Virtuální stabilizace bezpečnostních sborů neexistujícím příplatkem

Již několik let opakuji, že pokud to s personální stabilizací policie myslí někdo opravdu vážně, pak by se měl postarat především o motivaci všech stávajících policistů. Přesto s tím vláda nic nedělá.

V době pandemie, ostatně jako při každé krizi, se naše pozornost upírala především k lidem, kteří mají v popisu práce chránit naše životy a zdraví, zajistit bezpečnost, obranu a všechny základní funkce státu a každodenní potřeby, jak jsme na ně zvyklí v době míru a standardního chodu společnosti. Pro to, aby tyto funkce byly zajištěné, je právě v době relativního klidu nutné pečovat o všechny tyto složky, udržovat je v kondici a případně rozvíjet jejich připravenost na krize. I proto jsem se na začátku března obrátila na ministra vnitra Hamáčka s interpelací, v níž jsem se dotazovala, jak se mj. osvědčilo zavedení stabilizačního příplatku pro příslušníky bezpečnostních sborů a jak jsou ředitelé těchto sborů s jeho zavedením spokojení, protože je to právě policie, která dlouhá léta trpí personální nestabilitou. Celou interpelaci a odpověď vám doporučuji si přečíst. Není to totiž dlouhé čtení. Na některé otázky mi nebylo a vlastně ani nemohlo být odpovězeno, protože stabilizační příplatek dosud příslušníkům bezpečnostních sborů v působnosti Ministerstva vnitra jednoduše vyplácen nebyl. Nikdy.

Již několik let opakuji, že pokud to s personální stabilizací policie myslí někdo opravdu vážně, pak by se měl postarat především o motivaci všech stávajících policistů. Aby měli adekvátní ohodnocení a obecně dostatečně dobré podmínky pro výkon své náročné služby v ulicích našich měst. Za nejvhodnější cestu jsem vždy považovala a v minulosti i prosazovala zavedení stabilizačního příspěvku, na který by příslušníci měli za stanovených podmínek nárok vždy po určitém odslouženém období.

Čekala jsem, že vláda s tímto problémem něco udělá, ale nestalo se. Tak jsem se v roce 2017 rozhodla stabilizační příspěvek navrhnout do tehdy projednávané novely zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a to namísto náborových příspěvků. U těch bylo od počátku jasné, že samy o sobě situaci nespasí a jsou jen přehlídkou předvolebního populismu tehdejšího ministra vnitra Chovance (mé argumenty a situaci jsem v minulosti shrnula v těchto příspěvcích na mém blogu: – Novela služebního zákona, aneb předvolební populismus ministra Chovance a Stabilizace bezpečnostních sborů v podání vlády je jen iluzorní).

Aby bylo jasno, neříkám, že motivace pro nábor, například formou finančních příspěvků, je špatně, ale větším problémem je z mého pohledu fakt, že téměř deset let nikdo neřešil otázku, jak stabilizovat a motivovat stávající, již vycvičené a zkušené policisty. Bylo do nich totiž investováno nemalé úsilí na jejich výcvik a zkušenosti jsou v mnoha případech nepřenositelné a pro policejní sbor, a tedy i pro zajištění naší bezpečnosti, velmi cenné. Co může být více motivační než právě spokojení policisté, dobře ohodnocení profesionálové?

Je zapotřebí si neustále připomínat, jak moc důležitá je kontinuita a stabilita. Přitom není žádnou novinkou, že dlouhodobě špatný personální stav, a to nejen u policie, není způsoben výhradně špatnou demografickou křivkou, jejíž nepříznivý vývoj se dal dlouhodobě předvídat, ale především odchody těch, kteří jsou demotivovaní, přepracovaní a celkově nespokojení, a proto hledají své další uplatnění jinde. Mnohdy úplně mimo veřejný sektor, kdy opouštějí službu státu, tedy službu ve prospěch nás všech. Jedná se o ztráty, které nelze lehce nahradit.

Současný podstav se jen v Praze pohybuje někde okolo 800 policistů. Číslo je to alarmující a dokresluje tragickou situaci a absenci vize a koncepčního řešení problémů, které, jak jsem již zmínila, nejsou žádným překvapením a byl čas se na ně připravit. Někdo by mohl namítnou, že koncepce a reformy existují a bude mít jistě pravdu, i když jen částečně. Ono se totiž nejedná o komplexní řešení, jakým byla poslední skutečná reforma policie s velkým „R“. Často se totiž jedná spíše o pseudo či anti koncepce, jako tomu je v případě Koncepce rozvoje Policie ČR, která je jen na papíře, ale realita je od ní diametrálně odlišná. Občas i pochybuji, zda ji někdo na Ministerstvu vnitra či policejním prezidiu od doby jejího schválení otevřel. O donekonečna slibované a stálé chybějící tzv. Bílé knize o bezpečnosti ani nemluvě.

Nejsem slepá a hluchá a věřte mi, že problémům policistů naslouchám. Nesedím odtržená od reality jen za kancelářským stolem nebo v poslanecké lavici. Osobně, a to i jako starostka Prahy 2, s nimi dnes a denně řeším různé otázky zlepšení bezpečnosti občanů, ale také to, co jim chybí pro lepší výkon jejich služby. Když pak ale dojde na kritiku a volání po nápravě na výboru pro bezpečnost, nezřídka vyznívá snaha o pomoc do prázdna. Tím nechci znevažovat práci poslaneckého výboru, ta je velmi potřebná, ale kde není u ministra a vlády vůle, tam není ani cesta.

Ponechme teď stranou, že je současná podoba stabilizačního příplatku nekvalitní a má své nedostatky. Ale podstatné je, proč není reálně vyplácen? Když jsem v minulém volebním období navrhovala zavedení stabilizačního příspěvku, měla jsem tolik slušnosti a odpovědnosti, že jsem svůj návrh předložila včetně vyjádření dopadů na státní rozpočet, protože bez peněz to v obraně a bezpečnosti prostě nejde. O to víc, když chcete někoho odměnit, stabilizovat, zhojit staré rány. A o to více v situaci, kdy se vládě nedaří, nebo snad ani nechce dařit, sejmout z beder policistů velké penzum práce v oblasti administrativy. Můj návrh bohužel tehdy neprošel.

Když však s podobným návrhem stabilizačního příspěvku, který je dnes již účinný, přišel v tomto volebním období ministr Hamáček, taková tabulka s vyjádřením finančních dopadů mu v návrhu chyběla. Nechápala jsem proč a také to nahlas kritizovala. Dnes už ale asi chápu proč. Už v té době totiž moc dobře věděl, že k vyplácení nedojde, protože na něj nezajistil prostředky. V tomto směru se tak s odstupem času potvrdilo tušení, že jeho návrh byl pouhý přílepek a vějička na déle sloužící policisty. Ale je to zároveň podraz na policisty, kteří doufali, že se už nebudou cítit před nováčky hloupě, když díky náborovému příspěvku berou skoro stejně peněz, jako oni.

Sečteno, podtrženo – stabilizační příplatek se stal pouhou virtuální hrou s důvěrou všech příslušníků bezpečnostních sborů. Zkušení, ale bohužel demotivovaní policisté si takové jednání rozhodně nezasloužili a nezaslouží, a tak stále hrozí, že nakonec odejdou… Za mě je tento přístup současného ministra vnitra a jím řízeného úřadu nejen hazard s tisíci mužů a žen v uniformě, s jejich důvěrou a zajištěním adekvátního životního standardu, ale také s naší bezpečností. Pokud se stabilizační příspěvek nezačne co nejdříve vyplácet, stát sice ušetří a díky narůstajícím odchodům mu v kase zůstane možná ještě více, ale bude to nicméně zásadní selhání v základní úloze, o kterou se má stát postarat, tedy zajištění bezpečnosti.