Ledové obrazy

Prašný holomráz ochuzený o bělostnou přikrývku není právě ideální obraz zimy, ale nějaká ta krása se přeci jen najde. Například krystaly a zamrzlé vlny mnohdy připomínající epické obrazy. K tomu pár veršíku po odrazu ode dna.

Článek je především fotoblogem a mudrlanství v něm obsažené přidávám spíš tak, aby se něco řeklo a aby fotografie nebyly na sobě tak nalepené. Některé snímky mi připomínají obrazy již zesnulého malíře a psychologa Zdeňka Hajného.

Lidé obvykle říkají, že si sáhli na dno. Ve skutečnosti se vždy dá klesat stále hlouběji a zrovna tak není vrcholu, ze kterého by se nedalo stoupat výše. Samozřejmě stejně jako Země má svůj nejnižší a nejvyšší bod, tak i vnitřní život má své limity, ty jsou však ve svých extrémech pro člověka prakticky nedosažitelné. 

Odraz ode dna v nějaké životní fázi by se spíše měl chápat jako průchod sedlovým bodem na cestě duchovní krajinou, kterou si utváříme svým vnitřním životem. Tuto krajinu obvykle dokážeme částečně přehlédnout až zpětně, rozhodně ne v okamžiku nepohody či utrpení.

Život přirozeně nutí ke zlepšování, ke zdokonalování v jakékoli činnosti, duševní i tělesné. Patří k normálnímu vývoji, že člověk zkušenostmi sbírá moudrost a jeho příští rozhodnutí jsou prozíravější. Když se tedy na člověka všechno svalí, jedná se o akt Života zabránit nám v klesajícím směru. Je to také znamením, že máme dostatek síly tento směr změnit. Fakt, že se někomu daří i přes evidentní každodenní chyby, je známkou, že onen člověk ještě nedozrál k tomu, aby se z těžkostí na dané téma poučil. 

Pokud člověk pochopí, o co jde, závaží je nadzvednuto a člověk se s radostí dítěte může opět rozběhnout. Události tedy většinou nejsou tak tragické, jak vypadají, avšak vypadat tak musí, aby je k lehkomyslnosti nakloněný člověk začal brát vážně. Když už opravdu tragické jsou, je to známka, že se šlo dlouho špatně a přitom nedbalo lehčích upozornění. K tragedii však nepatří například přirozená smrt starého člověka. Každý takový odchod může být pro zúčastněné dotekem věčnosti, pobídkou k zamyšlení, ke kterému by se jinak neodhodlali, prožitkem o intenzitě neuskutečnitelné v povrchnosti každodenního života a tím i možností se alespoň letmo setkat s projevem své vlastní podstaty - s vlastním duchem.

Sedlový bod na cestě vzhůru znamená, že se učíme, jinak cesta klesá s přerušením malých rovinek pořád dolů. Samozřejmě nikdo neumí jen stoupat a ani by patřičně neocenil dosaženého. Jak tedy jít? Kdo se loudá, daleko nedojde, patrně začne někde zahnívat. Kdo leze rychle prudkými srázy, obvykle padá, natluče si, a po kratší či delší době zotavení je na něm, zda změní svůj maniodepresivní přístup. Klidně a svěže vzhůru, když je třeba tak přidat, když je třeba, tak zpomalit a rozhlédnout se, vždy být bdělí k událostem okolo je asi ten správný způsob.

No tedy, zase jsem chytrý jako Gibran, Thakur a Siddhartha dohromady, přitom sám netuším, jestli si to neštráduji sešupem dolů a mé hlesy nejsou jen ozvěny zbloudilého v Koněpruských jeskyních. Ale jak jsem se zmínil, člověk to nevyhloubá. V každém případě je lepší myslet na světlo než na temnotu a lépe býti horolezcem než jeskyňářem. Raději už přejdu k oddělování snímků pomocí mých básnířských obrobků.

Srdce slabé, srdce usínající

Srdce zaváté, srdce umírající

Ve zlatém kočáru v nebeských brázdách kroužit bylo tvé přání

Přehlédnout duhový rej, vtělit se do rytmu nebeského tkaní

Kde jsou ty časy, kdys chtělo být Askleipovým učedníkem

Kdy chtělo ses rozdat zcela a bez váhání

Proč árii věrnosti utínáš nyní ve zdráhání

Nechceš být pokrytec, jenž ráno slibuje a večer je svévolníkem

Nevadí, to nevadí, po tisíci pádech a trucování, znovu a znovu

Jitro když otevře víčka, pokaždé vpřed zadívá se

I mravenčí krok vpřed je pokrokem a počítá se

Neváhej, ku zlaté bráně vyraž tam kdes ve vesmírném krovu

Po ubitých dnech zas jednou pohlédneš do Světla zřídla

V modlitbě živý proud vpíjíš, pak narostou ti křídla

Tvůj duch pak vznese se jak holubice bílá

Jak blažená infúze tebou prostupuje síla

Neštěstí, bolest, svízel zůstanou kdes dole v prachu

Cítíš jen radost a jistotu bez bázně, beze strachu

Mozkoví mrzáci v zástupech křižují Zemí

Strádají běda, proč trpí, netuší, neví

Lokty se ohání, na falešný vršek kdekdo se tlačí

Chytrý je natolik, že sebe samého obelstít stačí

Tituly, kredity, úspěchy a tučná konta v bance

V duchu však útrpno, v hodině ticha pocit psance

Četba a prášky, krofací hodiny během terapie

Kdo ti však opravdu pomůže, když v tropu jsou baterie

V prostotě jediný pohled vzhůru ke Králi Králů

Ve vroucí touze, pak z pramene Svatého Grálu

Proud vody živé po okraj naplní ducha i tělo

Štěstí až k prasknutí, všude je čisto a bělo

Není to extáze, sen či blouznivé vytržení

V mysli je slunný den a v srdci mír, jakého na Zemi není

Tóny jsou znělejší, barvy jsou sytější, ve všem lze spatřit řád

Přeješ všem všechno dobré a to i tomu, kdo nemá tě rád

Spláchnutá špína však vrací se v krocích dílek po dílu

Kam vede vlákno však přehlédnout nyní máš darem sílu

Eko vs Ego

Psali ve známém deníku

Že žijeme ve velikém skleníku

Žijeme rychle, žereme rychle, prý moc sladce

Žijeme na jedné obrovské skládce

Žijeme v noci ve světlech neonů

Žijeme pod obrovskou dírou z freonů

Klepou nás po hlavě paprsky gama

Že prý nás sežere vesmírná tlama

Zima a teplo střídá se prudce

Skosí i člověka nejenom trubce

Utonout ve smradu je prý náš osud

Pod horami plastu vršených dosud

Nemilý obraz před zrakem září

Lidstvo je ekzémem na zemské tváři

Život na planetě tenký jak slída

Zabíjí život, no není to bída

A dá se to změnit v nějakém parlamentu?

Korupcí, lhaním, v laciném sentimentu?

Kde leží klíč, jádro pudla, příčina pravá?

Proč na hubu padá dokola lidská sláva?

Valí se lidstvo na cestě nikam

Na cestě bez cíle, to vám tu říkám

Tam zavládne chaos, kde není cíl

Ten kdo to nechápe, má v hlavě jíl

Kde v poli bez pólů chybějí siločáry

Tam v Brownově pohybu srážky a sváry

Pohltí řád v chaosu dění

Toť argument přírody, nižádné snění 

Foto: Asus Zenphone