Příběh jako z Titaniku

Očima jedné z jedenácti přeživších potopené lodi s 500 uprchlíky. Některé scény skutečně vypadají jako zkopírované z filmu Titanic pouze s tím rozdílem, že zde se nejedná o fiktivní osoby.

Příběh jsem nejdříve zachytil ve zkrácené verzi na Deepenglish, pak klikl na zdroj – vystoupení Melissy Flaming v TED talk show. Po zjištění nedostupnosti českých titulků jsem se rozhodl až na nějaké drobnosti přeložit promluvu celou, neboť za to stojí a myslím, že je stále dost lidí, kteří nevládnou angličtinou nebo jiným přiloženým jazykem tak, aby si příběh mohli bez překážek vybavit a do okolností se plně vcítit.

Sám nehodlám vyvozovat žádné závěry. Patřím mezi ty, co se přílivu muslimů spíš obávají, zároveň si však uvědomuji spletitost problému, která je jako vše ostatní následek bližší i vzdálenější historie se všemi chybnými kroky a špatnými pohnutkami a názory jak politiků tak ekonomických a ideologických sil v pozadí, a rovněž i každého jednotlivého malého světoobčana, kterého v naprosto většině případech zajímá jen jeho vlastní pohodlí, nechává svou lhostejností růst síly, které s ním pak manipulují, a začíná se ozývat, až když se události začínají obracet proti němu, tedy zpravidla když už je pozdě.

Pro nezaujatost si zkuste příběh vybavit jako film o události, která se stala třeba před čtyřiceti lety. Obvykle u takových filmů prožíváme a posuzujeme charaktery postav jinak, řekl bych nestranněji a věcněji.

Vsuvky Melissy Flaming jsem z příběhu kvůli plynulosti děje vytáhl a zařadil nakonec.

Devatenáctiletá Syřanka Doaa, potom co obchod jejího otce byl bombou vyhozen do povětří, uprchla s rodinou do Egypta, kde si na nuznou existenci vydělávala pracemi za denní mzdu. Zde se jí jednoho dne pokusili unést na motocyklu a tak se z kdysi nadějné studentky snící o budoucnosti stal člověk neustále zmítaný strachem.

Nad vodou jí držela láska k rovněž syrskému uprchlíkovi Bassemovi. Ten jí jednoho navrhl: „Odejděme do Evropy, nejdeme bezpečný azyl, já budu pracovat, ty studovat“ a požádal jejího otce o Doaainu ruku. Ona však věděla, o jak nebezpečnou cestu jde, že se bude muset vydat do rukou pašeráků známých svou krutostí, přitom sama trpěla strachem z vody a nikdy se neučila plavat.

Září toho roku ve Středozemním moři právě zemřelo 2000 lidí, ale věděla o jednom kamarádovi, který to všechno přežil a dostal se do severní Evropy a tak si řekla, možná to taky zvládneme. Požádala rodiče o svolení a po těžkém rozhodování Bassem vzal všechny své úspory a zaplatil pašerákům 2,500 dolarů za každého.

V sobotu ráno přišel telefonát, autobusem dojeli na pobřeží, kde čekaly stovky lidí. Malou lodí byli převezeni na starou rybářskou loď, na kterou se nacpalo 500 lidí, 300 do podpalubí, zbytek nahoru.

Byli tam Syřané, Palestinci, Afričané, muslimové i křesťané, z toho 100 dětí, všichni nacpaní hlava na hlavě, tělo na těle.

Druhý den na moři. Moře bylo rozbouřené, dostavily se mořská nemoc a obavy.

Třetího dne Doaa měla zlou předtuchu. Obrátila se na Bassema: „Mám strach, že se loď potopí“. Bassem ji odpověděl: „Buď trpělivá, dostaneme se do Švédska, vezmeme se, to je naše budoucnost“.

Čtvrtý den. Pasažéři začali být rozrušení a ptali se kapitána, kdy už tam budou. Ten je nejdříve odsekl, ale pak řekl, že do 16 hodin dosáhnou pobřeží Itálie. Všichni byli slabí a unavení.

Náhle ale připlula menší loď s 10 muži na palubě, kteří na pasažéry začali křičet, ať si nastoupí na menší na první pohled méně stabilní loď. Rodiče měli obavy o své děti a kolektivně odmítli vystoupit. Narušitelé se zlostí odpluli, ale za půl hodiny se vrátili, začali do staré lodi prorážet díru právě pod místem, kde seděli Doaa a Bassem, do toho křičeli „Ať ryby sežerou vaše maso“. Když se loď převrhla a začala se potápět, začali se smát.

300 lidí pod palubou bylo odsouzeno na smrt. Doaa se držela klesajícího boku lodi a zděšeně sledovala, jak malé dítě bylo rozřezáno na kusy lodním šroubem.

Basem jí řekl, dělej, plav, nebo tě lodní šroub stáhne také a ona začala hýbat rukama a nohama a pomyslela si: Hle, tohle je plavání. Jako zázrakem Bassem našel dětský plovací kruh. Doaa se vyhrabala na kruh, ruce a nohy jí padaly do stran. Bassem byl dobrý plavec, držel ji za ruku a šlapal vodu. Okolo bylo spousta těl, přibližně 100 lidí zůstalo naživu. Ti se začali shlukovat a společně se modlit za záchranu. Avšak přešel den a někteří začali ztrácet naději. Doaa a Bassem viděli, jak lidé poblíž nich si odepli vesty a ponořili se.

Tu k nim připlaval jeden muž s devítiměsíčním dítětem v náručí držíc se nad vodou díky kanystru a řekl jim: „Bojím se, že nepřežiji, už nemám více odvahy“ a podal jim chlapce, který se jmenoval Malek. Nyní byli tři.

Druhý den na volném moři Bassem začal být velmi unavený a nyní to byla Doaa, která se obrátila na Bassema: „Lásko, drž se naděje, prosím, pro naši budoucnost, my to dokážeme“. A Bassem jí odpověděl: „Je mi líto moje milovaná, že jsem tě dostal do téhle situace. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe“, a pustil se. A Doaa hleděla, jak její milý klesá do hlubin.

O den později připlavala nějaká matka s 18 měsíční dcerou Masou, jejíž starší sestra se právě utopila, a požádala Doaau: „Prosím, vezmi toto dítě k sobě, já nepřežiji“, pak odplavala a utopila se.

Doaa, která sama neuměla plavat a vody se bála, držela v náručí dvě děti, které měly hlad a žízeň a byly rozrušené. Zkoušela, co bylo v jejích silách, zabavit je, zpívala jim a promlouvala slova z Koránu. Kolem plavala mrtvá těla, nadýmající se a černající. Slunce přes den planulo, v noci bylo chladno a mlha.

Čtvrtý den na volné hladině připlavala další matka a požádala jí o převzetí dalšího dítěte, malého čtyřletého chlapce. Když pak chlapec plakal a matka již nebyla mezi živými, řekla, že jen odešla pro vodu a jídlo. Chlapcovo srdce se však zastavilo a ona ho musela spustit do vody.

O den později zahlédla na nebi letadlo, začala mávat, ale letadlo zmizelo v dáli. Slunce už začalo zapadat, když zahlédla obchodní loď. Tu zvolala: „Prosím, Bože, zachraň mě“. Mávala rukama a křičela asi dvě hodiny, už se setmělo, ale světlomety nakonec na vodní hladině našly udivující obraz ženy se dvěma dětmi v náručí.

Na lodi dostaly kyslík a deky, potom byly řeckým vrtulníkem přeneseny na Krétu. Doaa se začala ptát po Malekovi, ale bylo jí řečeno, že zemřel na ošetřovně. Byla si však jistá, že když je tahali na palubu, holčička se smála.

Malá Masa umístěna na pediatrickém oddělení balancovala na hraně smrti. Byla dehydratovaná, ledviny jí selhávaly, hladina cukru byla extrémně nízká. Doktoři dělali vše pro její záchranu a sestry ji nikdy nenechaly samotnou a malá Masa nakonec přežila. Řecký tisk vzápětí začal psát o zázračném dítěti, které přežilo čtyři dny na moři bez vody a jídla a nabízeli Masu k adopci.

Doaa umístěna do jiné nemocnice byla vyhublá a rovněž dehydratovaná. Po propuštění jí Egyptská rodina vzala domů a jen co se rozšířila zvěst o jejím přežití a na Facebooku bylo uveřejněno její telefonní číslo, zprávy začaly přicházet: „Nevíš, co se stalo s mým bratrem? Mou sestrou? Mými rodiči? Mými kamarády? Nevíš, jestli přežili?

V jedné ze zpráv bylo napsáno: „Věřím, že jsi zachránila mou malou neteř Masu a zde je foto. Bylo to skutečně její strýc, kterému se podařilo s rodinou a její starší sestrou dostat do Švédska. Zatím je Masa v opatrovnictví sirotčince v Athénách. (tak si říkám, aspoň k něčemu ten Facebook je).

Doaa dostala od Athénské akademie Cenu za udatnost a stále doufá, že se i se svou rodinou do Švédska dostane, chce se stát právničkou či političkou a pomáhat v boji s nespravedlností.

Tolik příběh, k tomu Melissa Flaming dodává, z 500 lidí potopení přežilo 11. Nikdy nezačalo žádné mezinárodní vyšetřování. Jeden jediný den psala média o vraždě na moři, o hrozné tragédii, a pak kolotoč zpráv pokračoval dál.

Dál se ptá, proč lidé jako Doaa, kteří si všechna nebezpečí plně uvědomují, přece postoupí všechna rizika? Miliony lidí žijí v exilu, v jakémsi zapomenutém mezi-světě a i kdyby se chtěli vrátit, tak nemohou, protože jejich domovy, obchody, města jsou kompletně zničené. Takto vypadá město Homs – světové dědictví UNESCO – ZDE. Statisíce jich žije v táborech v poušti a další tisíce ve městech. Sousední země, které je kdysi přivítaly s otevřenou náručí, jsou přeplněné. Prostě není dostatek škol, vody a hygienických zařízení. Dokonce ani bohaté evropské země nemohou zvládnout takový příliv bez masivní investice. Již téměř 4 miliony Syřanů přeběhlo hranici, avšak přes 7 milionů lidí je v pohybu uvnitř země. Sousední země si myslí, že bohatý svět udělal málo na jejich podporu. Uprchlictví mělo být jen dočasné, ale ze dnů se staly měsíce a z měsíců roky.

Následují ještě otázky: proč pro Doaau neexistoval legální způsob studia v Evropě? Proč se Masa nemohla dostat letadlem do Švédska? Proč neexistuje nějaký masivní program přesídlení syrských uprchlíků, obětí nejhorší války naší doby? Svět to udělal pro Vietnamce v roce 1970. Proč ne teď? Proč je tak málo investic pro sousední země hostující tolik uprchlíků? A základní otázka, proč se tak málo dělá pro zastavení války, pronásledování a chudoby, která žene tolik lidí až k břehům Evropy? Dokud nebudou vyřešeny tyto problémy, budou se lidé i nadále vrhat do moří a pokoušet se hledat bezpečí azylu.

Původně jsem přeci nějaký svůj názor přidal, ale pak jsem si uvědomil, že vše už tu bylo řečeno. Upřímně, při současném strnulém nastavení aparátu byrokratické společnosti a vůbec člověka jako takového v nějaké v pravém slova smyslu dobré a prozíravé řešení nedoufám a jako jednu z možností připouštím, že zajdeme na vlastní duševní strnulost a pohodlnost.

Dovětkem lze říct, že celé to stojí na pochopení rozdílu mezi pojmy "nutné" a "důležité", jak jej geniálním způsobem líčí Antoine de Saint Exupéry ve své nedokončené knize Citadela - kap.18  "Proto jsem povolal stavitele". (odkaz dole)

Naše evropská společnost uspokojuje to Nutné a na Nutné přetvořila i spoustu naprosto Nenutného, zatímco zapomněla a potlačila to Důležité. Na druhou stranu arabská společnost se domnívá poskytovat to Důležité, leč mnohdy v tak překroucené podobě a tak zvráceným způsobem, že se pro nás stalo nanejvýš Nutným se proti tomu bránit.

Skutečně příčinné řešení jakéhokoli problému předpokládá pochopení pojmů v jejich původní čisté a jasné podobě a následně práci s nimi. Jak ale k něčemu takovému dospět, když na všem spočívá mnohovrstevnatá lež obklopená precizně nastavenými zrcadly zdání bezděčně vštěpovaná člověku od nejútlejšího věku. Celé to připomíná pohádku o dětech ztracených v hlubokém lese, které dokola šlapou na bludný kořen.

Poznámky a odkazy:

Melissa Fleming - Vedoucí oddělení komunikačních služeb / Mluvčí Úřadu Vysokého Komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR)

Vystoupení TED -Zde

Citadela - XVIII čteníZDE

Citadela - Proto jsem povolal stavitele - do 7.1. na Vltavě čte J. NovotnýZDE

Druhé vystoupení Melissy Fleming –Jak pomoci uprchlíkům znovu vybudovat jejich svět.

86% uprchlíků žije v okolních rozvojových zemích, které mají sami mnoho vlastních problémů (milý Evropane). Většina z nich sní o návratu do vlasti. Pokud se tak jednou stane, bude potřeba vše znovu vybudovat. Nyní však v táborech vzniká generace mladých lidí „bez budoucnosti“, kteří nemají přístup ke vzdělání. Podle průzkumu a rozhovorů si většina syrských mladých lidí uvědomuje důležitost vzdělání pro svou budoucnost a jsou zcela zoufalí, že nemají k němu přístup. Jsou zde příběhy lidí, v jakých válečných podmínkách získali maturitu a co je donutilo uprchnout.