"Jsem hroznej a moc se omlouvám, ale vážně nebudu mít čas. Nestíhám. Mám tu přes víkend šéfa z Berlína a k tomu ta rodinná oslava..."
Další víkend o samotě - kvůli JEHO práci a JEHO rodině. Co říct? Nic. Jsem totiž jen milenka!
Naléhavé ticho na druhé straně telefonní linky nikdy nevěstí nic dobrého.
„Hmm,“ hmuju, protože nevím, co a na co říct. Soustředit se musím, ne litovat.
„No tak, lásko, nenech se přemlouvat.“
„Víš, že mě přemlouvat nemusíš.“ Testuju vody, zatímco se nahlas šklebím do telefonu. S úsměvem jde prý všechno líp.
„Takže to pro mě v neděli uděláš?“ Naléhavost spojená s nejistotou. Takového Luboše ještě neznám.
„Jasně.“ Souhlasím s nedělí. S čím, netuším. „Můžeš mi, ale prosím tě ještě jednou zopakovat v kolik hodin?“
„Ty jsi zlatíčko, víš to?“ Na druhé straně se slyšitelně rozjasnilo. „Hans na tebe bude na čekat dole ve Four Seasons v lobby. Přesně ve tři.“
Takže Hans…ve tři… Kdo to proboha je? „Dobřéééé, ale...“
„Věděl jsem, že mě v tom nenecháš, jsi prostě úžasná!“ rozplývá se, dalších pár minut mě skrze mobilní síť, zahrnuje tak sladkými osloveními, doplněnými nespočetnými komplimenty, že mi z toho začínají trnout zuby.
„…a neboj, všechno ti ještě pošlu emailem, lásko, vím, jak je ta tvá krásná hlavička děravá.“ Tak přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Moje úzkost je archivována a zastrčena do zadních poliček vyhrazených v mé mysli skladišti ´k zapomenutí´.
„Znáš mě naprosto dokonale, zlato.“ Rozesměju se a pošlu mlaskavý zvuk směrem k mikrofonovým dirkám svého mobilu.
***
neděle. 15:00. Four Seasons.
Točím se kolem své osy jako kohout na kopuli nedalekého kostela a vyhlížím Hanse. Díky několika řádkům neosobního emailu Lubošovi sekretářky vím, jak vypadá. Vím, že očekává prohlídku Prahy, doprovod na večeři a na koncert v Klementinu. Vím, že ačkoliv je Němec budeme mluvit anglicky. Aspoň, že tak. Moje němčina fakt vázne.
neděle 16:00 Karlův most.
Hans je zábavný maník. O něco starší než Luboš. Kultivovaný. Fešák. Má smysl pro humor. Na Němce, možná až moc. Co mě ale překvapilo nejvíc je, že před okázalým výkladem pražské historie (občasně se hodící znalosti získané brigádou v dobách mých studií) dává přednost rozhovoru o čemkoliv a ničem.
„Je vážně krásná, Lena.“ Povzdychne, oře se o zábradlí mostu a než kývne směrem k Petřínu, chvíli žasne nad malebností květnoé Prahy.
„A to je co?“
„Petřín.“
„Petrlin, Perlin, Petlin?“ opakuje dokolečka, ve snaze docílit, pro cizince obtížného, zvukového efektu a já se musím smát. Je to roztomilé, jak se snaží. Za to si opravdu zaslouží trochu té historie. Vysvětluji, co Petřín, Petřínská rozhledna a Hladová zeď jsou a jiskřička zájmu, která byla v jeho očích ještě před chvíli, pomalu vyhasíná. Nudí se. Je na čase změnit téma.
V okamžiku, kdy se zmíním o básníkovi lásky, Máchovi a jeho soše, se mu v očích zase rozehrají světýlka a koutky úst se pozvednou.
Chytí mě za ruku a zatáhne směrem k Malé straně. „Chci ho vidět.“
„Máchu? “ Zajíknu se. S hrůzou v očích chvíli těkám mezi Petřínem a svými sandály na vysokém podpatku a propočítávám výsledný poměr sil. „Fajn.“ Kývnu nakonec odevzdaně, neschopna jinou odpovědí vymazat to téměř dětské nadšení z jeho očí. „Jdeme za Máchou, večeře měla být sice na Staromáku, ale Nebozízek taky není k zahození a koncert…“
„…počká! Anebo taky ne…“ ušklíbne se na mě a znovu zatáhne.
***
neděle 16:00 Petřín.
„Znáš od něj něco?“ Hans stojí před sochou Máchy a s rukama založenýma na prsou si ho důkladně přeměřuje.
„Každý zná…“ zamumlám a v duchu se mi vybaví …´máj lásky čas´, v mém zajíkavém, dětském znění.
„Poslouchám…“ otočí se ke mně a pln očekávání přimhouří oči.
„Nechceš po mě, abych ti tady jen tak z oleje přeložila jeho báseň.“
„Chci.“
„Proč?“
„Protože jsem zvědavéééj?“ protáhne sarkasticky a pozvedne pravé obočí.
„A taky jsi osina v zadku. Věř mi nebo ne, zrovna teď a tady si nedokážu ani vzpomenout, jak to začíná.“
„Tak vzpomínej! Já mám času dost…“ Vykročí rázným krokem a jak tak krouží pomalu kolem, s rukama založenýma za zády, jako nějaký profesor z dvacátých let minulého století, občas na mě významně zamrká.
Ten chlap je komediant a baví ho mě vytáčet. Každý, kdo by nás dnes odpoledne sledoval by řekl, že jsme staří, dobří známí, ne-li pošťuchující se partneři.
“Fajn,“ protočím oči, „když jinak nedáš…“ Zamračím se a zhluboka nadechnu.
Zastaví se a zvážní. Čeká. Jeho čelist viditelně tiká. Je napjatý.
„Byl pozdní večer, první máj…“ recituji procítěně a opatrně couvám. Následuje několik rychlých kroků pozpátku, abych byla mimo jeho dosah. Otočím se k němu zády a ´rozběhnu se´ směrem k Nebozízku jak jen je na vysokých podpatcích možné zatímco přes rameno halekám: „No na zbytek si vzpomenu rozhodně jen u večeře!“
Útěk se nezdařil. Hansova ruka se obtáčí kolem mého pasu a zastavuje tak můj vazozlomně vypadající úprk. „Pomalu, krásko, nerad bych tě místo večeře vezl do nemocnice.“ Směje se na mě a s naprostou přirozeností mě bere za ruku a spolu vyrážíme směr Nebozízek.
***
neděle, 21:00 Újezd.
Večeře byla fajn. Dlouhá. Klidná. Luxusní. Se skvělou společnosti.
Prostě ňamka a pohoda.
Stejně tak i následná procházka stmívajícím se parkem a uličkami Malé Strany. Koncert nestíháme ani kdybychom chtěli a my zřejmě, nebo spíš rozhodně, nechceme.
Je to zvláštní, jak nám občas někdo sedne, někdo, koho byste za normálních okolností vůbec nepotkali.
Kdybych neměla Luboše…
Luboš. Páni. Bavila jsem se tak dobře, že jsem si na něj za celé odpoledne ani večer vůbec nevzpomněla.
„Dáme si spolu ještě skleničku na dobrou noc?“ V Hansových očích se míhají odlesky, staře se tvářících, plynových lamp.
„Proč ne?“ Ukážu k nedaleké slušně vyhlížející vinárně. „Co tamhle?“
„Ehm…“ odkašle si Hans a rozhlédne se nerozhodně kolem. Vypadá jako by hledal kuráž pro další slova. „No já… mysle jsem spíš někde… třeba u mě v hotelu.“
A je to tady! Všichni chlapi jsou stejní! Copak je to normální svádět holku svého podřízenýho?
„Promiň, já, já…“ kroutím hlavou a přemýšlím, jak se z tohohle vyvléct. Nemůžu si dovolit ho urazit a udělat nějaký problém Lubošovi. Přeci jen je to jeho šéf a mohl by se mstít. „Víš, neměj mi to za zlé, jsi fajn a skvěle jsme se bavili, ale Lubošovi by se asi nelíbilo, kdyby s tebou šla do hotelu.“
„Lubošovi?“ vyhrkne a jeho překvapení nevypadá zahrané.
„No víš… s Lubošem jsme spolu už skoro rok a…“
„A on to ví?“ skočí mi do řeči s otázkou, která mi vyrazí dech.
„Prosím?“
„Nic… Nic… Jen…“
„Co jsi tím myslel?“
„To není podstatné, zřejmě jen došlo k nějakému nedorozumění. Přesto. Ehmm…“ Odkašle si nervózně a couvne, jako by mu bylo nepříjemné zůstávat v mé intimní zóně, ačkoliv v ní strávil podstatnou část dne. „Díky za příjemný večer a doufám, že se zase někdy sejdeme.“ Dodá neosobně a mě je naprosto trapně.
Klopím hlavu a s pohledem upřeným na své, propletené ruce, přemýšlím, jak to stalo, jak se to pokazilo, takhle to nesmí skončit. Měl se bavit, měl se smát, měl být spokojený. Nenenene!!!
„Hansi…“ vzhlédnu a zmateně zamrkám kolem. Je pryč.
Očima přeskakuji po tvářích kolemjdoucích. Chvíli to trvá, ale nakonec mezi desítkami kolemjdoucích jeho tvář najdu. Stojí na kraji chodníku, skloněný k okénku taxíku a německy se na něčem dohaduje s řidičem.
„Hansi…“ volám ve snaze upoutat jeho pozornost. Musí mě slyšet, přesto nereaguje. Otevírá zadní dveře taxíku. Rozběhnu se k němu v obavách, že chce bez rozloučení odjet.
„Počkej přeci. Já…“ dotknu se jeho ramene a donutím ho se otočit. „Já…“ hlas mi přeskakuje, zrazuje mě.
„Pst.“ Položí mi ukazováček na rty a smutně kývne směrem dovnitř. „To je v pořádku. Vážně. Taxík tě doveze domů. Chci…“ Odmlčí se a chvíli mi jen tiše zírá do očí. Něco v nich evidentně hledá, a já marně tápu nad tím, co by to mohlo být. „Chci, abys byla v pořádku. Nakloní se nade mnou a rty se lehce dotkne mého čela. “Dobrou.“ Podá mi ruku, pomůže do taxíku a lehce za mnou zaklapne dveře. Jsem zmatená, neschopná cokoliv říct a taxík se rozjíždí.
Naše oči jsou do sebe zakleslé a já se snažím vměstnat jedinou němou větu do svého pohledu. Promiň, takhle to nemělo být…
***
Pondělí, 20:00, můj byt.
„Jsi prostě úžasná! Jsi ta nejúžasnější ženská na světě…“ Couvám před Lubošem, který se zjevil u mých dveří neohlášen, nečekán a teď mi před obličejem mává obrovským pugétem.
Chyběl mi celý minulý týden. Tedy většinu z něj.
Ale teď, aspoň na dalších pár hodin, je můj. Než bude muset domů k dětem a… manželce.
„Čím jsem si vysloužila takovou vzácnou návštěvu.“
„Jako bys nevěděla, lásko.“ Culí se a tlačí mě pozpátku mým bytem. Cestou odhodí kytici na stolek v obýváku obejme mě kolem pasu a spolu pokračujeme, já pozpátku, směrem k ložnici.
Šátrám a po paměti otvírám dveře za sebou.
„Nevím, jak jsi to udělala, ale Hans byl prostě nadšený! To povýšení je moje, lásko!“ Mumlá oproti mému krku zatímco míříme k posteli.
Ve chvíli, kdy se zadní strana mých kolen dotkne postele, zvedne hlavu a skrze přivřená víčka se mi podívá zpříma do očí. V tu chvíli si vzpomenu na Hanse a jeho téměř shodný, pátravý pohled. Nedokážu to. Klopím oči a bořím svůj obličej do Lubošovi hrudi. Zhluboka vdechnu jeho povědomou vůni a snažím se najít klid pro mou rozháranou mysl.
„Musím se zeptat, Leni,“ šeptá mi něžně do ucha těsně před tím, než svými zuby skousne a jemně zatahá za můj lalůček. „Použili jste ochranu, že ano? Víš, nerad bych přinesl něco domů…“
„Co?“ veškeré hřejivé měkko endorfinů, které až do této chvíle zaplavovalo mé tělo, je pryč. V mém srdci se rozpíná hluboká, černá díra.
Zvedám oči a pátrám v těch jeho. Propaluje mě pohledem a já vím, že tuhle otázku myslel smrtelně vážně. Vzápětí mi všechno dochází. Hansova otázka… i hloubka toho na co se právě teď Luboš ptá.
Odstrčím ho. Potřebuji vzduch. Potřebuji být právě teď od něj co nejdál. Opírám se o parapet okna a chvíli trvá, než jsem schopna se k němu otočit. Křížím paže a objímám vlastní pas. „Tys… tys mu neřek, že mi dva…“ nejsem schopná dokončit větu chybí mi síla, chybí mi chuť s ním vůbec mluvit. Polykám slzy a mé tělo se nekontrolovaně třese.
„Ježíš Leni! Hans Káču přeci zná, řek by jí o nás!“ Míří ke mně a snaží se mě obejmout.
„Vypadni!“ Couvám, co nejdál od něj. Srdce mi buší v uších a hlava se mi točí.
„Leni…“
„Vypadni!“ křičím hystericky, vyhýbám se jeho pažím a běžím vlastním bytem k vchodovým dveřím. Téměř nevidím skrz slzy a mé tělo vibruje směsicí vzteku, bolesti a lítosti, když mě při odchodu beze slova míjí.
Jsem jen milenka. Jen milenka. Omílám si svou téměř denně opakovanou mantru a cítím, jak se mi zvedá žaludek ze sebe sama. Ne!
Byla jsem milenka! Hloupá. Naivní. Důvěřivá.
…ale i já mám…
…měla jsem právo na city
(celý příběh je fikce a jakákoliv podobnost je náhodná)
