Dny se krátí, léto je pryč a dalších pár měsíců nás bude obšťastňovat jen šero, mokro a zima. Nebude trvat dlouho a mrcha deprese zaklepe na naše ubedněná okna.
Ovšem pouze v případě, že nemáme doma - ŠTĚNĚ!
Asi to má většina z nás někde hluboce geneticky zakořeněné - toužíme tulit se k měkkým huňatým chlupáčům, kteří nás bezmezně obdivují, olizují a milují. Kdo to nikdy nevyzkoušel neuvěří, ale na podzimní a zimní deprese jsou naší čtyřnozí miláčci tou nejlepší medicínou.
Kdo nezažil, neuvěří. Doufám ale, že i takové z vás můj dnešní příběh ze života našeho ďáblíka, kterému při narození zapomněli vyndat baterky, pobaví. Tentokrát to bude krátká vzpomínka na jeho štěněčí dny.
Sluníčko svítí, ptáčkové štěbetají a raslík Rastík se těší na svůj první, dlouhý, letní výlet.
Věřte mi, nebo ne, ale každé šetiměsíční štěně miluje výlety. Už od samého rána, jen co nám to kouzelné slovo „výlet“ uklouzlo omylem nahlas z úst, běhá po bytě jako janek a nepřetržitě poštěkává.
Se štěněcím nadšením se motá pod nohama a svým studeným čumáčkem kontroluje každičkou připravenou tašku. Pro jistou zkontroluje i všechny boty v předsíni a svůj vlhký černý knoflík nezapomene zabořit ani do modrého igelitového pytlíku se smetím, který je připravený u dveří.
Výlety z města, to má náš raslík Rastík rád. Aby ne, tolik pachů, vůní a smrádků patřících zvířátkům, co ještě neviděl, to se v městském parku nikdy nenasaje a nevysaje!
Budu čuchat a běhat, dokud mě tlapky ponesou, slibuje si nezastavitelné štěně při asi stopadesátem okruhu bytem.
Zatáčka kuchyní následovaná ladným skluzem na koberečku v předsíni a…
Na chvíli ztuhne s přední polovinou těla u země, hlavou přimáčknutou k podlaze, prdelkou vysoko nahoře a s vesele se mrskajícím ocáskem upře ostražitá, černá, jiskrně zářící očka na páníčka s připravenými červenými kšírami.
Á á á, jdeme si hrát! zaňafe zvesela a znovu vyrazí. Rychlá klička, proběhnout mezi koleny páníčka a šup pod židli. Drápky zaklapou po dřevěné podlaze, stůl nad ním se otřese po ostře vybrané zatáčce a kolizi s koberečkem, který se tak nějak a rozhodně nedobrovolně přesunul z předsíně do kuchyně.
BUM BÁC! Padající slánka s pepřenkou, ani kymácející se židle a dokonce ani panička s doširoka roztaženýma rukama nedokáže zastavit rozjařené štěně.
Další klička, osmička a pak už jen dokonalý průběh skrz paničku, pohupující se mezi dveřmi jako trénovaný hokejový brankář. Podařilo se. Panička úspěšně ztrácí rovnováhu zatímco štěně vesele štěká a zmizí v obýváku.
Sedačka. Křeslo. Okenní parapet… Na chvíli se zastaví a růžovým jazýčkem zvlhčí čumáček. Vypadá jakoby se smál, když těká očkama kolem a sleduje páníčka, který se probíhá dveřmi a opět se k němu blíží.
Chyť si mě! štěkne vesele, odrazí se, doskočí na desku konferenčního stolku a spolu s několika výtisky novin sklouzne na zem.
Jejda. Jak široký, tak dlouhý Rastík se rozplácne přímo před páníčkem. Mrskne sebou ve snaze se dostat zpátky na nožky, ale páníčkova ruka už mu nekompromisně svírá ocásek. Kde se vzala tu se vzala doběhne i udýchaná panička a chytá ho za přední nožičky. Rastík se mrská, kroutí, svíjí a přetáčí. Nožky vlevo, hned zas vpravo, hlavičku nahoru a dolů, brání se, co může, ale proti dvou lidským obrům nezmůže.nic Kšíry jsou nasazeny.
No nevadí, blafne se staženým ocáskem. Jeho ego právě utrpělo velkou porážku. Pak se ale zamyslí. Kšíry? Ne obojek? To znamená…. Bude se běháááát!
Jedna z lidských rukou ho za kšíry táhne k předsíni. Jde dobrovolně, skoro by se dalo říct že nadšeně. K čertu s kšírama jestli to vážně znamená, že se jede na výlet.
Dveře kolem něj se zavírají. Předsíň je neprodyšně utěsněna. Ve chvíli kdy je zase volný rozbíhá se k hlavním dveřím a kde natěšeně přimáčkne svůj čumáček mezi podlahu a spodní roh dveří, přesně v místě, kde se otevírají. Nasává vzduch z chodby, netrpělivě přešlapuje a vrtí ocáskem, připravený vyrazit, jen co se ty protivné dveře otevřou.
Ňaf, ňaf, co vám lidem tak trvá?! Jedem. Ňaf. Honem, les čeká!“ pobafává si Rastík a čumáček vměstnává co nejvíce do škvýrky.
Je to tady! Konečně!
Dveře se pohnou, zaskřípají, Rastík maličko couvne a než mu panička stihne připnout vodítko, vyrazí. Rozeběhne se ze schodů, vrazí do sousedovic Karlíka, v přízemí udělá kotrmelec a než se dveře za rodiči Karlíka zavřou, je na ulici.
Domovní dveře se s klapnutím zabouchnou. Cvaknutí zámku ho přiměje se otočit. Páníček a panička nikde. Nikdo nevolá, nikdo neběží. Je sám. Zastaví a s výrazem lehce spráskaného psa, s čumáčkem u země a sklopenýma ušima popojde zpátky. Ve chvíli, kdy se dveře rozletí a uřícený páníček s vodítkem v ruce o něj mále zakopne, uvědomí si Rastík, že ještě nesplnil své psí poslání - najít tu velkou plechovou věc na kolech, která uvnitř tak pěkně voní kůží a ve které se jezdí do lesa, protože ví, že lidi neumí čuchat musí jim pomoct - pamatuje si jak ho vždycky na ulici vybízejí: Hledej, Rastíku, hledej.
Dneska to zvládne sám!
Chvíli běhá sem a tam, hledá., čuchá.
Ňaf, támhle je! nakonec radostně zaštěká vyrazí a pokusí se, bez ohledu na to, že jsou dveře auta zavřené, nastoupit. Kňučí, štěká, bafá a vytrvale skáče na „své“ zadní dveře. Drápky škrabou a krabice pod nimi hlasitě skřípe.
„FUJ!“ kříčí páníček a na kovové krabici bliknou oranžová světýlka. Konečně. Dveře se otevírají a Rastík na nic nečeká šup a je vevnitř.
Tááák, předodjezdní kontrola! Než ostatní nastoupí je třeba tlapkami důkladně orazítkovat všechna sedadla, očuchat koberečky a hlavně nezapomenout olízat to kulaté, co s tim páníček celou dobu na výlet kroutí. Ještě kapsy ve dveřích, vytáhnout balíček kapesníku, vytáhnout kapesníky…
Jeden sem, jeden tam… Rastík vesele poskakuje, rozhazuje kapesníky a na celé kolo ňafá. Zvědavý čumáček nezapomene strčit ani do toho nejposlednějšího kouta.
A je to!
Udýchaně se usadí na „svém“ sedadle a počká až ho přiváží. Bez toho prý krabice do lesa nepojede… Světe div se. Radostí, že jede na výlet páníčkovi dokonce i vděčně olízne ruku.
Nervózní a se všemi svaly napnutými – jen a jen vyrazit, sleduje páníčka a paníčku, jak si přes břicha natáhnou svá široká vodítka a ve chvíli kdy kovová krabice temně zavrčí, zvrátí hlavu dozadu a hlasitě zavyje svou odpověď pro ni.
Mokrý čumáček spokojeně přimáčkne k okýnku a začne vyhlížet, přešlapovat, olizovat, funět a poštěkávat .
Jedém Krabice! Na léééés!
