Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

V zemi izraelské 1. díl Jeruzalém

Tahle cesta do země otců Izáka a Jákoba rozhodně nebyla žíznivou cestou pouští, nýbrž by se dala trefně charakterizovat výrokem pana Kemra ve filmu Na chalupě u lesa: "Chčije a chčije".

Blížila se mezisváteční celofiremní dovolená a představa, že skoro dva týdny strávím se sousedy v paneláku byla téměř nemyslitelná, takže jsem počal zkoumal destinace, o kterých jsem již dříve uvažoval. Nakonec jsem váhal mezi Egyptem a Izraelem a zvolil jsem … špatně. V Egyptě bez srážek jsem mohl bydlet levněji v nádherném stylovém apartmánu s terasou s výhledem přímo na Velkou pyramidu.

Již volba letadla do Izraele byla obstrukcí. Levné lety vycházely na šábes, takže jsem musel přitlačit na horní mez obvyklých cen. Jinak o šábesu nehrozí, že byste se někam nedostali, dokonce vás budou arabští taxikáři a mikrobusáři při procházce obtěžovat, ale ty ceny?

Letěl jsem s českou společností Smartwings, která se dala s ČA dohromady a používají vzájemně svá letadla, čímž ale vzniká problém s rezervací letadel. U tohoto letu bylo lze si objednat sedadlo teprve tři dny předem, a to ještě osobně telefonicky, jinak až při odbavení (check-in) před odletem.

V bezdaňové zóně jsem si koupil jednu alkoholickou dobrotu na Silvestra. Tu vám zabalí do speciálního sáčku, který můžete otevřít až na místě. Pak už jde o to je dodržet tarif dané země. Pražské letiště mám rád, myslím, že je udělané dobře, jenom kafe si tam nekupujte. Je to močka za stovku. Také neodcházejte od bagáže, neboť pokud vám zmizí, většinou nepůjde o zloděje, ale o policii. Jeden mladík mě poprosil o pohlídání na dobu cigárka. Nestál jsem přímo u bagáže a oni stačili kolem projít a přeptat se.

Let byl noční, seděl jsem u okna, v prvních dvou třetinách letu bylo průzračně jasno a bylo vidět každé městské světélko. Škoda, že můj telefonní foťák není uzpůsoben pro snížené světelné poměry. Poslední třetina letu proběhla ve znamení turbolencí, přistávalo se za bouřky. Let připomínal jízdu na bobu po zasněženém kamenném poli. Kolem blikaly blesky, nikdo ani nedutal, dosed byl tak za tři mínus a po zabrzdění se strhl obrovský aplaus.

Přijímací pohovor byl velice krátký. Hezká tmavší slečna se ptala jen odjezd, jestli jsem tu poprvé a jestli mám kde bydlet. Doma jsem si napsal plán den po dni, kde budu a co hodlám navštívit včetně Západního pobřeží (West Bank) neboli Palestiny (doporučuji, mají rádi určitost) a přeložil jí ho v telefonu. Slečna se usmála, patrně jí došlo, že jsem se tak vyhnul sérii otázek, jakož i mým nedostatků v anglickém projevu, na nic se dál nevyptávala, dostal jsem vízovou kartičku na tři měsíce (tu nesmíte ztratit) a šel jsem. Myslím, že nejlepší je být upřímný. Za zmínku stojí i přijímací budky, které stály navázané na sebe šikmo jako políčka při tahu šachovým střelcem. Tímto přijímané osoby na sebe neviděly ani se neslyšely. Mám rád maličkosti, které svou jednoduchostí ošetří spoustu věcí.

Nad zemí izraelskou se zatáhlo mračno a první, co jsem z této země pocítil, byly kapky deště na mém karbitu. Tak to také zůstalo. Jasno se v Jeruzalémě udělalo, až když jsem šel na vlak do Tel Avivu, … a tam samozřejmě pršelo. Sluníčko mě pak nádherně svítilo na cestu na letiště. Co mě iritovalo, byla aplikace s předpovědí počasí. Dva dny dopředu mělo být jasno, den dopředu polojasno nebo slabé srážky, avšak v daný den lilo jako z konve. A takto to probíhalo celý pobyt. Vždy jsem byl navnaděn a pak ubit. Ubytování bylo naštěstí jako doma. Roie, student ekonomie a sekulár, jak se sám označil, odjížděl zrovna k rodičům, takže mi řekl, do neděle je byt jen tvůj. Byteček ve čtvrti Nachlaot poblíž trhu Yehuda Machane byl malý, rozhodně ne luxusní, ale bylo tam všechno. Postel nevýslovně pohodlná. Pode mnou ani nade mnou nikdo nebydlel.

Hned první den jsem naklusal do starého města, které je celé ze světlého kamene jakoby tesané z jednoho kusu. Ke starému městu vede od nádraží ulice Jaffa, po které jezdí jediná tramvajová linka a která je de facto pěší zónou.

Ve starém městě jsem bloudil labyrintem uliček židovské a arménské čtvrti, které byly čisté a malebné, až jsem došel k Západní zdi známé jako Zeď nářků. Tam téměř nikdo. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci, neměl jsem jarmulku a šel až ke zdi, kde jsem do žlábků v kameni zasekl své ruce. Další dny, kdykoli jsem šel kolem, tu bylo narváno, a tak jsem možná s oním deštěm měl spíše štěstí. O šábesu tu bylo opravdu hlučno, lidé tu zpívali, tancovali kolokolomlýnský a nějak tak ony projevy kultu se mi zdáli dětsky radostné až pohanské. 

Na Chrámovou horu (Temple Mount) tj. na "obdélníkovou" plošinu (jejíž západní zeď je právě Zdí nářků) a kde je umístěný onen nepřehlédnutelný Skalní dóm (Dome of Rock) se zlatou kopulí, jsem se nedostal, i když byly návštěvní hodiny. U všech bran byli policisté, kteří už zdáli na bílého nemuslima mávali "šmytec". Prostě v pravidlech je, že si kdykoli bez udání důvodu mohou vynutit úplný zákaz. Izraelci v tomto vyšli Arabům vstříc. Samotný skalní dóm je přístupný jen pro muslimy. Muslim může navštívit synagogu či kostel, ale obráceně to už nejde. Vlastně to chápu, pokud stavba není jen okázalou turistickou atrakcí a lidé se tam opravdu chodí ve vší vážnosti pohroužit do svého nitra, potom hluční turisté s foťáky musí zákonitě působit jako obtěžující hmyz. Chápal bych to i případě, kdyby to zavedli židé i křesťané ve svých svatostáncích. Jinak přechod do arabské čtvrti vedle dalšího poznáte podle zvýšeného výskytu nepořádku.

Uličkami starého města proudily potoky vody, umbrely se prodávaly za 10 šekelů, člověk si pak musel dávat pozor, aby mu drátem nevypíchli oko. Šel jsem se schovat do pozemní části tržiště. Narazil jsem na krámek s polodrahokamy, kde měli doslova balvany Lapisu Lazuli. Vstoupil jsem do krámku podívat se blíže a to jsem neměl dělat. Zeptal jsem se orientačně, kolik takový kámen stojí, abych byl v obraze, případně prohodit nějaké slovo na téma, jenže židé zřejmě pro takovýto způsob myšlení a jednání nemají pochopení. Jsou to prostě jen obchodníci. Hned dal šutr na váhu a že prý 360 šekelů. Protočily se mi panenky a chystal jsem se k odchodu. Začal snižovat, ptát se kolik mohu utratit, tahat mě za rukáv, celé vystoupení završil větou: 120 šekelů, jinak tě tu už nechci nikdy vidět. Uf, oddechl jsem si, už jsem si myslel, že po mě skočí. Po této zkušenosti jsem si zboží prohlížel nenápadně z dáli a při pokusu prodejce o kontakt už v zárodku nesouhlasně kroutil hlavou.

Okolní Jeruzalém včetně nových vysokých staveb je celý kamenný, což je plus, neboť město má svou tvář a styl. Podle výskytu židé mají rádi spíše kočky, které jsou tu velice přítulné. S touto jsem dělal berany berany duc.

V Jeruzalémě jsem potkal sotva pár pejskařů. V Tel Avivu jich bylo o něco více. Tam jsem tedy potkal paní, která si vedla devět psů na opratích. Šli rovnoměrně rozmístěni kolem ní, takže to vypadalo jako pochodující kolotoč. Škoda, že jsem to nevyfotil.

Na co je třeba si dát pozor, jsou „přátelští pomocníci“ na cestě. Nejdříve se vás zeptají odkud jste, pak že vám ukáží cestu nebo poradí, všechno dobrý, berete to jako něčí dobrou vůli a pak po vás chtějí „spropitné“. Yuval, u kterého jsem měl bydlet v Tel Avivu mě na to dopředu upozorňoval. „Budou ti říkat všechno OK, ale nebude to OK“. Pokud se sem chystáte, tak za jakoukoli službu chtějte vědět dopředu přesnou cenu, jinak ji odmítněte. Poslouchejte jen policajty.

Jinak jsem se nikde nesetkal s nějakou nevraživostí. Muslimové a Židé spolu nemluví, prostě chodí kolem sebe. Ortodoxní židé v černých oblecích s klobouky a pejzy si jdou po svých a nikoho si nevšímají. Pouze jsem byl svědkem jedné scény o šábesu. Jdu v pátek večer hlavní třídou a slyším hlomoz jako při nějaké výtržnosti, tu spatřím asi osm pejzatých černooděnců, jak hulákají před africkou restaurací. Nevím, jestli aby zavřel? Nakonec jsem viděl, jak si s majitelem podali ruku. Netuším, nakolik to berou vážně a jestli to není pro ně spíše jen tradiční zábava.

Infrastruktura je tu naprosto moderní, tudíž i doprava, avšak řidiči si nesou punc Asie. Totální chaos, všichni se navzájem vytrubují jako na pouti. Když jsem se šel v sobotu ráno projít, zažil jsem v ulicích takový klid jako naposled v neděli za komárů. Kolem starého města už bylo hlučněji. Rovněž není třeba mít obavu, že člověk skončil o hladu. Nějaké otevřené obchody a restaurace se vždy najdou. U Sionské brány jsem si v sobotu koupil jakési pečivo, které vypadalo jako na obou koncích spojené sezamové rohlíky. Vata bez chuti až mírně nasládlá, nedojedl jsem.

Také jsem okusil hummus a je to opravdu humus. Potom falafel, toho bylo docela hodně, všechno ale bez výraznější chuti. Podíl masa v oněch kuličkách bych raději nezjišťoval, žádné jsem nezaregistroval. Prostě mi to nejelo. Na pořádný kus masa tu sotva narazíte. (Syrové ano). Na takový kebab zapomeňte. Na hambáče narazíte, ale to pro mě není maso, ale jakási pečená pěna. V Tel Avivu jsem poslední den vyčerpán hledal grilované kuře či alespoň uzeninu a nenašel. Na nádraží jsem viděl zabalenou bagetu, ze které vyčuhovaly plátky šunky. Zakoupil jsem dvě a po rozbalení zjistil, že ony sotva milimetrové plátky jsou rajče. „No to jsou žiďáci“, zvolal jsem v duchu a ani jsem si neuvědomil, že v tomto případě se už nejedná o příměr.

Druhý den jsem jel k Mrtvému moři. O této cestě napíši zvlášť následující článek.

Jeden den jsem chtěl strávit v přírodě. Tramvají (moderní, velice pohodlnou) jsem jel na konečnou Mount Herzl a odtud do lůna Jeruzalemského lesa. V tomto ročním období to tu vypadalo jako u nás na jaře. Všude tráva, kolem cest dokonce mechy, keře kvetly, a vzhledem k tomu, že všude bylo mokro, měl jsem někdy dojem, že jsem v Norsku nikoli v polopouštním Izraeli. Turistické značení je podobné našemu a je velmi dobré. Žel v půlce trasy přímo stezkou byl veden výkop pro potrubí, prodíral jsem se křovinami okolo, zmazán a promočen jsem se prodral k silnici u hadasské nemocnice. Tam vyjížděla z parkoviště nějaká žena a něco mi z okýnka říkala, ztratil jsem pozornost, nacházel jsem na jediném kousku asfaltového a šikmého chodníku za celou dobu pobytu (jinak vše z kamene), uklouzl jsem, roztrhl si kalhoty, odřel koleno, loket, ruce. Do dlaně se mi zadřel křemen, takže to trvalo hodinu, než přestala téct krev, lékárničku jsem si na cestu vzal, jenomže ne na túru. Měl jsem velice „radostnou“ náladu. Konečně jsem se opět dostal na původní turistickou cestu. Výhledy kolem by byly malebné, kdyby prakticky všude nevedly silnice a dráty VN. Nedotčená příroda tu existuje asi jen v poušti.

Šel jsem do vsi Even Sapir, kde se nachází Klášter sv. Jana v divočině. Mapy.cz fungovali perfektně (kromě toho, že žerou baterky a některé turistické cesty barvou nesedí), jenom v nich není zahrnutá nová výstavba. Místo „zeleným“ jsem šel obrovským staveništěm, až jsem konečně zahlédl vlajku jeruzalemského kříže. Místo je to opravdu malebné. Zde jsem se dal do hovoru s místním usedlíkem jménem Ian, původem Belgičan, jarmulku, brýle, „pravoslavný“ vous, myslel jsem, že je to kněz, ale říkal, že tu s ženou žije 22 let a tohle je katolický klášter. Komunisti a kapitalisti jsou prý jedna banda, povídal. Snažil jsem se ho upozornit na to, že zřejmě nezažil, když mu někdo nakazuje, co může číst a co říkat atd. Také se pokoušel vyslovit mé jméno. Skončili jsme u Víčeslava, lépe to už nešlo (horší varianty než Píčeslav Jebáček už snad nemohou být).

Původně jsem chtěl jít do Bet Shemesh, odkud jezdí vlak do Jeruzaléma, jenže můj stav mě donutil to vzít obloukem zpět do Jeruzaléma, přičemž mraky se alespoň na chvíli roztrhly. Cestou jsem se zastavil na kávu v jakési prodejně čokolády. Slečna mi nabízela čokoládu. Zdvořile jsem odmítl s tím, že moc nejím sladké. Ona, že také ne, že to chápe. Tam jsem také potkal první dvě židovky, které by se daly označit jako velmi hezké. Jedna ve vojenském, druhá v civilu. Držely se však za ruku, takže to vypadalo jako něco víc než přátelství. Židé gender asi moc neřeší. Celkově z pohledu muže „pudaře“ bych krásu zdejších žen hodnotil 5 procenty, tj. jednou hvězdičkou z dvaceti. Arabky jsou rozhodně hezčí. V ČR běžně za den potkáte mnoho žen, které jsou hezčí nebo alespoň srovnatelné s Miss. V Izraeli každá třicátá rozhodně není Gal Gadot. V Jeruzalémě ženy většinou nosí černé sukně a černé punčochy. V Tel Avívu je vše více "odvázanější" řekněme klidně zvrácenější dle západní módy.

Na olivové hoře jsem chtěl navštívit z fotografií známý kostel Máří Magdaleny se zlatými kopulkami, ale ruská ortodoxní církev není nakloněna cizorodým návštěvníkům. Svým přesvědčením o svém vyznání jako jediném neomylně pravém se velmi podobá islámu, a to i přes všechny hrubé logické nedostatky ve věrouce. Pro tyto a podobné situace mám již vyběhaný mentální mechanismus. Vždycky si v duchu řeknu: „Tak si to strčte ...“, obrátím se a zapomenu na to. Samotná Getsemanská zahrada je volně přístupná. Kousek výše je malý kostelík (Dominus Flevit Church) s terasou a pěkným výhledem na staré město. Tam jsem těsně před zavřením měl jako jedinkrát v tomto městě možnost se v klidu pohroužit do sebe a vstřebat něco z tohoto místa těžkého utrpení Kristova. Po návratu domů z tohoto místa jsem pak seděl v kuchyni a náhle jsem se úplně „bezdůvodně“ a těžce rozplakal. Úplně to se mnou cloumalo a nešlo to zadržet.

Ještě výše se nachází vyhlídka na celé město. Byl páteční večer, židé tančili u západní zdi, ze skalního dómu se ozývalo čtvrttónové jódlování muslimů a shodou okolností byl slavnostní den mého grálského vyznání. Jak by to mohlo být jednoduché, kdyby lidé opravdu chtěli. Stačilo by jen, aby v sobě nepotírali neobjasněné otázky a vroucněji a svobodněji hledali odpovědi. Pravda není nijak složitá, jenom prostě není polapitelná do strnulých forem, které se na ní lidé snaží navléknout. Stačilo by jen trochu vědomí vlastní nedostatečnosti a otevřenosti k novým podnětům. Jenže tomu brání ego v tisíci svých projevech a ona zpropadená železná klec tradice. A tato umanutá strnulost je hrobem lidského ducha. Cítil jsem všechno možné, jenom ne naději. Osobně věřím, že člověk je entita jemnější podstaty, která po nějakou dobu nosí pozemské tělo jako vnější oděv. Prostě existuje předtím i potom. Narození a smrt jsou přijetí a odložení hmotného těla. Proto je vcelku vedlejší, kde leží nějaké kosti kohokoli. Pro mne jsou tyto duše stále živé, někde v nějaké úrovni Stvoření se právě teď nacházejí a jako s takovými s nimi v duchu komunikuji. Celé to přehnané uctívání různých míst je pro mne tak trochu bláznovství. Na druhou stranu věřím, že každé místo v časoprostoru má svou paměť a že návštěva nějakého místa může silněji evokovat spojení s nějakou událostí nebo zúčastněnou osobou. Rozumný postoj se mi zdá mít respekt k památce, ale již ne slepě uctívat věci hmotné povahy.

Na poslední noc přijel Roie domu, neboť ráno musel do školy. Povídali jsme si u televize, k záběrům říkal, že lidé veřejně protestují kvůli velmi drahým potravinám. Přišla řeč i na náboženství a on se mě ptal, jestli jsem křesťan? Nevěděl jsem, co mu mám říct. Řekl jsem, že věřím, že Mojžíš a staří proroci byly posláni izraelskému národu, jako učitelé, kteří vysvětlují zákony, podle kterých běží soustrojí všehomíra včetně lidských osudů. Stejně tak věřím, že takovými učiteli pro své národy byly Buddha, Lao’c, Krišna nebo Zoroaster, že přes iluzi vnějších popisných forem vysvětlovali tutéž podstatu pravdy jako nakonec v brilantní všeobsáhlé jednoduchosti i sám Syn Boží Ježíš. Nakonec i Mohamed byl takovým učitelem, jenže učení každého z nich bylo zkomoleno následovníky. Oni sami plně žili pro změnu přítomnosti a neměli v úmyslu vydat psaný testament pro budoucí generace. Mojžíš sám nic nenapsal, stejně tak Ježíš. Vše bylo sepsáno později z paměti lidí, kteří se často ani s dotyčnými nesetkali a jejichž interpretace se nevyhnula osobním názorům a intencím. Lao’c nebo Mohamed si dělali zápisky, jenže ty pak sebrali a uspořádali jejich žáci. Súry Koránu jsou dílem Mohamedova krvelačného vezíra Abú Bakra, který (jsem přesvědčen) „v dobrém úmyslu“ Mohamedovy myšlenky upravil, doplnil a „vyzdobil“ tak, aby se hodily k ovládaní lidí, jako to i dnes dělá většina politiků. Nakonec jsem se mu přiznal k Poselství Grálu, které vše vysvětluje jako zákonitý proces a není tedy v rozporu s vědou, naopak jí může pomoci překonat hranice výhledu a je nepřítelem strnulých pojmů a slepé víry. Člověk se pak nemusí vzdát své věrouky, naopak pomáhá člověku jít zpět k jejím původním kořenům, přitom dává rozhledy, od kterých se člověku dřívějších generací ani nesnilo, pokud ovšem se snaží do něj proniknout a je schopen překousnout momenty, kdy narazí na příliš jasné osvětlení vlastních slabostí. Nic není zadarmo. Levných věcí si člověk neváží. Jeden z ne mála zisků je pak nefalšovaná pokora a skutečná tolerance.

Prý se zde v Jeruzalémě projevuje jakýsi mesiášský syndrom, tj. že se tu lidem stává, že podlehnou myšlence vlastní vyvolenosti. Mohu s úlevou konstatovat, že mi nic takového ani v nejmenším nepřišlo, spíš naopak. Je to vlastně úleva, když si člověk uvědomí, že je sotva průměrný. Člověk, který si namlouvá o sobě něco více, se pak snaží této představě dostát a trpí, když se nedaří a nedaří.

Vím, zcela bez okázalosti, že na světě jsou tisíce křesťanů, muslimů či ateistů, kteří ve svém srdci i svými skutky žijí lépe a bohuliběji než já. Pokud člověk chápe svou víru jako oporu být lepší člověkem, pak je v souladu i s Poselstvím Grálu, ať je jakéhokoli vyznání. Pokud je mu důvodem pohlížet na ostatní svrchu, pak nic nepochopil a je na cestě do hlubin. Duchovní pýcha a ješitnost jsou všemi duchovními naukami dostatečně jasně označené jako nejhorší nepřátelé lidského srdce a jsou to tyto vlastnosti, které nutí lidi, aby mezi sebou zápasili místo aby si pomáhali a nakonec se rozsápali. Nemohu si nevzpomenou na onoho s prominutím vymatlance Dvorského, který svou chorobnou domýšlivostí těžce znečistil atmosféru kolem Poselství Grálu v českých zemích.

I když jsem po návratu domů měl chuť říci „Tak tady mě už nikdy nikdo neuvidí“, nyní s odstupem jsem rád, že jsem Jeruzalém navštívil. Na otázku, kdo je více v právu, Izraelci či Palestinci bych nedokázal odpovědět. Člověk chápe nelibost arabských Palestinců, že se na území, kde žili pod osmanskou nebo britskou nadvládou, usadil někdo jiný a pak vyhlásil stát. Na druhou stranu po všech těch pogromech a ústrcích, které vyvrcholily něčím tak nepochopitelným jako je holocaust, člověk chápe myšlenku sionismu jako projev zoufalého hledání svého domova coby bezpečného přístavu pro vlastní identitu. A kde jinde by ji měli najít než zde. V té zemi je na každém kroku cítit historie židovského národa. Každé čistě politické a tím pádem rozumové řešení budu vždy považovat za vrtkavé. Jedinou žel dost nepravděpodobnou nadějí by bylo výše zmíněné uvědomění společné podstaty svých náboženství a pochopení a odstranění všech nabalených strnulých formalismů a omylů tradice. Bylo by to řešení z nitra srdce každého jednotlivce a tím pádem cosi trvalého. Tak mi víc než jinde přišlo, lidé by se neměli dělit na židy, křesťany nebo muslimy, ale na lidi moudré nebo hloupé, tolerantní či fanatické, cituplné nebo bezcitné atd. … prostě podle jádra a nikoli podle formy. Mám sto chutí zařvat: "Vykašlete se konečně na své jarmulky, šátky, křižování se, odříkávání, klanění se tím či oním směrem a tisíce dalších vnějších malicherností, zapomeňte na své starověké učitele a buďte přirozenými tvory svého Stvořitele, který je v každý moment nad vámi a vaše formy vyznání jsou mu zcela ukradené, neboť zcela věcně a neosobně záleží jen a jen na tom, jak si tkáte osud dle Jeho živoucích zákonů svými city, myšlenkami a skutky, jak si stojíte ke svým bližním a jestli jste se rozhodli něco dobrého či krásného podpořit nebo jen parazitujete, byť by to bylo v honosném sáčku na lidské blbosti."

--------

foto: mobil Asus Zenfone (počasí opravdu nepřálo, na fotkách je patrná úprava a jsou tedy spíše informativní). 

Autor: Vítězslav Janáček | pondělí 14.1.2019 10:26 | karma článku: 17,86 | přečteno: 492x
  • Další články autora

Vítězslav Janáček

Rychlokurs korejštiny na cesty

Základy písma Hangul a ultralehké základy gramatiky ve zkratce zarámované do fotografií převážně moderní architektury Seoulu.

4.11.2019 v 10:37 | Karma: 15,83 | Přečteno: 1867x | Diskuse| Cestování

Vítězslav Janáček

Turistou v Jižní Koreji

Neočekávaná cesta do korejské metropole Seoulu, Bukhansan parku a Soraksan Parku. Pastva pro oči i jazýček.

5.10.2019 v 13:40 | Karma: 16,24 | Přečteno: 685x | Diskuse| Cestování

Vítězslav Janáček

Guggenheim muzeum a další objekty baskického Bilba

Baskové potažmo Španělé, co se týče architektury nešetří odvahou, nebojí se barev ani bizarnějších útvarů.

18.7.2019 v 9:41 | Karma: 12,01 | Přečteno: 355x | Diskuse| Fotoblogy

Vítězslav Janáček

V zemi Basků - cesty po okolí Bilbaa (fotoblog)

Moře, útesy, hory, odvážná městská architektura, tak by se dalo charakterizovat Bilbao a jeho okolí - Bermeo, Gaztelugatxe, Bakio, Portugalete, Santurtxi, Alonsotegi, Getxo, Sopelana

14.7.2019 v 15:20 | Karma: 12,31 | Přečteno: 427x | Diskuse| Fotoblogy

Vítězslav Janáček

Modrá a zelená, která nikdy neomrzí - fotoblog

Záběry z jarních výšlapů do Jizerských hor a na Ještědský hřeben, dále do Lužických hor, na Panskou Skálu a Klíč.

17.6.2019 v 10:00 | Karma: 19,33 | Přečteno: 474x | Diskuse| Fotoblogy
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Korespondenční volba dělí občany na dvě kategorie, hrozí manipulace, říká opozice

14. června 2024  8:42,  aktualizováno  11:57

Přímý přenos V Poslanecké sněmovně pokračuje jednání o korespondenční volbě. Tu opozice dlouhodobě odmítá. Podle...

Policie odložila případ střelby na fakultě. Více řekne po informování pozůstalých

14. června 2024  11:48,  aktualizováno  11:50

Aktualizujeme Policie skončila prověřování střelby na Filozofické fakultě UK, případ odložila. V pátek to uvedlo...

Petiční stan od Úřadu vlády je zpět, jen o pár metrů vedle. Poradila to policie

14. června 2024  11:50

Petiční stánek protivládního aktivisty Ondřeje Thora opět stojí před Úřadem vlády na pražském...

V armádě byl od 17 let. Zemřel veterán, který po válce zasedal v Norimberku

14. června 2024  11:45

V pondělí 10. června zemřel ve 97 letech válečný veterán Charles Gad Strasser. Byl držitelem Řádu...

Opalovací krém pro miminka: Jaký vybrat?
Opalovací krém pro miminka: Jaký vybrat?

Pokožka novorozenců a kojenců je tenká, zranitelná a má méně melaninu, což je pigment, který chrání pokožku před slunečním zářením. Kůže miminka je...

  • Počet článků 90
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 631x
Tadá...