Dálnicí se směrem k slovenským hranicím řítí malý zelený sporťáček. Postarší Mazda pamatuje ještě časy, kdy se japonská auta opravdu vyráběla v Japonsku, a bylo na ně vážně spolehnutí.
Konečně jedou na dovolenou. Měsíc se budou toulat Řeckem. Bez cestovky, bez domluvených hotelů - prostě jen tak.
Půlnoc se kvapem blíží a s ní i Slovenská hranice. Tři sta kilometrů natřásání bude konečně za nimi. ONA po očku jukne na manžela a do přehrávače vrazí jednu ze svých starých kazet. Autem se okamžitě rozezní pištivé klarinety.
Bum! VRRRR!
Rána přehluší i hlasitou hudbu. Během okamžiku krouží oba dva kolem auta jako supi a prohlíží každičký centimetr. Konečně našli, co hledali. Ve výfuku je díra. Malá. Prozatím.
„Ne, ne, ne, domů se nevracíme!“ zuří ONA a hledá telefon s tím, že kamarád určitě pomůže. Nerozumí ničemu z toho, co do něj říká, ale po chvíli česky zavelí: „Jedem, v Soluni to Jorgos zařídí.“ Lepší je neodporovat, pomyslí si ON a startuje.
Kilometr za kilometrem. Slovensko. Maďarsko. Srbsko. K ránu sporťáček už připomíná pořádně vytuněné auto. Čím dál hlasitější a nadupanější. Však taky maličká dírka zvětšila svůj průměr na dvojnásobek. Ranní průjezd Bělehradem vyvolává zaslouženou pozornost. Později odpoledne konečně doráží na Řecké hranice a za dunivých zvuků menšího traktoru míří k Soluni.
Jorgos na ně čeká sice dle plánu, ale dobré zprávy nemá! Pravda, je sice pracovní den, středa, ale právě začaly církevní svátky. No a na svaté se v Řecku přeci nikde nepracuje, to dá rozum. A že těch svatých ale mají!
Ulice města jsou prázdné. Kdo mohl, odjel slavit. Otevřou v sobotu, po svátcích.
Možná?
Snad?
Tady se nikdy neví!
A asi to bude spíš až v pondělí.
Ujeli přes 1500 kilometrů, bydlí v rozpáleném městě a ve výfuku zeje díra velikosti ´eura´. Jsou unavení. Přespí, a ráno se uvidí.
„Jedem. Aspoň na první pořádnou pláž, máme přeci dovolenou…“ s novým dnem ONA opět rozhoduje za oba.
Za silného burácení vyráží k jihu. Auto těch několik desítek kilometrů prostě musí vydržet. Slunce pálí a městečka na pobřeží jsou plná lidí. Jejich malé zelené auto svým zvukem už pomalu připomíná přistávající letadlo.
Oběma dochází, kam se ztratili všichni obyvatelé Soluně. Jsou tady. Všude. Hotely, penziony i priváty jsou jich plné.
Zatracení svatí! Zatracení Řekové!
Zatraceně rádi oslavují!
Zatraceně neradi pracují!
Dalších 150 kilometrů. Pokud lze soudit dle zvuku, výfuk začíná zvažovat, že upadne.
Čtvrtek večer. Další velké město - Volos. Čeká je vynucená, betonově městská, dovolená.
V sobotu ráno zkouší štěstí v servisech za městem. Zbytečně. Tady, v centrálním Řecku, se slaví dál. Bujaře. Svatá Anna je Svatá Anna.
Projíždí vesnici za vesnicí. A najednou…
Je malý, malinký, ale je to autoservis. A má otevřeno?! Zastavují. Vychází špinavý muž v roztrhaných montérkách. Prohlíží výfuk, kroutí hlavou a potvrzuje jejich domněnku. Nejde to opravit a on nový výfuk nemá.
Pomalu a jistě propadají panice. „Moment,“ prohodí umaštěný muž se vrací do dílny a listuje v nějakém katalogu. V očích se mu blýskne, jakoby kousl do Mentosu. Že by nápad?
Telefonuje. Mluví rychle a v místním slangu, kterému nerozumí ani ONA. Po chvíli se na ně obrací s nabídkou. Nový výfuk a 4 hodiny času – to vše za 160 Eur! Berou nebo ne?
Myslí to vážně?
Kde chce ten výfuk v soboru vzít?
Tvrdil, že ho nemá.
Sleduje jejich údiv a s patřičnou hrdostí v hlase se chlubí svým důvtipem.
Výfuk mají ve velkoskladu. V Soluni. 230 km odtud. Jakmile kývnou, tamní skladník ho odveze
k autobusu, předá řidiči a za necelý tři hodinky bude ve Volosu. Zajede pro něj a během dalších třiceti minut ho mají přivařený na autě.
Tak berou nebo ne?
Jásají a v němém úžasu si mohou hlavu ukývat.
Zatracení Řekové!
Chtějí-li, nic není nemožné! Otázkou jen zůstává, jak je přimět k tomu, aby chtěli?
Zatraceným svatým navzdory výfuk bude a jim konečně začne jejich vysněná dovolená!
