Ohlédnutí se za ztraceným mládím

Veršovaná sebereflexe doprovázená fotografiemi a hudbou islandské skupiny Árstídir jako bolestná zpověď u milníku života.

Ošálit, podvést, přemoci poctivě i kličkou se dá na světě leccos, jenom samotný čas navěky zůstane neporazitelným vítězem, který udolá všechny své protivníky. Čas, onen nepochopený, beztvářný a nepolapitelný všudypřítomný layout našeho života, který předstírá, že běží, přitom jsme to my, kdo mu běžíme vstříc, pouze cesta je jednosměrná a pohyb na ní respektive síly za ním stojící nezastavitelné. Nepochopitelná síla nutí nás stále k dalšímu rozhodování, kterého nikdy nemůžeme zříci, neboť i v odmítnutí je rozhodnutí. Co potom najdeme za nejbližším obzorem, je následkem těchto rozhodnutí. 

Když se rodíme, máme před sebou určitou cestu. Tato cesta je u každého jiná, u někoho jasnější  a více určená, u jiného mlhavá nebo s větším počtem rozcestí. V každém případě si každý nese určité úkoly a čekají ho na cestě zlomové okamžiky, určité situace, ve kterých se musí bezděčně rozhodnout. Těmto milníkům života nelze uniknout a jejich zvládnutí silně zasahuje do směrování a prožívání další cesty. 

Některé úseky nám život předkládá opakovaně, situace pro zvládnutí lehkých přečinů umí život zinscenovat poměrně lehce. Horší je to s tématy partner, děti, těžší tělesné a duševní újmy. K napravení některých věcí a uvolnění se od nich se nevyskytují příležitosti každý den nemluvě o náklonnostech, které vyžadují dlouhodobý protiproud úsilí. Některé věci jsou zcela vázané na určité období života a když projdou, těžko bycha honit. To se netýká jen dluhů z minulosti, ale i vyhlídek a přání. Většinou co v mládí nepřehlédnutelně poskakovalo před našimi zraky, později když nedbaly jsme výzev, projde rychle a tiše kolem nás, že si už ani neuvědomíme, že se jednalo o příležitost. V každém případě ochota ke změně je jedna z nejzákladnějších kvalit k nalezení tzv. štěstí, k plnosti života.

Ne náhodou moudrý Lao-tse ve své knize Tao-te-ting vyzdvihuje pružnost jako jednu z nejvyšších kvalit pro zvládnutí života, která se však nesmí zaměňovat za postoj "kam vítr, tam plášť". Je to hezké, že to všechno vím, je však nanejvýš hrozné, že nejsem schopen toto poznání, které jinak vidím všude kolem, zasadit do svého života, takže se sám sobě jevím jako pokrytec. 

Přišla hodina, padlo to na mne a já se musel ohlédnout. Všechny krachy mého života spočívali v umíněnosti, tvrdohlavosti a upjatosti v interakci s okolím a paradoxně zároveň v neschopnosti setrvat po delší dobu v nějakém směru a nechat tak něco vyrůst a zesílit. Nyní vidím, jak se v důsledku toho stále více proměňuji v zahořklého, zasmušilého, odpudivého starce, kterému se každý raději vyhne. Takového toho, co rád hraje pan "Východní les", akorát že jeho postavy jsou tvrdé jako čtrnáct dní starej chleba a já jsem měkkej jako čerstvá bábovka. 

Talentů můžeš mít člověče na tucty, ale jsou ti nic, když nemáš vůli a naopak máš strach z budoucnosti, z lidí, z nepochopení, z nepohodlí ......  Nevyužité talenty pak tíží, ať jsou jakkoli velké či malé a zklamání podlamuje radost a chuť do života.

Pookřáním pro mě zůstává příroda a hudba. Modlím se stále znovu: "Pane, mohu nakonec ztratit cokoli, ale nedopusť, abych někdy přestal vnímat oživující krásu tvého stvoření, krásu přírody, každé její křivky a odstínu v náladách jejích proměn". Za čtvrt století poslechu vážné hudby si člověk vyslechne prakticky všechna známá díla do doby post-romantismu a impresionismu. Co v této hudební oblasti následovalo potom se mimo filmovou hudbu prakticky nedá považovat za hudbu, pokud její neodlučitelnou vlastností má být schopnost oživovat cítění a ne probouzet úvahy nad hudebně intelektuální přístupy. V potřebě změny rád zabrousím do lehčích žánrů, většinou však inklinujícím ke klasické nebo lidové hudbě.

Posledním takovým mým objevem je islandská skupina Árstídir, která nezapře inspiraci přírodou, vztah k spiritualitě v žánrovém rozsahu folku s vokály á la Spirituál Kvintet, alternativy s komorní smyčcovou hudbou a renezančním motetem, indie rocku s opatrně vloženými prvky elektroniky někdy téměř připomínající Pink Floyd. V každém případě se bez drátů obejdou, když je potřeba.

Tak nevím, jak z tohoto období vyjdu, zda se slunce opět vyhoupne nad obzor nebo jsem se již dostal do závěrečného tobogánu. Skoro vše mě přestalo bavit a jediné, co zbylo, vsunout tuto náladu do pár pokusů o verš.

Zvláštní to soumrak, tiše se stmívá

A přec kolem vládne třpytný pal

Smazané stopy, srdce se svírá

Na dřevě účet, cos bral, co dal

K obzoru táhne se pelyňku bílí

Ptá se můj nerozum, kdo osel ten lán

V kamenné tváři tušení sílí

Falešný sluha, ego, můj pán

Co je to za javor, barev má na deset druhů

A to vždy napřesrok ve vzorech nastlaných kruhů

Proč život lidský podoben není půvabu života stromu

Čím starší, tím krásnější a ztepilejší k tomu

Proč nosí smutnou masku s rysy tváře hadí

Když bez omluvy mizí poslední příznak mládí

Neštěstí přec nepramení v dřeni letokruhů

To v hloubce bezohledných tesů ronících smolnou slzu

Když toužebně  jsem sál šelesty nitra hlasu

Když můj vlas se koupal v nocí stříbrojasu

Ty dny kdy sen se skutkem zdál

Kdy hmotnila se pohádka i báseň

Kdy nad obzorem v myšlenkách kříž stál

V srdci vroucí jas, ni však slepá vášeň

To přál jsem si by byl to první schod

Já však léta dolů padal do duchovních mdlob

Zase bloudím zemí stínů, pozlátko kde zlatem jest

Kde vládne nezájem a vlažnost, úlis, lež a krutá pěst

Ideálům věřím dál i přesto že se koupu v bahně

Jen se chvěji v obavách, že duch můj skape kdesi na dně

Hudba je dar, jehož vliv na duši materialistická věda ani zbla nedokáže do důsledku vysvětlit. Většina z nás má své "držáky", které ladí s jeho nitrem a které se mu neoposlouchají. Pro mne je to hudba G. F. Handla. A propos, mám v šuplíku filmový scénář volně inspirovaným životem a dílem tohoto skladatele, ten člověk zakusil od okolí velká protivenství, ale nikdy se nevzdal (vedle něj mám ještě Rembrandta). Proč jsem je nikdy nikam neposlal, když jsem tomu dal tolik času a energie? Myslel jsem, že je to obava z odmítnutí, z vyjádření důkazu mé méněcennosti, ale dnes, když nad tím přemítám, vidím, že je to obava, že by to mohlo být provedeno a přitom to do duší příjemců vysázelo spíše něco špatného, neboť věřím, že vše, čím oséváme druhé, vytváří osudová vlákna, která jsou o to pevnější, když se jich druzí chytí a ne každý kdo se jich chytí, je ochoten vydat se na cestu k nebesům. Je to zřejmě nepochopitelný přístup pro současného adepta na poli šoubyznysu. - přestávka pro Árstídir v rokovější podobě. Hutnější spodní tón s nádechem seattlovského grunge gradující v smyčcový závěr na způsob adagia Samuela Barbera.

Dříve ozvěny lidských skutků na této Zemi mizely pod nánosem písků času a zůstávaly jen ty zaznamenané v kronikách a dílech. V každém případě to byl malý zlomek toho, co se v záplavě jednotlivých osudů událo. Dnes zaznamenáváme stále větší procento běžného života běžných lidí a pro duši, která již dospěla k nápravě nebo třeba již dávno putuje kdesi na druhé straně, stále hrozí obnovení již padlých starých vláken, tím, že někdo něco vyhrabe a medializuje. Lidé netuší, jakou síť si na sebe utkali. 

Další ve verších popel na hlavu sypající:

To tehdá, když sedával jsem za komínem

Veselá byla to doba, aniž přátelil bych s vínem

Na křídlech vzletných snů já zkušený byl  šofér

Do uší promptně cpal hřmot Vagnerových oper

Ze střechy vroucně vzhlížel k nebes modři smavé

O životě ve sférách spřádal dumky hravé

Pak shlédl dolů na libý to pahrbků kraj

A šťasten byl v srdci, Země to v zrcadle ráj

V líbezné zeleni pluly jak pramice zástupy střech

Pod krovů hladinu, kde zmítá se života spěch

Upřít svůj zrak odmítal jsem, to nebylo nic pro mě

Chtěl jsem žít bez poutek, svobodně, lehce a skromně

Co lidé činností různých pod doškami tropili

Na sebe řvali, smáli se, pili a pak se množili

Každý však víc či míň v tom nesnadném života shluku

Musel se ohlédnout k druhému, podat mu pomocnou ruku

Chodil jsem plaše kolem, za zády v průvodu druhy

Nebyli vidět, zato se činili, spřádali kolem mne kruhy

Jednomu říkali Lenost, druhý byl Pýchou zván

Nyní jsem pod jejich plody pohřben a zahrabán

Iluze taje kolem je nevlídno, šedivo, matně

Zazáří v neonu přiznání, všechno to bylo špatně

Na oko volný a svobodný sedím tu mlčky sám

Proč cítím se prázdný, bez cenností starý krám

Člověk má k dispozici určitá, z darů přírody vytažená léčiva, která působí komplexně na tělo i na duši, respektive na spojení mezi nimi. V každém případě duše má úlohu vedoucí a její ovlivnění se rychle projeví na vitalitě těla. Nevím, jak by mi bylo dnes, nebylo by bylin, ale za nejpronikavější terapie považuji Bachovy kapky a Aura Somu. Člověk si již studiem účinků jednotlivých esencí rozšiřuje obzor a získává komplexnější náhled na rozpětí duše včetně problémů druhých, vedle kterých bez pochopení nebo kriticky chodil.

Žádný lék však nenahradí vlastní vůli ke změně, pouze k této změně vytvoří potenciál, pokud je správně zvolen. V každém případě i u neochotné duše napomůže ke zřetelnějšímu rozpoznání skutečného stavu. Odstranit sebeklam je často mnohem těžší a dlouhodobější záležitost než se vydat novým směrem, zvláště když je tento sebeklam součástí obecně přijímaného trendu. O tom bych mohl vyprávět, vlastně právě vyprávím.  - Árstídir zpívá v islandštině a angličtině. Následující slzopudná nádhera je v angličtině.

Árstídir v islanštině znamená roční období (mn.č.). Islandština je nejkomplikovanější germánský jazyk, má flexi, takže nepotřebuje pevný slovosled, což se hodí v básni. Díky izolaci je prakticky stejná jako ve středověku a jako jediný germánský jazyk má krásně znělé "R". Lze se domnívat, že ho měla i původní germánština. Hláska "R" nejlépe vyjadřuje chvění, vibraci a je symbolicky spojena s vlněním, se světlem. Možná u různých germánských skupin posunutí této hlásky do určitých poloh má svůj skrytý význam odrážející určité duševní směřování.

Jazyk a nářečí zrcadlí povahu národa či skupiny a zpětně ji ovlivňuje, o tom není pochyb. Když se na Islandu v tomto směru zastavil čas, je s podivem si uvědomit, že například krádež je tam téměř nepochopitelná věc (žádné zámky na skříňkách apod.). Pro mě je to znamení, že když se chce, tak to jde. Že je možné nastolit ve společnosti vysokou morálku jako součást podvědomí, které pak intuitivně tj, zcela samozřejmě nenechá přestoupit určitou hranici. Stálo by za to, toto téma rozvést, ale to by vydalo na další článek. Jedno je z análů historie více než jasné - přiměřená nouze či drsnější podmínky probouzí u lidí ochotu pomáhat a blahobyt dělá z lidí samolibé sobecké chcípáky. Ze statistických průzkumů také vyplývá, že lidé většinově mají sklon ke svědomitému dobrému jednání, ale bojí se projevit a raději se pasivně podřizují nastavení svého okolí.

Ke křeslům se pak dostávají psychopati, tj. lidé, kteří necítí strach, zábrany, svědomí, empatii a nastolují pravidla, která určují cestu pro celou společnost. Farmacie pak podobné psychopaty vyrábí z původně úplně normálních lidí. Kariéra se rozvíjí, ale duše stále více živoří. Sám na sobě pozoruji, že lidé mají sklon k "cochcáctví" a nesnáší omezení, takže jdou za těmi, kteří jim slibují život bez hranic, ale nakonec ať to člověk bere z jakékoli strany, bez prozíravých omezení a správně pojaté míry přísnosti to nepůjde, protože rozhodně ne všichni jsou ušlechtilí ve smyslu "Miluj svého bližního jako sebe sama" a sklon parazitovat jim nečiní žádný problém, takže choroba se neustále opakovaně roznáší a nikdy nedochází k vyléčení v podobě morálního zesílení většiny. Člověk se bojí přijít o maličkosti a libůstky, na kterých lpí a netuší, že za ně platí obrovskou cenu. V každém případě na systému, kde šance získat post hlavy státu roste společně se schopnostmi pouťového mluvky, je něco opravdu špatně.

Na Islandu je toho mnoho sympatického: Policie nemusí z důvodů mizivé kriminality nosit zbraně. Neexistuje tam prokletí rodového jména, tj. každý se jmenuje jak za biblických časů jako např. Jan syn Zebedeův, takže příbuzenství je nerozeznatelné. Malá hustota obyvatel, vrozená náklonnost pomáhat bližnímu, spojení s přírodou, čisté prostředí. Nevadil by mi ani chlad, spíš jen to, že tam není les a já miluji stromy, vůbec si neumím svůj život bez nich představit.  (Árstídir v alternativnější poloze se syntetickými zvuky).

Na Islandu mají také velice drahý alkohol, takže spíš popíjejí doma a na party chodí až k půlnoci (jenže kdo za polární noci nebo polárního dne ví, kdy je půlnoc). Jako jistou známku stáří považuji drobnost, že stále více oceňuji vyladění tónu těla pomocí dobrého štamprdlátka. Na rozdíl od jiného tovaru se u nápojů člověk může spolehnout na kvalitu rostoucí s cenou, zkrátka počet hvězdiček je znát.  Tuhle OH terapii je však třeba provozovat velice obezřetně a raději ji moc nepředvádět našim uhlíkovým kopiím.

Když Richard Wagner napsal svou operu Tristan a Isolda, zmínil se, že pravé lásky není schopen, tak alespoň chtěl lásce vytvořit pomník. Pravděpodobně se podcenil, Cosimu určitě miloval a svého syna také. Zato já jsem zmetek, který to nedokáže, a který si myslí, že nedostal opravdovou příležitost (což je evidentně výše zmíněný sebeklam), protože přesně v tom okamžiku, když se přirozeně zamiloval, jako v zrcadle se objevil někdo druhý. Mnoho lidí, kterým se nesplní sen o velké lásce, zmoudří, především nechtějí zůstat sami, tak se ujmou příležitosti, i když v srdcí necítí zrovna nic horoucího. A ono pak funguje, pouto se utvoří a vztah drží mnohem lépe než kdejaké horoucí vzplanutí. Já to prostě neumím. A tak alespoň jako ten, který místo, aby lásku žil, o ní píše, vytvořil miniaturní pomníček. Budiž malou útěchou, že nálada žalmisty byla opravdová, alespoň se tak tvářila.

Ty z nebes padající

Volal jsem tě a ty ses neozývala

Pak náhle zjevila ses jako blesk bez mračna ohlášení

Nikdo tě nikdy neviděl, ale tvé dílo každý pozná

Zkřivené rovnáš, zraku závoje odkrýváš

V tobě je odvaha i mírnost

Slast milosti okamžiku žití

Teplo a vroucí pohyb

Léčivé pohlazení živé vody

Na marnivé já zapomnění

Přec já k vrcholu vědomí v tobě stoupá

V tobě myriády věků jsou jako dlaně tlesknutí

A tik jako věčné spočinutí

Bez tebe každé dílo nakonec rozpadne se  v prach

A každý cíl mizí v temnotách

Jsi květem i kovadlinou

Hvězdou i mořem bezedným

Úsměvem světla i sladkou pěnou

Tančící vílou i zvednutým prstem matčiným

Políčkem probouzíš tvrdého spáče

Abys ho pohladila za poctivý čin

Hledal jsem tě a ty jsi stála stále vedle mne

Toužil jsem po tobě a vlastně jsem se tě bál

Neboť probouzíš mnoho povinností

Lidé tě nazývají slepou, však to oni jsou slepí

A tvé jméno dávají jednomu z tvých stínů

Tvé kroky míří ke každému, však člověk dovedně uhýbá ti

O kom je tato báseň, komu pěji tuto píseň

Té, která vše posvěcuje a nikdy nezanikne,

Neboť ona je počátkem a smyslem věcí

A bez ní života není

Na extrovertní nastavení přecházím čím dál méně a nějak mě tento vývoj vůbec netěší. Dlouho jsem utíkal od lidí, přál jsem si mít tvůrčí klid. Teď když se mi to plní, začínám si uvědomovat, že postoj byl chybný. Život je jedna velká interakce. Tedy ono se mi to zrovna neplní, pořád někdo otravuje a objeví se třeba i na nejnepřístupnějším místě uprostřed přírody, což je otravnější než uprostřed davu, kde je člověk na setkání podvědomě nastaven. K tomu přihodím trochu popisného veršotepectví.

Chodím si světem schován v duševní ulitě

Padne mi na tělo těsně náramně ulitě

Chodím si po svém, nemluvím, jak ryba mlčím

Neplácám nikomu po rameni, tiše se v koutě krčím

Bych neurazil čísi břich na cestě kolem

Bych do černého nechtíc pích přilnavým slovem

K tomu talent leží zrádně v slině v okruží mých úst

A tak si ordinuji preventivně slovotvorný půst

Od pouťového mluvky člověk snese sprosté lkaní

Však neodpustí vážnému zrnko pokárání

Zazdít ozvěnu mysli, již vím, že není cesta pravá

Proud síly slov je nutný stejně jako vzduch a strava

Avšak jak staré přísloví praví, všeho s mírou

Člověk má přes síto vypouštět ústní dírou

Jak fyzikální zákon učili nás v škole

Když brzdíš vnější projev, rychle roste pole

A tak když stavidlo nezvedneš znovu a znovu

Mysl přepne na náhradní mód, na samomluvu

Na digitál pomalu přešli jsme od analogu

Dnes těžko rozeznáš monolog od dialogu

Když s mobilem kráčí ulicemi brach

Z posměchu kor samomluvy nemusí mít strach

Já obecně trpím spíše samosmíchem

Když sem a tam chodím městským hlučnotichem

Svých rozverných přestav divadla scénáře

Zapíši občas do svého salátu diáře

Sice to občas trapné a infantilní jest

But … I exactly know I am not the best 

Co bude dál? Vzroste ještě na této poušti něco jiného kromě pichlavého kaktusu? Lze překonat hranici bludného postoje Alonsa Quijana. A nebo to není zcela stoprocentní blud a tenhle svět je dílem Dantovo předpeklí, dílem Boshova loď bláznů, ve kterém se vše dobré naučilo ukrývat, protože se bojí agresivity lidí bez skrupulí a člověk má alespoň zčásti objektivní důvod být znechucen nejen sebou samým.

Nemám zdání při zadávání

Do kolonky schopnosti

Rád bych talent pro bádání

Však jistý jsem si od kosti

Že mám nadání na nadávání

Z převrácené radosti

Co říci na závěr. Sranda musí být, ale mnoho věcí je třeba brát vážně, tj. skutečně je zvážit a správně ocenit. Říká se, kdo si ztěžuje, ten si přitěžuje. Tak si nejsem jistý, jestli tento článek není další samolibé šlápnutí vedle. Ono za veškerým utrpením stojí ta neskutečně adhezivní děvka ješitnost a když se člověk od ní dokáže alespoň na pár vteřin odlepit, vše se v okamžiku změní a člověka zaplaví proudy míru a blaženosti a naděje opět zazáří nad obzorem.

Uzavřu to odlehčeným těžkotonážním veršem, který směřuje do hájemství cimrmanovské jazykovědy. Všimněte si absolutního souzvuku pěti koncových naprosto stejných hlásek. Tento počin nemá ve světové poezii obdoby. Z gramatického hlediska je verš zajímavý tím, že vyjmenoval všechny smysluplné kombinace utvářející citoslovce obsahující slabikotvornou hlásku "r" a jakoukoli jinou hlásku. Tedy kromě trrrr, které je velmi nejednoznačné (sbíječka sbíjí, samopal samopálí, vibrující šíp z terče trčí, jiné různé neživé i živé předměty odněkud trčí...) a tudíž ho nebudeme brát v potaz.

Potkal Doubek Dloubka spěšně na něj hrrrrr

Pustil drsně Doubek na Dloubka temné vrrrrr

Pobaveně očekával, jak Dloubka zuby drrrrr

Dloubek se jen oklepal, udělal své brrrrr

Bez jediného gesta neřek ani prrrrr

Dloubka ruka jako ptáček vyleťela frrrrr

Leží Doubek v bezvědomí, oddychuje chrrrrr

Na příjmu městské ambulance zvoní zvonek crrrrr

Poznámky a odkazy:

Všechny 3 alba Árstídir je možné přehrát ZDE

Všechny fotky jsou z mého archívu - mobil ASUS, SAMSUNG