Chuť lidského mas - Kapitola 11: Výslech podezřelých– Petra Malinová

Spolu s mým kolegou Patrikem Newmanem jsme dostali tento zvláštní případ na starosti. Čekáme, až vyprostí tělo zpod nánosu hlíny a zároveň prozkoumají i zbytek podlahy sklepa, jestli náhodou nemůže skrývat nějaké další podobné překvapení.

Mezitím využijeme čas k tomu, abychom vyslechli svědky, kteří tělo objevili. Z toho mála, co nám zatím poskytl soudní patolog, to tělo pod zemí leží už nějakou dobu, odhadoval by to tak na čtvrt roku, ale to je zatím jen předběžný odhad, více se dozvíme, až bude venku a po pitvě.

Jako první si bereme do výslechové místnosti nájemkyni nemovitosti Enn Stail. U domu už jsme mluvili s její přítelkyní Patricií, protože vypadala jako jediná při smyslech.

Enn Stail má akorát jediný záznam, a to za jízdu pod vlivem alkoholu, ale její hranice byla ještě únosná, jednalo se zhruba o jedno promile. Dostala za to tenkrát pokutu a už se to víckrát neopakovalo.

Vyslýchaná vypadá dobře a udržovaně, i přes jistý šok a tvář zkřivenou úzkostí a překvapením vystupuje její krása napovrch jako jeden z hlavních rysů. Působí na mě jako křehká panenka. Cítím z ní bezbrannost hračky a cosi mě nabádá, abych se k ní chovala hezky a příliš ji neděsila.

Tmavé vlasy lemují něžný ženský obličej a sklopené oči umocňují politování nad touto vyděšenou ženou. Lehce se jí chvěje vrchní ret, ale přesto je vidět, že se vnitřně pere s celou situací a hledá řešení, kterým by si celou událost mohla vysvětlit, tak aby to její mozek pochopil.

Z toho mála, co o ní víme, je módní návrhářkou, což bych teď ani podle jejích šatů moc netipovala. Obyčejné pouzdrové šaty tmavé barvy doplněné výraznou fialovou květinouby mohla mít kdejaká obyčejná žena.

Nervózně si k sobě tiskne pěstěné ruce nezvyklé na tvrdou práci, ale přesto má některé prsty otlačené od tvrdé tužky nebo štětce, podle toho, čím kreslí.

Když jsme jí dali šálek kávy, vděčně se na nás podívala svýma tmavě modrýma očima a poprvé tak odhalila, co skrývají nepřirozeně dlouhé řasy. Její oči jsou naprosto omračující. Takovýhle sytý odstín a ta hloubka, to je skutečně nezvyklé. Pokusila se o nepatrný milý úsměv, ale moc se jí nepovedl, protože nejspíš skutečně bude velmi otřesená celou situací.

Nechali jsme ji, aby nám vyprávěla celý příběh od začátku. Vzala to ze široka a začala od samotného nastěhování, dokonce se zmínila o anomáliích, co se jim staly.

Například že kdosi oblékal červené šaty na figurínu, nebo jim dolil hrnky kávou, a taky o tom, jak po těchto událostech nechaly vyměnit zámek a pak už byl klid, vlastně až do dneška, kdy na figurínu šaty opět někdo umístil. Vyprávěla o tom, jak se Magdaléna už od začátku ve vile necítila dobře, a že Doel, pes, kterého hlídala kamarádce, často štěkal na dveře od sklepa, nejspíš cítil rozkládající se mrtvolu.

Ve vile jsou podle všechno asi tak dva měsíce, možná kousek přes, takže to s tou mrtvolou nebudou mít asi nic moc společného. Musela tam už být, když se nastěhovaly.

Ovšem najevo jim nic nedám, co kdyby jen něco věděly nebo tušily.

Na otázku, jestli se kolem vily zdržoval někdo neobvyklý, nedokázala opovědět. Když jsem zjišťovala, kdo k nim do vily chodil, vyšla mi z toho jen Patricie, ta žena, co tam byla i dnes a jejíž pes mrtvolu vyhrabal.

Vypověděla mi přesně, jak našly tělo a naprosto se to shodovalo s výpovědí ostatních.

Po dohodě s Patrikem se nám zdá, že ona není ta, kdo by mohl vraždu spáchat. Spíš je to jen shoda náhod. Vybraly si levný pronájem a dostaly ho navíc i s mrtvolou.

Přišla na řadu Magdaléna Rozkošná a výpověď byla takřka identická až na jeden rozdíl.

Dozvěděli jsme se od ní, že jednou, když na dvoře čekala na Enn, zdálo se jí, jako by ve sklepě okénkem směřujícím ze dvora zahlédla pohyb. Ale přikládala to odrazu slunečních paprsků a stínu ze stromů, víc už se tím nezabývala.

Přiznala, že už od začátku byla z nepochopitelných důvodů vystrašená, kdykoliv do vily vstoupila. Dopadal na ní tísnivý pocit, který mizel, až když tyhle prostory opouštěla a zamykala zvenčí vchodové dveře.

Vzhledem k mřížím v přízemí se tam vrah s mrtvolou museli dostat jen pomocí klíčů. Už si zjišťujeme majitele vily a předchozí nájemníky.

Magdaléna potvrdila Doelův štěkot směrem ke sklepním dveřím a oblékání figuríny do červených šatů, domnívá se, že to musel dělat člověk, který od nich měl klíče, a že všechno po výměně zámku na dost dlouho ustalo až vlastně do dneška.

Víc jsme Magdalénu netrápili, protože vypadala jako by se měla každou chvilkou zhroutit. Kruhy pod očima zdůrazňovala bledost, která pozůstala z hrůzného zážitku. Chvěla se po celém těle a pořád si nesměle olizovala oschlé rty, občas si promnula víčka, aby se tak probudila, ale bohužel tohle nebyl sen. Káva, kterou jsme jí dali, zůstala plná, ale kdyby ji vypařoval hypnotizující pohled, byla by teď jistě prázdná.

Dovolili jsme jim oběma odejít domů a odpočinout si, za dva dny bychom jim vilu nebo aspoň její část měli předat zpátky, tedy pokud tam už nic podezřelého nenajdeme. Samozřejmě i pro ně platí přísný zákaz opuštění země.

Jako poslední jsme vyzvali Patricii Hálovou, aby nám vypověděla svoji verzi příběhu tak, jak se odehrála. Vzhledem k tomu,že byla ve vile poprvé, moc nám toho neřekla. Ale jinak se odhalení mrtvoly ve sklepě shodovalo s ostatními výpověďmi, akorát s tím rozdílem, že Patricie jakožto nejstatečnější vyhrabala část ruky oběti.

Vidím, jak má za pěstěnými nehty zbytky hlíny. Po psychické stránce se s tím vrovnala lépe než Magdaléna a Enn, možná je to i tím, že vilu neobývá, a ani teď v ní nebude muset být. Navíc bych řekla, že je celkově vyrovnanější a lhostejnější než dvě předchozí ženy. Z jejího chování se toho nedá moc vyčíst. Vypadá na velmi úspěšnou ženuzvyklou si poradit i s těmi nejzapeklitějšími situacemi.

Kdyby to bylo v jiném životě, chtěla bych mít takovouhle kamarádku, musí to být mnohem lepší než se přátelit s fňuknou, navíc je zkušená, takže si dokáže se vším poradit.

Každopádně zatím se mi zdá, že s celým případem také nemá nic společného, jen byla ve špatný čas na špatném místě. Hned, jak utichla, protože už nevěděla, co říct, zaslechla jsem tikání jejích drahých hodinek. Jak se mi zdá, musely být nákladné, protože je to překrásná práce, ciferník kolem dokola je vykládaný kamínky. Nejsem zlatník, takže nedokážu určit, jestli by to mohly být diamaty.

„Patricie, dovolte mi další otázku, v jakém oboru že to přesně podnikáte?“ zeptal se Patrik, protože musel přemýšlet nad tím samým co já.

Patricie bez velkého otálení a jediného mrknutí okem odpověděla:

„Převážně dělám v hotelnictví, starám se o několik hotelů po celém světě, a tak dost často cestuji. To je právě jeden z důvodů, proč nechávám Doela u Enn, se mnou létat nemůže, a tak je tohle řešení nejlepší. Enn ho má ráda, myslím, že jí nahrazuje vlastního pejska, na kterého by neustále neměla čas. Navíc Doelovi se u ní líbí.“

„Děkujeme, Patricie, to bude pro dnešek vše. Ještě vás poprosíme, abyste zatím neopouštěla město.“

„Omlouvám se, ale zrovna jsem měla letět do Argentiny, mají tam problém, který musím neodkladně vyřešit. Právě proto jsem dnes za Enn přišla, aby mi pohlídala Doela.“

„Je mi líto, Patricie, budete tu cestu muset zrušit,“ dodávám věcně a neoblomně. Její jemné aristokratické rysy se stáhly do drsného a neústupného pohledu. Vystartovala na nás jako had chycený pod klobouk. Její slova nás ochromila, jako kdyby nás uštkla.

„Bohužel, paní vyšetřovatelko, to asi nepůjde, je tu nějaká možnost dohody? Nerada bych do toho tahala svého právníka. Navíc bych měla být za tři dny zpátky. Myslím, že by to neměl být zase takový problém pro ženu vašeho postavení,“ dodala už poněkud podlézavě.

„Paní Hálová, uklidněte se, kdy vám letí letadlo?“

„Asi za čtyři hodiny, proč?“

„Pokusím se vaší situaci probrat s nadřízeným a uvidíme, jestli se to bude nějak dát zařídit. A jen pro Vaši informaci, není to proto, že vyhrožujete právníkem, nýbrž proto, že jsme doposud bez problému spolupracovala.“

Samozřejmě, že to šlo zařídit, ale ještě chvilku jsme ji podusili, než jsme ji pustili. Sledovali jsme ji přes neprůhledné sklo a přemýšleli o její ráznosti. Přesto nám nepřipadalo, že by s tímto případem měla, mimo objevení těla, cokoliv dalšího společného. Je to ostřílená obchodnice, takže musí mít ostré lokty a ještě ostřejší jazýček. Jinak by nebyla tam, kde teď je.

Tímto skončil výslech nálezců těla, bohužel nás nepřivedl na žádnou stopu.

Vyrazili jsme tedy do terénuvyslechnout sousedy a začali jsme vilou, která sousedí jednou stěnou s naším místem činu, bohužel ploty mezi nimi jsou dost vysoké a na zahradu není vidět.

Ať jsme se snažili sebevíc, nic jsme nezjistili, starší lidé obývající sousední vilu jsou nedoslýchaví,a tak jsme na ně museli svoje otázky křičet.

Samozřejmě si ničeho nevšimli, ani se nedivím, mít takhle tlusté brýle, tak si nevidím ani na špičku nosu.

Ani nevěděli, že mají nové sousedy. Tím se nám prozradilo, že tady už asi víc nezjistíme.

V protější vile jsme byli o něco úspěšnější, ukázalo se, že vědí o nových nájemnících a dokonce si pamatovali i předchozí firmu. Podle nic se jednalo o realitní kancelář. Nemohli si vzpomenout na název, a tak jsme to zamluvili dalšími otázkami, ale bohužel také neviděli nic podezřelého. Když už jsme odcházeli, tak najednou paní ve středních letech vykřikla:

„No jasně, ta společnost se jmenovala Krásný byt, ale nevím, jestli se úplně nerozpadli, protože pak jsme hledali jejich webové stránky a už nefungovaly.“

Také nám potvrdila, že v té předchozí firmě pracovalo mnohem víc zaměstnanců, než v téhle nové.

S díky jsme odešli a vše si pečlivě zapsali do svých poznámkových bloků, přece jen paměť je někdy dost děravá a chce to mít přesné časy všech událostí a názvy všech společností. Mnohdy tyhle nepatrné skutečnosti pomohou vyřešit celý případ.

V dalším domě nám potvrdili název předchozí společnosti: Krásný byt a vzpomněli si i na uřvaného ředitele. Nebo aspoň se domnívali, že je to ředitel, protože jezdil nejluxusnějším Volvem, a navíc časy jeho příchodů a odchodů z práce by asi nikomu jinému neprošly.

Postarší soused vzpomínal.

„Vídal jsem kouřit zaměstnance vzadu na dvoře, a ředitele, který na ně z okna řval. Už doslovně nevím, co to bylo. Znělo to spíš, jako by si chtěl tímhle způsobem povídat. Už od pohledu působil nepříjemně a nafoukaně. Byl skutečně hlasitý. Možná byl nahluchlý, a proto mluvil tak nahlas. Občas, když jsem byl na zahrádce sousedící s dvorkem, vyslechl jsem, co si makléři povídají. Byli to takovýzvláštní pavouci, jeden měl hloupé až přisprostlé řeči a druhý byl rýpal. Poznal jsem to ze stylu, jakým pomlouvali ostatní kolegy, a to především ženského pohlaví. Tihle pánové byli proti ženám ve firmě dost zaujatí a na dvorku plánovali, jak by jim ještě uškodili nebo je setřeli. Dalo by se o nich říct, že byli zlí. Řeknu Vám rovnou, že bych nechtěl s takovými lidmi spolupracovat,“ dodal věcně vyslýchaný soused. Otočil se na svoji ženu stojící hned vedle něj, aby mu potvrdila jeho slova. Ta jen mlčky přikývla.

„Jo a ještě jsem viděl občas do firmy přijíždět atraktivní blondýnku menšího vzrůstu, jezdila takovým černým novým autem, nevím, co to bylo za značku. Vždy když dorazila a potkala na dvorku tyhle pány, chovala se k nim mile až flirtovně a oni k ní taky, teda aspoň ten jeden, co jí ihned hodnotil, jak vypadá apod. Někdy byl dost nevybíravý a řekl, že vypadá hrozně, nebo že má velký zadek, opuchlé oči apod. Pamatuju si to, protože nejsem na takovouhle hrubost k ženě zvyklý. Ten druhý s ulízanými vlasy jen mlčky stál opodál a hloupě se pochechtával. Hned jak tahle dotyčná slečna zašla za roh, začali ji pomlouvat a koukat do auta, jak kdyby jí ho chtěli vykrást. Jejich chování mě nejednou šokovalo. Nevím, co to bylo za lidi. Ale jedno vím jistě, nikdy bych do jejich realitní kanceláře nešel. Nebudili ve mně důvěru.“

Bohužel pan Bauman nám už nepověděl nic dalšího užitečného. Uvidíme, jestli naše zavražděná náhodou nebude malá blondýnka. I když se to nezdá, tak nám dost pomohl, aspoň si už tak trošku můžeme udělat představu o předchozí firmě. Navíc máme i její jméno, takže půjde lépe vypátrat i v případě, že už byla zrušena.

Pověřili jsme tím naše techniky a vydali se po dalších vzdálenějších sousedech, ale už to bylo naprosto bez výsledku. Ovšem ke konci dne se nám podařilo oslovit jednu ženu, která se šla do té realitky zeptat na pronájem pro dceru.

„Je to dávno, už jen mlhavě si pamatuji, že mi otevřela mladá a milá asistentka. Zavedla mě do zasedací místnosti, kde mi následně nabídla několik bytů, ale bohužel v lokalitě, kterou jsem potřebovala, nic nebylo. Takže jsem odešla s prázdnou. Ale ta mladá slečna za to nemohla,“ dodala věcně žena. „Snažila se mi pomoct, jak mohla. Od té doby už jsem tam nebyla a víc se o ně nezajímala. Víte, dcera si nakonec našla nájem sama a navíc tady blízko mě. Takže jí můžu hlídat malou a když něco potřebuju, hned ke mně přijde.“

„Můžete nám nějak blíže popsat asistentku, která Vám tenkrát otevřela?“

„Je to už tak dávno, ale myslím, že měla světlé vlasy, možná ale byly oříškové. I když mohly být i kaštanové. Už si tím skutečně nejsem jistá. Vím jen, že byly dlouhé.“

Přerušila jsem její úvahu. „Nevybavíte si, jestli to náhodou nebyla blondýnka?“

„Ne, tak to bych neřekla, rozhodně měla tmavší vlasy, podle mě to byl nějaký odstín světlejší hnědé. Ale blonďatá rozhodně nebyla. Myslím, že i oči měla tmavé, ale už je to tak dávno. Jediné, co si jasně pamatuji, je její milé chování. Skutečně byla velice příjemná. Všechno mi vysvětlila a bylo na ní vidět, že je jí líto, že mi nemá co nabídnout.“

„Moc Vám děkujeme, kdybyste si třeba ještě na něco vzpomněla, na cokoliv podezřelého, prosím, dejte nám vědět.“

„Víte, nevím, jestli je to podezřelé, ale můj soused si pouští nahlas každý den brzy ráno rádio. Zdá se Vám to normální?“

Znovu jsme poděkovali a vyrazili o dům dál.

To bylo pro dnešek všechno, odešli jsme se domů vyspat a hned druhý den brzy ráno máme s Patrikem sraz v kanceláři. Uvidíme, jak se nám všechny informace přes noc rozleží v hlavě.