Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Putování vlhkým smrádkem Barcelony (fotoblog)

Gaudího stavby Casa Batlló, Casa Mila, Casa Vicens, Park Güell a samozřejmě Sagrada Família byly cíle mé cesty do katalánské metropole.

Tentokrát jsem posečkal se zveřejněním a text s odstupem po sobě přečetl. Mohu konstatovat, že čtení je to nudné, trapné a sterilně blbé. Vřele doporučuji ho nečíst a pouze si prohlédnout fotky, jejichž kvalita také dosti kolísá, neboť po valnou část pobytu nebylo příhodné světlo.

Již pár dní před odjezdem jsem cítil, že tato cesta nebude probíhat právě ideálním způsobem. Vzhledem k pracovní vytíženosti jsem měl čas se připravit na cestu až večer před odletem. Když jsem si přečetl aktuální počasí, byl jsem na vážkách, zdali cestu nezrušit. Z přirozeného řádu věcí vyplývá, že člověk nemůže mít kliku pořád, ale také, že při dobré vůli se špatné nakonec v dobré obrátí a tak jsem vyrazil tušeným nepříjemnostem v ústrety.

Právě ve chvíli, kdy kapitán letadla přál cestujícím příjemný let, nadskakovalo opěradlo mé sedačky pod kopanci neposedného dítěte za mnou. (K tomu podotknu, že při cestě zpět sedělo malé, odudlíkované dítě přímo vedle mě, takže přibližně každých 30 sekund jsem byl obdarován šťouchancem.) Tuto nepříjemnost vykompenzovalo jasné počasí s krásným výhledem na Alpy. Trasa letu tam a zpět nevede stejným koridorem, ale vždy napravo od Alp, takže když si rezervujete sedačku u levého okna ve směru letu, budete mít skvělý výhled (pokud ovšem neuvidíte jen mlíko).

Z barcelonského Terminálu 1 jezdí metro, avšak je to jediná linka, kde neplatí jízdenka T10 – tj. zvýhodněná jízdenka na deset 75 minutových jízd v jakékoli dopravě v po Barceloně. Do města však jede příměstský vlak „Renfe“ R2 z Terminálu 2, na který jízdenka platí a mezi terminály neustále a bezplatně pendluje zelený autobus. Vlaky ve městě často používají stejné tunely jako metro a mají společné stanice, takže je pak jednoduché zvolit přestup dle potřeby. U vstupu jsou automaty, které však ani v EN nejsou příliš přehledné, naštěstí však na letištní stanici vždy stojí nějaký chlapík připraven poradit vám nebo objednat jízdenku za vás. Já jsem mu jen řekl „Tý ten“, on zvedl palec, udělal tři kliky (rozuměj prstem na displeji) a jízdenka byla na světě. (Takže nadále nevím, jak se to objednává). Kartička a vstupní brána je obdobná jako v Londýně avšak s výstupem bez kontroly jízdenky. Na kartičce se jízda vždy označí a poslední cifra je počet zbývajících jízd.

Cestou vlakem pozoruji okolní vršky a tu náhle se ozvou hudební salvy složené z houslí, basy a harmoniky. Zpěvák, který s sebou vláčí kombo s mikrofonem je slyšet méně než houslistův zpěv unpluged. V první moment jsem si pomyslel, že jde o atrakci k uvítání turistů. Když však jeden z účinkujících vytasil kelímek a počal obcházeti nedobrovolné posluchačstvo, má iluze byla ta tam. Skladbou „Išla Nina, išla do kravína“ mě zcela utvrdili v rozhodnutí je nepodpořit ani hákem. Poblíž sedící Američanky v důchodovém věku vše prožívaly poněkud pozitivněji a naopak s chutí tasily své peněženky. V norském Bergenu hrál tuto píseň jakýsi nepůvodní obyvatel stále dokola, slyšel jsem ji, kdykoliv jsem šel přes přístav, takže jsem k ní pojal hluboký odpor. Vsadím se, že kdybych projel Rusko křížem krážem, tak ji tam nikde neuslyším. Španělsko ale rozhodně není Norsko, lidé na vás zírají zcela bezostyšně a všude kolem se prochází mnoho různých pobudů, žebráků a prodejců všeho možného, kteří nemají problém vás kontaktovat. Prostě teplejší kraj, teplejší mrav.  

K domu, kde jsem měl pobývat, jsem se dostal rychle, neboť jsem si cestu prošel večer před odjezdem virtuálně na Google maps a modrý dům naproti byl nepřehlédnutelný. Zaskočila mě však jiná věc. Zapomněl jsem si dopředu vyžádat heslo na WIFI, které je většinou dosažitelné před domem. Pan bytný mě nejdříve napsal, že přijde po páté, že musí zůstat v práci. Ok, ihned jsem zamířil k moři. Byt jsem si vybral na cestě mezi Sagradou a pláží. Na pláži jsem byl cca za 7 minut. Byl pátek, 23°C a pláž vcelku plná lidí. V okamžiku spatření metrových vln jsem zatoužil po koupeli. S podivem jsem pozoroval, nikde žádné převlékací kouty, lidé se koupali nuda nenuda, takže já starý stydlín jsem vyhledal kout poblíž jakéhosi kamenného vybíhajícího mola a tam jsem se počal smáčeti. Sedl jsem si na kraj a nechal na sebe šplouchat vlny, které však byly dosti silné a já, přiznám se, jsem měl bobky jít dál, takže zpětný ráz mi rázem naplnil slipy pískem (tak dvě plné hrsti). V ten moment se na molo usadila genderově smíšená skupina čumitelů. Vzkřikl jsem pro se „ty vole, to snad ne“. Snažil jsem se písek ze svého chabého přiodění dostat. Střídavý tep vln však zcela znemožňoval toho dosáhnouti v navlečeném a ponořeném stavu. Slipy musely dolů. Nyní jsem zíral na pozorovatele a snažil jsem se jim vnuknout myšlenku na odchod. Oni však nejevili nejmenší známky podobného úmyslu. Nakonec jsem se zvedl, odkráčel na břeh a tam si slipy navlékl. V ten moment se oni přícmrdové zvedli a odešli. Měl jsem matný pocit, jako bych se právě zúčastnil natáčení epizody Mr. Beana.

Snažil jsem se usušit, avšak v Barceloně je všechno vlhké, alespoň v tomto období písek prakticky nevysychá, takže kamínky ze sebe musíte odstranit mechanickou cestou. Ona vlhkost a také všudypřítomný kyselý smrádek mi na tamním pobytu asi vadily nejvíce. Všude jako byste šli kolem příhodného místa pro úlevu od tělesných tekutin. … A jak se tak pokouším usušit, náhle ke mně zezadu přistoupí starší Číňanka, která mě začne hladit po zádech a ptát se, jestli nepotřebuji masáž. Nějak jsem ji vysvětlil, že jsem „low cost tourist“, takže po chvíli odkráčela nabízet své služby o kus dál. O páté jsem byl zpět u domu. Na zvoncích žádná jména, pouze čísla. Čekal jsem čtvrt hodiny a nic. Komunikovat přes Airbnb jsem nemohl, protože jsem nebyl on-line a vůbec nevěděl, jak si aktivovat balíček internetu. Čekal jsem dál, přičemž slunce začalo ozařovat město svým večerním světlem. Podle předpovědi mělo být hezky jen tento den a já měl strávit večer čekáním před nějakým domem. Ani náhodou. Vyrazil jsem k Sagradě, abych vzal alespoň pár pěkně nasvícených snímků. Cestou jsem narazil na muzeum.

Ani jsem nemusel použít mapu, protože Sagrada byla z dálky vidět. Je to skutečný nebo spíš neskutečný monument, který se výškou vyrovná barcelonským věžákům, až na to, že je z kamene. Úplné zjevení. Nečekal jsem, že to na mě tak silně zapůsobí. Sagrada je natolik výjimečná, že jí věnuji fotoblog zvlášť.

V tu chvíli bytný začal posílat zprávy ve španělštině přes účet airbnb, takže SMSkou, která nepodporuje odpovědi, jsem dostával pouze začátky zpráv jako upozornění na mail. „Prý, kde jsem a že už musí odejít“. Už jsem se chystal, že budu spát někde na pláži. Stál jsem opět před domem. Prostě jsem zazvonil na nějaký zvonek a on to byl on. Náhle shora přilétly klíče a nahoře mě uvítal nic netušící a usmívající se pan bytný.

Byt byl střešní se dvěma terasami. Při prohlídce jsem zjistil, že majitel je „zdatný“ zahradník. Dva truhlíky jahod a vedle alej velkých květináčů s „trávou“. Při výběru ubytování mi zbývaly pro mé datum dvě možnosti. Jedna byla u nějaké na pohled spořádané, podle recenzí však velmi pedantické slečny či paní za 1000 Kč, druhá tato za 500 Kč. Cena rozhodla, také se mi líbila blízkost pláže, ale po zaplacení jsem měl divný pocit. Pan bytný byl jinak stále nad věcí. Nevím do jaké míry na tom měla zásluhu jeho osobní povaha a do jaké požívání produktů jeho pěstitelské malovýroby. Pobýval jsem v části El Poblenou poblíž modročervené šišky, takže ztratit cestu domů bylo nemožné.

Ulice, ve které jsem bydlil, dělila moderní část od starší zástavby.

Ulice o blok dál byla starou rušnou ulicí s promenádou uprostřed lemovanou alejí platanů plnou obchůdků a kafeterií, kde bylo obvykle otevřeno do velmi pozdních hodin.

Barcelonu kdosi projektoval na čtverečkovaném papíru, takže se většinou pohybujete v pravých úhlech. Křižovatky jsou tu většinou opravdu do kříže, a tak i přes hustý provoz nikdy dlouho nečekáte na světlech. Zpočátku to vypadá, že se člověk v těch pixelech snadno ztratí, ale na jedné straně je stoupání do hor, na druhé moře, Sagrada, výšina parku Juic a modročervená šiška jsou výrazné orientační body, takže když máte trochu orientační smysl a umíte si v duchu držet azimut, nemůžete zbloudit. Šiška při noční potulce velice dobře plní funkci majáku.

Moderní výstavba žel nic moc. Snaha o originalitu je patrná, ale invence a sladěnost o několik stupňů nižší než v nedávno navštíveném Londýně. Budova připomínající do komínku naskládané nákupní košíky se dostala do vedení mého žebříčku "worst ever".

Na google maps jsem si našel Gaudího domy a pak je propojil nejjednodušší trajektorií, print screen uložil do obrázků v telefonu a zapnul budíka, abych stihl ranní rozbřesk. Ráno, když jsem byl probuzen do úplné tmy, jsem si uvědomil, že Barcelona je sice stejné časové pásmo, jenže od Prahy leží 1400 km proti směru otáčení zeměkoule. 

Při časné procházce ještě poměrně prázdnými ulicemi jsem si vyslechl ostřejší partnerskou hádku, při níž jsem si uvědomil, jak španělština se svými rychle plynoucími otevřenými slabikami je příhodná pro hádání se, dohadování, diskutování a jakékoli jiné "zvroucnělé" slovní výměny. Jestli to byla katalánština, nevím, ale odsejpalo to velice rychle. Lístky do Sagrady a do Casa Batlló jsem si objednal v budce u Sagrady. Do Sagrady bylo volno až na druhý den, do ostatních domů se dostanete ten den na místě, ale neobejde se to bez fronty. Pouští se na objednaný čas. Proto je lépe si vstupenku objednat on-line předem. 

Před návštěvou Casa Batlló jsem potřeboval cikať a tu jsem zjistil, že v Barceloně prakticky nejsou veřejné toalety. Ve stanicích Metra najdete desítky automatů na doplňování tekutin, ale ani jedno zařízení na jejich odpouštění. Musíte někam zajít a většinou si něco koupit. Hned poblíž byl Burger King. Záchod zde měli na kód. Fast food jsem občas jedl, ale nikdy jsem nenavštívil přímo fast-foodovou "restauraci" jako např. McDonald. Byl jsem v tom úplný panic. Neznal jsem ona všelijaká menu a způsob, jakým se odebírají nápoje atd. Přijdu k pultu, kde obsluhovala slečna, která ve mne vzbuzovala jakési podezření. Na ceduli vidím Chicken za 6,90, ukážu na onu věc, řeknu "one". Slečna spustila dlouhou řeč, kde mi nabízela všelijaké možnosti. Říkám "No, I want only this one piece... only this what I see on the picture“. Ona ale brebentila dál, pořád se dál ptala, říkala různé názvy přísad, které jsem neznal, zavolala vedoucího... čas běžel, já se kroutil v kolenou, a tak jsem zvolal: Give me something ... yes, yes ...it doesn't matter. Nakonec jsem vyfasoval hnusnou housku uvnitř s čímsi přírodopisně nezařaditelným a k tomu hranolky, které jsem nechtěl a které jsem tam nechal, obrácený kelímek na pití, o kterém jsem nevěděl, jestli jsem zaplatil jeho případný obsah, ale hlavně jsem dostal kód od hajzlíku.

Když se mi v noci nechtělo vedrem spát, šel jsem ven, bloudil ulicemi a přilákán barevnými světly, které jsem si chtěl vyfotit, jsem se ocitl před podobným obchodem Burger King. Naneštěstí jsem náhle a prudce pocítil hlad. Uvnitř jsem zahlédl obsluhovat menšího pružnějšího mladíka, pocítil jsem důvěru, vešel dovnitř a ukázal na klasický hambáč. Mladík ihned pochopil, že nejsem našinec a s patrnou deklamací se zeptal „solo or menu?“ Řekl jsem „solo“. „Take away?“, „Yes, take away“ a bylo vše vyřízeno. Já nevím, na mě se z těch ženskej při rozhovoru většinou vyvalí jakási mlha, která paralyzuje mé vnímání. Proto nemám rád učitelky, prodavačky, úřednice … atd.  Prostě jako by všechno zašmodrchaly. (Sorry dámy, není to nic úmyslného).

Jinak španělské ženy …ehm … jak bych to řekl… precizně formované amfory, (obvod pasu = obvod stehen, přičemž obě části jako by byly spojeny dvěma dokonale kultivovanými stroužky česneku). Středoevropan si chvilku musí zvykat na ty jejich protáhlé indiánské obličeje s orlími nosy a úzkými rty s jakoby vrozenou naštvaností, ale co se týče postav, nyní již vím, kde se vzaly Jižní Americe ony supermodelčí geny a také proč Goyova Maya je mnohem smyslnější než Rubensovy holandské vypasené cácorky se sraženými půlkami. Řekněme, že naopak španělská krev je dosti říznutá krví Arabů andaluzkých dob. Mám ženy velmi rád, pokud je beru jako 3D obrázky. Je to prostě krása přírody. Co je uvnitř, je duše a duch, a to už je o něčem jiném.

Návštěva Casa Batlló (Batjó) naplnila mé nepříliš pozitivní očekávání. Hustota návštěvníků připomínala nástup do plynové komory. Téměř se podivuji, že jsem zde mohl pořídit určité snímky. O vnímání genia loci zde nemůže být řeči. To platí i pro všechny ostatní Gaudího domy (kromě Sagrady Famílie). Pokud si kdo chce užít krásu těchto prostor, nechť nikam nejezdí, zůstane doma a tam v poklidu s kávičkou a puštěnou tichou hudbou si prohlédne profesionální fotografie prázdných interiérů.

Casa Mila leží o tři křižovatky dál. Zde jsem pobyl pouze venku. A právě sem by bylo lépe jít, neboť tato má více vybavené interiéry. 

Kráčel jsem dál směrem ke Casa Vicens ulicemi a uličkami a co se týče domů, bylo stále se na co koukat.

Původně jsem Casa Vicens vůbec nezamýšlel navštívit, ale počasí velice rychle přemluvilo mou škudlivou povahu. Déšť nabral na síle. Dalo by se říct, že na katalánského patrona vlhkosti přišlo pořádné chcaní. Ze střešní věžičky jsem jako poustevník pozoroval padající vodní provazy. V přízemí byla prodejna knih o architektuře a zde jsem zjistil, že by se daly navštívit jiné mnohem bohatěji vybavené secesní vily než téměř prázdné Gaudího domy. Když jsem vyšel ven, bylo po dešti, a to až do noci.

Na cestě do parku Güell se přede mnou objevil táhlý krpál a hle ono alespoň na půl délky prostředkem ulice pod širým nebem vedou eskalátory. Při výstupu jsem si říkal, jací geniální řidiči zde musí pobývat, protože jak dokáží parkovat za sebou v takovém svahu s metrovými mezerami, je mi téměř nepochopitelné.

Park je to pěkný, byla by to hezká relaxace, kdyby tu byl obrácený poměr počtu lidí a stromů. Nakonec jsem byl rád, že jsem odtamtud vypadl. Všelikými uličkami to vzal zpět k Sagradě a k moři.

Druhý den jsem začal ranní koupelí v moři, na jízdence T10 byla vyznačena teprve jedna jízda. Zvolil jsem vzdálenější cíl, metrem jel do stanice Tarragona. Metro zde se na první pohled jeví jako bludiště, ale je velmi přehledně značené. Oproti Praze jsou nástupiště většinou na obou stranách kolejiště, takže je třeba zvolit směr ještě před sestupem. Pohodlné a čisté vagony jsou jedna dlouhá průchozí harmonika, takže když jste uprostřed, máte v rovince dojem, jako byste stáli mezi protilehlými zrcadly.  Na mapě bliká stanice, do které souprava jede, trvale svítí ty, které již projela. Kdykoli ihned víte, kde jste. Mám rád takovéto drobné ale účinné vychytávky.

Nehonosnými uličkami poskytujícími obraz denního života obyčejných lidí jsem došel na náměstí Placa Espaňa. Něco jsem pojedl v kruhovém pseudohistoricky pojatém obchoďáku zvenčí připomínajícím arénu. Kruhová střešní terasa byla plná restaurací, vůně libé, ceny vysoké. Dále jsem vyšlapal na Montjuic Palace. 

Odtud jsem přes různé parčíky zbloudil do olympijského komplexu, já anti-sportovec (rozuměj nepříznivec vrcholového sportu). Kroutil jsem hlavou, takového prostoru pro takové nicotnosti. „Tak sem jsem jít nechtěl“. Litoval jsem kroků navíc.

V galerii mého oblíbence Juana Miró měli zavřeno a tak jsem putoval dál kolem olympijských bazénů na zahradní terasu lemovanou zvláštními stromy s velmi mohutnou nadzemní částí kořenů.

Byla polovina října a člověk pořádně nevěděl, jestli je jaro, léto nebo podzim.

Pak jsem kráčel podél pobřeží přes jakýsi park se stromy se soudkovitými kmeny, Columbův pomník k Barcelonské Katedrále, před kterou velice zručně hrál maník na el. kytaru Les Paul známou instrumentální odrhovačku od Garryho Moora. Ozval se ve mne dávný rocker, přihodil jsem měďák a unaven směřoval přes Arc de Triomf k domovu, cestou se zastavil v kafetérii na něco snědku. Tam jsem se poprvé v životě setkal s živou obsluhou účtující přes automat na placení. Snažil jsem se vloudit bankovku do příslušného otvoru, avšak neúspěšně. Nakonec paní úkon vykonala za mne. Automat vyhodí drobáky, takže člověk vůbec nemusí řešit dýško. Jinak ve Španělsku se běžně dýško neočekává, což je velice sympatické.  

Na bytě mi pan domácí sdělil, že má pro mne dárek, jestli prý nechci cigaretu. Nakonec jsem zjistil, že šlo o „trávu“. Nabídku jsem slušně odmítl s tvrzením, že můj žaludek to špatně snáší. Netušil jsem, že fajčení i pěstování tohoto „léku“ je v Katalánsku legální a nyní se nedivím, že onen specifický (mě dost nepříjemný) smrádek marihuanové kouře byl cítit na každém druhém rohu. Poté jsem se dozvěděl, že pan bytný je profesionální tatér, který zatím ušetřil své ruce, krk a obličej, takže nevypadá jako reklama svého povolání. K tomu se hodí zmínka o graffiti. Graffiti je v Barceloně všude, kam se podíváte, a to velmi rozdílné kvality. Najdete ho na roletě téměř každého obchůdku či kafetérie. Zpočátku jsem myslel, že jde o pod tíhou bankrotu opuštěná místa, a druhý den, hle, roleta nahoře a unvnitř podnik v plném proudu se vším všudy. Také jsem částokrát narazil na písmena nastříkaná úplně stejným (rozuměj stejně blbým) stylem jako v Liberci. Skoro jsem měl dojem, že ten imbecilus, co nám to tu hyzdí svými literami se přemístil do Barcelony. Nebo že by nějaký José přišel šířit svůj talent do střední Evropy? Co mě popudilo, byly počmárané stromy. 

Na kafetérii, bufet, či cukrárnu (někdy to nejde od sebe rozlišit) narazíte doslova na každém rohu. Rovněž na malé obchůdky (pod správou synů Indu), které nesou název supermercat, takže o zdroj potravin nemusíte mít obavu po čas 24/7 a stát ve frontě dále než třetí v řadě se vám jen tak nepodaří. Velmi velmi milá záležitost, na kterou jsem se steskem zavzpomínal hned první den po návratu do Liberce při ranním pokusu si zakoupit svačinu.

V noci se strhla bouře. Ráno jsem šel opět k moři. Vlny byly nezvykle velké. Pár odvážlivců šlo do vody. Připojil jsem se k nim. Byla to nádhera nechat se houpat a kolem sebe vidět jen hory vody. Ovšem jen do okamžiku, kdy se přivalila opravdu velká vlna s pořádným převisem, která mě spláchla, já udělal kotrmelec a nalokal jsem se slaného moku, který je sice nechutný, ale díky němuž se plave o poznání snadněji. Má odvaha se rázem ztenčila a raději jsem vyklusal na břeh. 

Na mořem byla dramaticky vyhlížející mračna, nad městem byla nálada usměvavá.

Další má cesta vedla do vršků nad Barcelonou s cílem u známého chrámu "Templo del Sagrado Corazon de Jesus" s rozpaženou sochou Ježíše na vrcholku. Jel jsem metrem do stanice Vallcarca a odtud pěšky až na vrchol. Cesta vedla křovinatým svahem a piniovým lesem. (Na vrchol jezdí zubačka za 6 €, na kterou však neplatí T10).

Koukám, co to mám na batohu za větvičku a on to nějaký druh kudlanky. Seděla na zapnuté kapse batohu, kde jsem měl telefon, takže jsem se snažil jej velice opatrně vytáhnout. Při tomto úkonu jsem byl nehybně v podřepu a nepřirozeně zkroucený, takže ke mně z vrchní cesty přiběhl jeden z běžců se přeptat, jestli jsem v pořádku. Naštěstí ji nevyplašil, nakonec jsem zjistil, že takové obstrukce nebylo třeba, protože ta potvora pak ani nešla setřást a musel jsem ji odcvrnknout. Doma jsem zjistil, že se jmenuje Empusa Pennata, což doslova znamená „plíseň pírkatá“. Takové zjišťování není vůbec jednoduché. Protože 1. na české WIKI nic nenajdete. 2. Přírodopisci mají v klasifikaci někdy pěkný chaos. 3. Google překladač vám slovo kudlanka do angličtiny přeloží jako „manicure“ – manikúra.

Copak o to pinie jsou hezké, ale celkově při bližším pohledu je země většinou suťovitá, hnědavá, prostě to nejsou ony zelené mechové koberce, na které jsem zvyklý. (Fotka níže není nakloněná - viz sloupky).

Chrám Svatého Srdce Ježíšova je úchvatná stavba se čtyřmi ochozy. Na první ochoz je přístup zdarma, na druhý musíte zaplatit 2,50 € za výtah, zbývající jdete po schodech. Oproti vstupům do Gaudího domů je to směšná částka, a naopak zážitek mnohem intenzivnější. (V kryptě i v oltářním sále panuje klid, kde člověk může v tichosti posedět.) Na mapě chrám bez přiblížení nenajdete, co však najdete, je zábavní park Tibidabo, který ho obklopuje. 

Výhled z ochozů je nádherný. V dáli jde vidět hřeben Montserratu, jehož vynechání z programu mě nyní nevýslovně mrzí, protože dle dostupných obrázků jde o dech beroucí kus nádherné přírody.

Na vrcholku pod náručí Ježíšovou doslova visíte ve vzduchu. Nejvyšší ochoz je tenký a sotva se kolem sebe protáhnou dva lidé. Nevím, čím ty kameny k sobě lepili, ale když jsem viděl paní nad sto kilo, jak se o poslední samostatně vyčnívající hradební blok opírá plnou vahou, neměl jsem dobrý pocit.

Při sestupu dolů jsem se dostal na cestu po vrstevnici s výhledem na Barcelonu, po níž jsem zcela sám pár kilometrů putoval. To byla nejpříjemnější a nejpohodovější část mého zdejšího pobytu.

Ráno jsem ještě zašel k moři a pak už směr letiště. Barcelonské letiště je velké, takže je vybaveno jezdícími chodníky (eskalátory, které nikam neeskalují), avšak krásně přehledné. Při odletu bylo nad mořem nádherně jasno a celé pobřeží bylo jako na dlani.

Foto mobil ASUS ZENFONE

 

Autor: Vítězslav Janáček | čtvrtek 1.11.2018 10:53 | karma článku: 24,18 | přečteno: 827x
  • Další články autora

Vítězslav Janáček

Rychlokurs korejštiny na cesty

Základy písma Hangul a ultralehké základy gramatiky ve zkratce zarámované do fotografií převážně moderní architektury Seoulu.

4.11.2019 v 10:37 | Karma: 15,83 | Přečteno: 1867x | Diskuse| Cestování

Vítězslav Janáček

Turistou v Jižní Koreji

Neočekávaná cesta do korejské metropole Seoulu, Bukhansan parku a Soraksan Parku. Pastva pro oči i jazýček.

5.10.2019 v 13:40 | Karma: 16,24 | Přečteno: 685x | Diskuse| Cestování

Vítězslav Janáček

Guggenheim muzeum a další objekty baskického Bilba

Baskové potažmo Španělé, co se týče architektury nešetří odvahou, nebojí se barev ani bizarnějších útvarů.

18.7.2019 v 9:41 | Karma: 12,01 | Přečteno: 355x | Diskuse| Fotoblogy

Vítězslav Janáček

V zemi Basků - cesty po okolí Bilbaa (fotoblog)

Moře, útesy, hory, odvážná městská architektura, tak by se dalo charakterizovat Bilbao a jeho okolí - Bermeo, Gaztelugatxe, Bakio, Portugalete, Santurtxi, Alonsotegi, Getxo, Sopelana

14.7.2019 v 15:20 | Karma: 12,31 | Přečteno: 427x | Diskuse| Fotoblogy

Vítězslav Janáček

Modrá a zelená, která nikdy neomrzí - fotoblog

Záběry z jarních výšlapů do Jizerských hor a na Ještědský hřeben, dále do Lužických hor, na Panskou Skálu a Klíč.

17.6.2019 v 10:00 | Karma: 19,33 | Přečteno: 474x | Diskuse| Fotoblogy
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Dramatizujete, kritizoval opozici Fiala. Strašíte lidi terorismem, reagoval Babiš

14. června 2024  8:42,  aktualizováno  10:51

Přímý přenos Opozice kritizuje vládu za nedostatek informací o teroristickém útoku na pražské MHD. „Kdo byl ten...

Chybí krev. Novými dárci mohou být od července i gayové, kteří mají sex

14. června 2024  10:33

V Česku chybí nejméně 70 tisíc dárců krve. Jen Všeobecná fakultní nemocnice v Praze by potřebovala...

Ve vyhořelém klatovském bytě našli mrtvého člověka. Policie vyhlásila pátrání

14. června 2024  8:03,  aktualizováno  10:27

V Klatovech dnes časně ráno hořel byt ve výškové budově, hasiči v něm našli jednoho mrtvého, další...

Kriminálka rozbila drogový gang, našla zbraně i hrníčky napěchované bankovkami

14. června 2024  10:04

Kriminalisté z Olomouckého kraje dopadli drogový gang pěti mužů a dvou žen, který operoval i v...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 90
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 631x
Tadá...