Zamrzlý vesmír, zamrzlá duše, zamrzlé slovo

Komponovaný článek obrazů v ledu ukrytých připomínající duchovně snové obrazy malíře a psychologa Zdeňka Hajného doprovázené hudbou z nového alba islandské skupiny Árstídir a zbytky mých pokusů o verš.

Lidé mohou malovat a sochat ostošest, ale příroda je prostě nedostižná. Na každém metru čtverečném se nachází celé galerie.

První dojem z alba Nivalis (islandsky sníh) jsem formuloval asi takto: "Hoši, co jste to provedli, taková komerce, zase o kus blíž střednímu proudu". Nelíbil se zvýšený obsah elektroniky. Nicméně při druhém poslechu jsem tomu totálně propadl. Jsou to stále oni Islanďané s chladnými tvářemi navenek a vroucími prameny pod povrchem, jejichž duše jakoby zrcadlily krajinu jejich domova. Myslím, že jejich melancholická hudba se sem hodí.

Je zimní čas, čas podoben smrti, v němž příroda jde ke kořenům a připravuje se na nový rozpuk své síly v dávném koloběhu. V dobách bez elektřiny člověk zůstával ve své chajdě a měl čas a nutkání přemýšlet o sobě, o životě, o smrti a myšlenka na odchod ze Země nebyla pouze potlačovanou nepříjemností, nýbrž i nadějí. Je dobré si občas tento okamžik připomínat. Člověk je pak více nakloněn k přerovnání špryclí na žebříku hodnot a sekera svědomí dostane příležitost tnout hlouběji do mozkového kmene, pokud tedy člověk úplně nepropadl povrchnosti... a nebo je natolik čistý, jasný a krásný, že ho každá šmouha smutku míjí. To není ale můj případ. Radost a smutek si u mě pravidelně podávají ruce jako u většiny lidí a někdy mě při těch různých náladách spadne do dlaně verš či neverš. Přijde mi, že jsem opět sklouzl někam blíž k černé díře a tak nic nového ke mně dlouho nepřišlo. Přidávám tedy paběrky, které se mi nezdály dost dobré dát je do článku o ztraceném mládí. Jsou tak trochu na jedno brdo, neboť veršuji právě jen ve zcela určité náladě.

Pochybnosti ducha 1

Pod dřevem stolu, pod nocí stínem

Pod hladinou vodní cítím tvou hruď

Čtu v tvém srdci růži

Ve slané slze nejsladší sen

Jak dlouhé jsou schody na věčný den

Zvuk mávnutí tisíců křídel

Vlna srdcem tekoucí

Kolikrát uslyším: Ještě tu buď

Bojím se bojím, že přijde ta chvíle

Až budu slepý a zbavený touhy

Pochybnosti ducha 2

V perličce vody okamžik snivý

Krajina v slzách radostných

Chci jíti zpět do země živých

V průvodu květů bělostných

Každý krok blíže bodu přítomnosti

Je stopou hlouběji v srdci zarytou

Budu mít síly k tomu dosti

Odejít odsud s duší omytou?

Nevím proč, ale tuto skladbu ve zrychleném valčíkovém rytmu mám z celého alba nejraději. I když text je na téma vztahu muže a ženy, které mě nyní k mému zármutku míjí, přesto ve mě onen kolotoč kdesi evokuje představu tance života.   

O Pádu

Padáš-li člověče, nepadej po hlavě, protože pak vidíš jen černou díru a ztrácíš naději. I při pádu obracej hlavu ke světlu, světlo se sice bude vzdalovat, ale naděje zůstane, dokud uvidíš jediný paprsek. Einsteinova relativita platí i zde. Jsi-li blízko černé díry, všechno je těžké a vše jde velice pomalu. Uděláš pár kroků a nahoře uplynou staletí. Čím dále jsi od hmotnosti, tím více světla můžeš nasávat, tím živější je chvění tvého nitra a tím lehčí jsou tvé kroky. 

Život jako inverzní závod

Kdesi jsem slyšel a možná to bylo jen v mé hlavě, že život je závod, který má své etapy, časovky a vrcholové prémie a ve kterém vyhrává každý, kdo dojde k cíli. Má podivná pravidla: Etapy se jen částečně kryjí s vesmírným a biologickým časem. Dopředu se dostáváš pomocí tomu, kdo je za tebou a jakmile začneš přemýšlet, kdo je vpředu a kdo vzadu, jsi ztracen. Proč mi připadá, že hned po startu etapy svěží a nabuzen, dostávám pálkou přes nohy a když se přes všechno utrpení rozhodnu ji dokončit, tak těsně před cílem mě někdo ubije zcela a pošle zpět na začátek? Bude to zřejmě tím, že se starám jen o sebe.

Šalba

Bylo mi trapně, když jsem zjistil, že jsem třtinou ve větru se klátící. A aby druzí neviděli mé výkyvy, vybudoval jsem kolem sebe skleník. Problém je, že jsem v něm sám a z žití se stalo přežívání. Je jediná věc schopná vyztužit stvol – láska. Leč kde ona je, když mnohokrát jsem odmítl její laskavou ruku a nyní podoben soušce již neprobouzím ani soucit. 

Sebepoučující

Pít či nepít, toť otázka pro opilce

Jíst či nejíst, toť otázka pro otylce

Číst či nečíst, toť otázka pro písmoznalce

Být či nebýt, toť otázka pro zoufalce

Kdo tělem hýbe se i v duchu

Kdo hubu má od ucha k uchu

Kdo nespoutal se pachem hmoty

A ze střídmosti ušil si boty

Kdo umí věci chytit a pustit zas

Na to toho je krátký politik i ďas

Kdo hledá, co oko nevidí, však v srdci hmotné jest

Ten nachází a zjistí, netřeba mít ruce v pěst

Kdo dává hmotu, tomu hmota vyklíčí

Kdo chystá léčku, na toho se políčí

Kdo dává ducha, tomu zpět je duchem dáno

Na plátně nebes jemu září velké ÁNO

Na dalších snímcích jsem si hrál s páčkami Zoneru trochu víc.

Vzpomínka na dětství

Když se srdce probouzelo z bezpečí dětských střevíčků

Ani ve snu netušilo kolik přijde políčků

Jak vize přímé dráhy letu neznajíce žalu, zlosti

Mezi zuby kola žití roztříští se bez milosti

Čas ta věčná ramka Boží uchovala každý mžik

Do dávných časů pluje srdce v nostalgický okamžik

Bez vrásek kráčí známé tváře úsměvů živý pramínek

Láskyplně hladí líčka ruce vroucích vzpomínek

S někým sotva za ta léta padlo slova po páru

Však v srdci jejich píseň bytí jako víno v poháru

Když chlapec hleděl snivě do očí dívčích studánek

V srdci lístek liliový, kolem běžel beránek

Proč cudnost touha ideálu nemá síly chtění dosti

Proč čistá krupěj perel ctnosti padá v bahno dospělosti

Dětství z množství Božích darů patří k sortě nejvyšší

Duši na své dlouhé pouti trýzeň tužeb utiší

PS: Pane, prosím požehnej kroky každému z vás a odpust Ty, kterému jsem ublížil.

Fotky jsem nahodile pořídil během svačinové přestávky na rybníku kousek za mým pracovištěm.