V zemi izraelské 2. díl Mrtvé moře

Šedé bahno a nebezpečná voda. Když se pojedete podívat do nějakého zatopeného dolu, velký rozdíl v tom nespatříte. Plování na hladině může být zajímavé, leč to vám také nemusí vyjít.

Z Jeruzaléma jezdí k Mrtvému moři asi jediná linka (linka 486). Autobusové nádraží je kousek od vlakového. Je to budova s nástupišti v různých patrech. K nástupištím vedou jednotlivé brány, takže jste do poslední chvíle v klimatizovaném prostoru. Přijede-li autobus, rozsvítí se zelené světlo. Každá brána je vybavená informačním LCD monitorem s hebrejským, arabským a anglickým textem.

Vstup na nádraží je jako ostatně do každé veřejné budovy přes senzorický rám a kolem postávají mladí hoši a děvčata s poloautomatickými kvéry. Uvnitř je pak cizinec vystaven někdy dosti dotěrným nabídkám taxikářů. Cíl mé jízdy byla stanice Kalya beach, nejbližší to zastávka u Mrtvého moře a to z několika důvodů: Nejdelší čas pro pobyt u moře, nejlevnější cesta a možnost chvíli pobýt na palestinském území. Jízdenka se kupuje u řidiče a jízdní řád je dostupný na Google maps nebo na stránkách https://mslworld.egged.co.il/?language=en#/origindestination/1/0. Není to však pevný řád na celý rok, dozvíte se odjezdy tak na týden dopředu.

Na příští zastávce si vedle mě sedl starší ošuntělý žid, vytáhl knihu, zřejmě modlitební, a počal předčítat. Jeho ústa neslyšně klapala do rytmu, takže jsem měl pocit, že se nad textem vůbec nezamýšlí, ale prostě ho jen v duchu odříkává jako by denní příděl odečtených písmen nějakého textu měl být službou Bohu. To však není problém jenom u židovství.

Silnice utíkala dolů vyřezána do pouštních pahrbků, v jejichž záhybech bylo možné spatřit improvizované chatrče palestinských beduínů. Autobus míjel zastávky. Hlásil je také v angličtině (nikoli již na displeji). Přede mnou vystupovali lidé pouze jednou. Vzhledem k tomu, že se zvedli ze sedadel až po zastavení a kolem sedadla nebylo žádné stop tlačítko, měl jsem za to, že systém řidiči hlásí, že si někdo do dané zastávky koupil lístek.

Můj předpoklad nebyl správný. Zastávkou Kalia Beach jsme prosvištěli, vyběhl jsem k řidiči a on místo toho, aby hned zastavil, řekl, že si mám na příští zastávce počkat na zpáteční autobus. Protočily se mi panenky. Jak každý ví, čas je relativní k tomu, v jakém duševním stavu se člověk nachází, takže následně jsem měl za to, že další zastávka je snad až na druhém konci moře. Pro příště tedy vím, že si mohu koupit jízdenku za humna, jet klidně až na jih do Masady a nikdo nic nezjistí.

Kilometrový rozdíl v nadmořské výšce byl znát. V Jerusalemu jsem měl bundu a svetr, tady jsem si vykračoval v košili. První, co mne napadlo, zjistit si svou polohu na Mapách.cz. Spustím aplikaci offline mapy a hle, mapa obsahuje Izrael, nikoli však Palestinu (West Bank). Červená značka visí v prázdné šedi a říká mi, jsi ztracen. Samozřejmě, že to dramatické nebylo, bylo to jen o zastávku dál, ale cítil jsem se být geopoliticky zaskočen. Roie, u kterého jsem v Jeruzalémě bydlel, měl na hajzlíku mapu Izraele a tam žádný West Bank nebyl. Můj první improvizovaný nápad jít zpět romantickou procházkou podél pobřeží byl naprosto naivní. K moři se dostanete prakticky jen přes placené pláže, jinak je obklopené soukromými pozemky zemědělců. (Doma mě pak trochu zamrzelo, když jsem na mapě zjistil, že pár metrů od tohoto místa je Kumrán). Na zastávkách tu nemáte žádné jízdní řády, spoje si musíte zjistit předem nebo mít internet v telefonu. Nesnáším slepé čekání, a tak jsem vyrazil zpět po silnici s tím, že zkusím něco stopnout. Neurazil jsem ani sto metrů a vidím, že mě někdo zastavuje, žel s taxi cedulkou na střeše. Mávám, ať jede dál, že nechci taxíka. On však zastavil a volal „no taxi“. Nastoupil jsem a vysvětlil mu, co se stalo. On říkal, že mi zastavil, protože zde vůbec nikdo nestopuje, že mu to bylo divné. Při jízdě z něj vypadlo, že zná Prahu a Karlovy Vary. Já jsem byl ve Varech kdysi jednou v nějakém hotelu na kontrole požární signalizace, takže to město je pro mne naprostá cizina. První, co mne napadlo, byly články o problémech s Araby v této destinaci. On jako by vycítil mé myšlenky a spadl mu úsměv, takže jsem raději rychle přeladil. Ani jsem si nevšiml, že má škodovku, kdyby mě na to sám neupozornil. Fakt nemám pro auta oči. Jsou to pro mne obtěžující předměty, které podvědomě přehlížím.

Vysadil mě na místě, kde jsem měl původně vystupovat. Cestou na pláž jsem měl pocit, jako bych šel do nějakého lomu nebo staveniště. Nic úchvatně krásného.

U brány koukám vstupné 59 šekelů. Ptám se pokladníka, jestli jsou tu poblíž jiné pláže a on, že mi dá studentský lístek. Povídám, nejsem student a on, že mu je to srdečně jedno. Za závorou zjišťuji, že jsem v celém komplexu jediný návštěvník, přitom krámky mají otevřeno. Jdu na pláž tvořenou šedivou usazeninou pokrytou zpevňující látkou. Pokud máte rádi žlutý písek, musíte jet jižněji, kde jsou písčité pláže uměle vytvořené. Při sestupu potkám velbloudáře, který mi nabízí svezení. Trapně se vymlouvám, že nemám čas. Čekal jsem klidnou jezerní hladinu a byl jsem velmi překvapen velkými vlnami jako na skutečném moři.

Na pláži ve své budce seděl plavčík v zimním odění s kapucí přes hlavu. Jinak tu Mrtvé moře bylo jen pro mne a pro holuby sedící na palmách. Ptám se, jestli se v tom dá plavat, on, že ano, ale že je zima. Myslím, že jsme oba měli rozdílné představy o zimě. Do vody lezu opatrně. Šedivé bahno charakteristické pro Mrtvé moře pěkně klouže, voda je teplejší než vzduch. Chvíli jen tak brouzdám a užívám si zdejší zvláštní atmosféru.

Pak se pokouším položit na hladinu a nechat se nadnášet, jenže v tu chvíli se přihrne velká vlna a vypláchne mi obličej. Měl jsem dojem, že mě někdo vystříkal pepřákem. Nos a oči mě pálily a slanost vody byla opravdu odporná. No nic, taky zážitek. Právě, když se oblékám, přihrne se horda občanů žluté rasy. Podle charakteristického šišlání poznávám obyvatele velké Číny. Říkám si pro sebe: „Tědletěch Čínanů je opravdu hodně, jsou naprosto všude“. Rázem je po idyle. Hned cupitají i s dětmi do vody. Pomazaní bahnem poskakují okolo. Počíná selfie show. Plavčík je na nervy, každou minutu podrážděně hlásí, ať se drží kraje, že je to nebezpečné. Vysmátí Číňané naprosto ničeho nedbají, chodí na uzavřená místa, prostě se chovají, jako by jim to patřilo. Nevím, možná jsou v euforii, když se dostanou pryč z monitorovaného prostředí, kde dostávají černé bodíky za každý malý přestupek. Nebo prostě jsou jen vskutku veselým národem. „Číňan se směje a nosí maskáče“, jak jsem kdysi četl v jednom cestovním blogu o návštěvě Shanghaie.

Odebírám se z pláže za doprovodu vřískotu dětí, kterým zdejší voda omyla hledí stejně jako mně. Poohlížím se po okolí. Krajina vhodná možná tak pro natáčení sci-fi.

Sleduji mladého velbloudáře, který smutně postává na terase, neboť o projížďku nemá nikdo zájem. Bylo mi ho trochu líto, v zimě je asi horší si vydělat na chléb vezdejší. Ptám se ho, kolik projížďka stojí. On že dvacet šekelů. Říkám deset. On bez váhání souhlasí. Podávám mu padesát šekelů a ptám se, jestli má rozměnit. On na to „ani change“, vytrhne mi bankovku z ruky a běží ji raději sám rozměnit, abych si to náhodou cestou nerozmyslel. (ani = hebrejsky já). Velbloud se mezitím nechá drbat za uchem, ale kontakt nijak neopětuje a drží si svou krásnou hlavu pyšně a nehybně přizvednutou.

Konečně sedím mezi hrby. Mimochodník se rozešel a já měl dojem, že pluji. Možná to bylo právě tím nepravidelným krokem. Velbloudář se nabídl, že mi udělá fotku a jak vidíte, projevil se jako zdatný fotoaparátčík. Svého velblouda zachytil skoro celého.

Mizím odsud. Je to bída, jet si prohlédnout graffiti do takové dálavy. Nedivil bych se kdyby uprostřed Sahary objevil osprejovanou studnu.

Je třeba vědět, že autobus na zpáteční cestě může jet až o půl hodiny dříve. Na zastávku jsem šel a v daném předstihu. Než stačil dorazit linkový autobus, zastavil mi jakýsi arabský mikrobus. Řidič na mne tázavě zavolal „Jerusalem?!“ Byl jsem zmaten, nepociťoval jsem plnou důvěru a místo „How much“ jsem se zeptal „Kolik“. Nevím, jestli "kolik" v arabštině náhodou něco neznamená, ale zatvářil se velice vážně. Potom ukázal hlavou, ať si jdu sednout, otevírám peněženku, ale on opět jen ukazuje hlavou na sedadlo. V autobuse vidím různobarevnou směs cestujících a tak si jdu sednout. Cestou pak při výhledu na Jericho a další obzory mě mrzelo, že jsem nešel pár zastávek pěšky a něco si nevyfotil, protože konečně tu bylo z krajiny něco k vidění. Návštěvu Jericha jsem původně doma zvažoval. Město, které vzniklo v 96. století př. n. l. je přeci jen historický pojem. Pak jsem se ale podíval na street view v Google Maps a řekl jsem si, že Chanov u Mostu mohu klidně navštívit u nás.

Mikrobus opravdu svištěl, všechny přejížděl, za chvilku jsme byli u check pointu, který jsem cestou dolu ani nezaregistroval. Říkal jsem si, to jsem dnes narazil na hodné lidi. Ušetřil jsem čas a 27 šekelů. Po projížďce tunelem do Jeruzaléma jako bychom se objevili v jiném světě. Všude mokro, chladno a pošmourno. Po slunci ani památky. Řidič hlásí konečnou, obrátí se a počne od vystupujících vybírat peníze. Po mě chce 50 šekelů. Jsem tak nevýslovně vytočený, že ani nehodlám smlouvat. Vrazil jsem mu peníze do ruky, vrazil jsem mu jednu v duchu a měl jsem sto chutí doopravdy, protože tohle by se u nás dalo prakticky považovat za podvodné jednání a vypadl. Teplá sprcha posléze nechala vše nabalené fyzické i duševní odplavit. Poslední věta je tedy nemotorný pokus o pozitivnější závěr. Pravdou je, že podruhé bych sem rozhodně nejel.   

(I když možná jo? Člověk neví nikdy přesně)        

Hi  ?ynô.  You´ve gotta shit on your panthies. ... It doesn´t matter.  You´ve gotta go to the tube, now!!!   It will be too late for cleaning in an hour.