Aktualizace Obranné strategie ČR a realita

Vláda České republiky schválila před několika týdny aktualizaci Obranné strategie ČR, která byla v tomto týdnu předložena také sněmovnímu Výboru pro obranu.

Dosud platná Obranná strategie byla vypracována v roce 2012 za ministra Alexandra Vondry a schválena vládou Petra Nečase. Vzhledem k vývoji mezinárodního prostřední byla aktualizace žádoucí, nicméně úpravy vyvolávají více otázek, než odpovědí.

Vláda je odpovědná za obranu státu, takže souhlas poslanců s koncepcemi a strategiemi de iure nepotřebuje. Nicméně mělo by být součástí politické kultury, že tyto materiály, zvláště přesahují-li svým charakterem jedno volební období, by měly mít konsensuální charakter. Je však již typické, že si vláda nenalezla čas, aby poslance se změnami chystanými v Obranné strategii ČR seznámila předtím, než je schválila, a hlavně že je nezasadila do kontextu toho, jak si představuje prosazení jednotlivých opatření. Vzhledem k tomu, že neznám konkrétní výpočty, nákladovost, plány a harmonogramy, mám vážnou pochybnost o tom, zda aktualizovaná strategie je realizovatelná.

Z hlediska kontinuity strategických dokumentů je dobře, že zůstala zachována struktura dokumentu z roku 2012. Dá se souhlasit i s popisem zhoršeného bezpečnostního prostředí. První tenký led je však odstavec týkající se zvýšení rozpočtu na obranu – tedy zopakování závazku, že v roce 2020 by ČR měla vydávat 1,4 % HDP na obranu a v do deseti let by se měla „přiblížit“ 2 % HDP. Byla to tato koalice, která si podepsala dohodu o tom, že rozpočet bude v roce 2020 1,4 % HDP. Je to tato koalice, která si schválila výdaje na obranu pro rok 2017 ve výši 1,08 % HDP. Je to tedy tato koalice, která své sliby neplní a přesouvá je bez ostychu na další vládu. Jestli toto má být odpověď na požadavek amerického ministra obrany Jamese Mattise na stanovení harmonogramu k dosažení 2 % HDP, je to k pláči. A to nemluvím o tom, že dle Státního závěrečného účtu za rok 2016 výdaje na obranu loni klesly dokonce na 0,97 % HDP, což není nakročením k výše uvedenému závazku není ani omylem.

Vláda přitom měla před nedávnem příležitost osvojit si plán, jak výdaje na obranu navýšit, jak s jistotou a plynule, krůček po krůčku aliančního závazku dosáhnout. Stačilo podpořit návrh ODS na novelu zákona 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR, který by výdaje ve výši 2 % HDP uzákonil a k této úrovni nás dostal cca v roce 2023 nebo 2024. Tento plán však zbaběle nepodpořila, čímž dala jasně najevo, jak vážně to s obranou zamýšlí a jak pokrytecký je závazek, který nyní tedy opakuje.

Aktualizovaná Obranná strategie rozšiřuje ambice, nově tedy má být Armáda ČR připravena vyslat do operací i mimo článek 5 Severoatlantické smlouvy brigádní úkolové uskupení. V pořádku, ale velice by mě zajímal výhled – předurčené konkrétních jednotek, které mají být vysílány a být v pohotovostech v příštích pěti letech do aliančních, unijních i (nově a zbytečně zdůrazněných) sil OSN, jejich výcvik, rotace a tak dále. Podobně se nově hovoří o tom, že bychom měli být schopni vysílat brigádní úkolové uskupení „těžkého typu“. Předpokládám, že dostaneme informaci o tom, co to znamená podle aliančních standardů a co to bude znamenat z hlediska personálního, finančního a logistického.

V odstavci 25 se uvádí, že by měly být počty Armády České republiky navýšeny o 5000 vojáků nad počty uváděné v Koncepci výstavby a rozvoje AČR (KVAČR) schválené vládou v prosinci 2015. Ne, že bych si nepřála mít větší armádu, ale předpokládala bych, že si vláda okamžitě od ministerstva obrany vyžádá aktualizovaný KVAČR. Takto razantní navýšení počtů se musí totiž do KVAČR nevyhnutelně promítnout z hlediska výcvikových kapacit, zvýšení zásob v oblasti základní výstroje, která je stále dle slov vojáků nedostatková, i výzbroje, logistiky či infrastruktury a podobně.

KVAČR byl rozdělen do dvou etap – do roku 2020 doplnění nedostatků ve všech oblastech a do roku 2025 rozvoj. Nyní ministerstvo obrany samo popírá konstrukci tohoto dokumentu a předbíhá jej. Takže předpokládám, že alespoň nám poslancům z Výboru pro obranu představí jednak podpůrné dokumenty k obranné strategii (náborovou perspektivu opřenou o demografická a ekonomická data, personální, finanční a materiální náročnost jednotlivých kroků minimálně do roku 2025, priority a scénáře výstavby a nasazování sil apod.) a hlavně aktualizaci Koncepce výstavby a rozvoje AČR. Bez toho se dá pochybovat o koncepčnosti kroků ministra obrany Martina Stropnického a o tom, že si nestaví jen vzdušný zámek.

Strategické obranné dokumenty je bezpochyby nutné přizpůsobovat proměnám v bezpečnostním prostředí, ve struktuře mezinárodních vztahů, novým výzvám i demografickému vývoji. Postup současného vedení ministerstva obrany však považuji za poněkud zmatečný a nekoordinovaný, dostatečně neprovázaný s realitou, fakty a v minulosti přijatými závazky a dokumenty. Nezbývá než doufat, že nám tedy vedení ministerstva vše vysvětlí alespoň na jednání příštího Výboru pro obranu.