ale jak se ukazuje, už je na nich jen Julie a její sestra, která pro mě vypadá zcela neznámě. A vida, to je nález… parte psané černě na křídově bílém papíru s hlavním motivem uschlých růží. Stojí tu jméno Wiliem Kohler, dále následuje text: Nás tragicky opustil v pouhých čtyřiceti dvou letech. Vzpomínejme na něm v dobrém, byl to hodný člověk, co nedokázal žít bez své lásky.

„Patriku, asi něco mám, vypadá to, že Juliin otec je po smrti, takže už nám zbývá najít jen matku, nejspíš se rozvedli, protože na parte stojí, že nedokázal žít bez své lásky. Vypadá to, že si nejspíš vzal život sám. Pojď se na to podívat. A vidíš ten datum, je to už deset let.“

Patrik rychle přiběhl, podala jsem mu parte, aby si ho mohl přečíst a vyjádřit, co si o tom myslí.

„Petro, máš pravdu, tohle se ti povedlo, opravdu to vypadá, že spáchal sebevraždu z nešťastné lásky. Manželka mu musela utéct s někým jiným mužem.“

„Tím vyvstává další otázka, vzala si děti s sebou a nebo mu je nechala? V případě, že zůstaly u otce, věděly dcery, kde jejich matka je, nebo o ní stále nemají ani nejmenší tušení? Musíme ji najít, abychom si to objasnili, nejhorší je, že o ní takřka nic nevíme, může se teď jmenovat jakkoliv.“

„Petro, navrhuju nasadit detektiva zabývajícího se hledáním nezvěstných, aby ji pro nás nalezl, tak abychom se mohli zabývat případem, a přitom se posunuli dál.“

„Souhlasím s tebou, rozhodně teď nemáme čas ji hledat, může být za těch osm let kdekoliv. Je smutné vidět, jak se může rozpadnout i ta největší láska.“

„To máš pravdu, a pak že funguje spolu šťastni, dokud nás smrt nerozdělí.“

„Přesně tak, v dnešní době je všechno tak pomíjivé, až mě z toho přepadá úzkost, ale možná je na čase vrátit se k práci a zkusit tady ještě něco najít.“

„Máš pravdu, jdu se mrknout ještě do kuchyně.“

„Jo, Patriku, než odejdeme, tak bych se chtěla stavit u sousedky, co jí hlídá psa, abychom se zeptali na nějaké doplňující informace.“

„OK, nemám s tím problém, ba naopak, už jsem na to taky myslel.“

V bytě jsme už nic použitelného nenašli, dokonce se nám ani nepodařilo udělat si pořádný obrázek o Juliině životě, takže jsme tam, kde jsme byli, kromě mrtvého otce o ní vlastně nic moc nevíme. Jo vlastně ještě, že měla sestru, ta by mohla být klíčová, ale bude dost těžké ji najít, stejně jako její matku, asi v obou případech využijeme služeb detektiva specializujícího se na hledání nezvěstných osob.

Po úzké světlé chodbičce procházíme ke dveřím Juliiny jediné sousedky paní Skřivánkové, jak stojí na zvonku i ve zprávě od policistů při Juliině zmizení. Zmáčkli jsme staré kulaté tlačítko a za dveřmi se rozdrnčel nepříjemný zvuk. Do toho se rozštěkal pes, aby upozornil svojí současnou majitelku, že za dveřmi jsou nevítaní hosté.

Šouravé kroky po opotřebovaných parketách se přiblížily ke dveřím, nejspíš bude paní Skřivánková penzistka, a podle typu chůze bych řekla, že bude mít něco s kyčlí nebo kolenem, proto se pravděpodobně z jedné strany opírá o berli, aby tak ulehčila zraněné noze.

Kukátko se zasunulo zpátky a pak odemkla několik bezpečnostních zámků, záhy nato se objevila část tváře paní Skřivánkové.

„Kdo jste a co chcete,“ dodala podezíravě, „nejdete mi nabízet nějaké letáky nebo přidání se k nějaké sektě, protože pokud jo, tak nemám zájem, víte.“

S tou berlí jsem se mýlila, paní je sice stará, ale čiperná, její šouravé kroky způsobily o číslo větší pantofle. A pejsek pletoucí se pod nohy, který teď kouká škvírou spolu s paničkou.

„Dobrý den, paní Skřivánková, nejdeme Vám nic nabízet, jsme od policie a chtěli bychom se informovat na Julii Kohlerovou.“ Při svých slovech se zpříma dívám na starou paní, které se ve tváři zračí těžký život a spousta trápení.

Vrásky kolem očí a úst se stáhly. „Můžu poprosit o Vaše průkazy, v dnešním době plné podvodníků si člověk nikdy nemůže být jistý.“

Oba jsme jí chápavě podali plastové kartičky a doufali, že takových to opatrných důchodců je víc. Řešíme spousty neoprávněných vniknutí nebo pouštění cizích osob do jejich domovů, a následných krádeží nebo vražd kvůli pár stovkám.

„Vypadá to v pořádku,“ podala nám zpátky plastové kartičky a odstranila pevný řetěz, „prosím, pojďte dál.“ Dveře se před námi rozevřely a zpoza nich k nám vesele přiskočil malinký pejsek v naději, že se snad vrátila jeho panička.

Bytem se line zvláštní vůně, směsi květin, psího kožichu a čerstvě upečeného koláče. Nábytek je starý, ale účelný a rozestavěný tak, aby nepřekážel, většinu volných ploch pokrývají vyšívané nebo krajkové ubrusy. V obývacím pokoji, kam nás paní Skřivánková dovedla, je zapnutá televize, a v ní právě běží soutěžní kvíz. Na stole leží tlusté brýle, spolu s křížovkou a propiskou. Dominantní je množství květin na oknech a vlastně v každém volném místě tady, je to jistě milovnice zeleně.

„Paní Skřivánková, jak už jsme řekli, chtěli bychom si s Vámi promluvit o Julii Kohlerové, Vaší sousedce, prosím, jestli nám o ní zopakujete všechno, co víte.“

„Určitě, to by neměl být problém, paměť mi slouží dobře. Tohle je Juliin pejsek,“ ukázala na chlupáče, který se jí spokojeně rozvalil na klíně, „hlídám jí ho, než se vrátí. Se souhlasem policistů jsem od ní odnesla všechny květiny, tak aby žízní neuschly, a zatím je mám u sebe, proto jich tu je tolik.“

„To je od Vás moc hezké, ale zajímalo by nás, jestli spíš nevíte něco o jejím životě, třeba o sestře nebo o rodičích.“

„O rodičích se nikdy nezmínila, měla jsem za to, že buď umřeli nebo se spolu nebaví, ale nikdy o nich nemluvila. No a sestra, ta by měla žít někde v zahraničí, jednou tu za ní byla, ale to už je docela dávno. Nevím, jestli Julie jezdila za ní, ale psíka mi tu nikdy nenechávala, a dost těžko by ho vzala s sebou. Víte, Julie je hodná holka, ale řekla bych, že to v životě měla těžké, neměla žádné přátele ani přítele… víte,  posuzuji to podle toho, že sem za ní nikdo nechodil na návštěvu.“

„A jste si tím tak jistá, nemohl sem třeba někdo projít, bez toho, aniž byste o tom věděla?“

„Ne, to většinou ne, víte, nejsem žádný šmírák, ale vždy, když dole u vchodu bouchnou dveře, jdu se podívat, kdo to jde. Nechci, aby se po našem domě courali cizí lidé, tak to hlídám. Díky tomu jsem vždycky viděla Julii vcházet samotnou. Víte, Julie je moc milá, když mě potkala, jak se táhnu s nákupem, ochotně mi ho donesla až domů. Pokaždé mě pozdravila, a to i když telefonovala. Na jaře, když jsem prala závěsy, vždycky jí stačilo jen říct a bez jakýchkoliv námitek a navíc s úsměvem na tváři mi je přišla pověsit. Já už jsem stará, a tak tu nemůžu šplhat jako horolezec.“

„Paní Skřivánková, takže myslíte, že Julie měla málo přátel, a nevíte, jestli třeba chodila někam do společnosti, není možné, že by se třeba s přáteli nebo známými scházela mimo dům?“

„Bohužel, paní vyšetřovatelko, je možné, že mi mohla proklouznout, ale upřímně o tom dost pochybuji. Julie žila prakticky jen prací, když přišla domů, už si nesla nákup, a pak brala tohohle chlupáče na procházku, když se s ním vrátila, už nikam nechodila. Stejně tak o víkendech, jediné její aktivity byl obchod nebo procházka se psem, zdálo se mi, že žije na svůj věk dost opuštěným životem, dost často jsem jí nabízela, že jí psa pohlídám, aby mohla někam vyrazit, ale říkala, že to není třeba. Víte, sice jsem to nikde nehlásila, ale nepřišlo mi to tak důležité, ale když už jste tu, tak Vám to povím. Po jejím zmizení se kolem jejích dveří potloukal nějaký cizí muž, nikdy před tím jsem ho neviděla, ale nešel dovnitř, jen chvíli zíral na dveře a pak poklidně odešel, víte.“

„Dokázala byste nám toho muže popsat, paní Skřivánková, mohlo by to být důležitá stopa v našem případu.“

„Bohužel, celou dobu ke mně stál zády, jako by věděl, že se na něj dívám, jediné co jsem postřehla, že byl velký a mohutný, ale ne tlustý, to ne. Sice měl na sobě dlouhý hnědý kabát, ale podle urostlých ramen bych řekla, že to byl spíš sportovec, tomu by odpovídala i jeho kšiltovka, která se ke kabátu vůbec nehodila. Bohužel nic víc jsem z něj už neviděla.“

„Aspoň něco jste zahlédla, nevadí. A co ta její sestra, už o ní opravdu nic dalšího nevíte?“

„Bohužel nevím, nikdy se o ní nezmínila. Kdybych na ni měla telefon, už bych jí dávno zavolala a zeptala se, jestli u ní Julie je, a taky bych řekla, že se starám o jejího psa a kytky.“

„To je od Vás moc hezké, a zmínila se Vám někdy Julie o své práci?“

„O práci, občas z ní chodila docela vyřízená a říkala, že pracuje se samými blázny. Vím, že pracovala jako asistentka v realitní kanceláři, a není to tak dávno, co přišla veselá, že ji povýšili na office manažerku. To si pamatuju docela dobře, protože ke mně přišla se šampaňským, a spolu jsme to večer u mojí televize v poklidu zapíjely. Víte, byla to velmi klidná dívka, nedělala problémy a já se bojím, aby se jí něco nestalo, třeba jestli jí někdo nepřepadl a neublížil jí, teď možná leží v nemocnici se ztrátou paměti a nemůže najít cestu domů. Nechci, aby se jí cokoliv stalo. Prosím, slibte mi, že ji najdete.“

„Paní Skřivánková, obáváme se, že už jsme našli její tělo, bohužel musíme potvrdit ještě její identitu. Ale zatím všechno nasvědčuje tomu, že je to skutečně Julie. Je nám to moc líto.“ Sleduji rmoutící se starou ženu a je mi líto, že jsem jí tuhle špatnou zprávu musela sdělit právě já.

„Paní Skřivánková, děkujeme za velkou pomoc, tady je moje telefonní číslo,“ podávám smutné ženě svoji vizitku, chytla ji do staré ruky a položila na stůl. „Kdyby Vás ještě cokoliv napadlo, prosím, dejte nám kdykoliv vědět. A kdybyste třeba náhodou zahlédla ještě někde toho muže, co obhlížel Julii dveře, prosím, ihned se nám ozvěte a sama proti němu nepodnikejte žádné kroky, může být extrémně nebezpečný.“

„Paní vyšetřovatelko,“ vzhlédla ke mně utrápená stařenka s nadějí ve tváři, „prosím, nejděte jejího vraha, ať může mít její duše klid.“

„Uděláme, co bude v našich silách, slibuji. Na shledanou.“ Paní Skřivánková nás ani nešla vyprovodit, po celou dobu našeho nenápadného vyslýchání, plná energie, spolupracovala, ale když slyšela tu špatnou zprávu, jako by ji pojednou všechna životní síla opustila a na její tváři sezobrazil její skutečný věk. Je to smutný pohled, ale bohužel my za to nemůžeme, jediné, co je v naší moci, je najít vraha a poslat ho před soud. Aby dostal za svoje skutky, co si zaslouží.

Opustili jsme Juliino bydliště a už z auta informovali detektiva, aby začal pátrat po její matce a sestře. Musíme je najít, abychom se o Julii dozvěděli něco bližšího. Zároveň už máme vyhrazeného detektiva, který se zabývá zjišťováním všeho kolem společnosti Krásný byt, a především jejích zaměstnanců.