Falešná zastávka jako lapač prchajících důchodců

Útěky z pečovatelských domů pro seniory nejsou žádnou výjimečnou událostí. Senior, jehož smysly už dávno nefungují jako za mladých let, se náhle zvedne, potichu se vypaří, následně bloudí po ulicích, obchodech nebo po lese. 

Nezřídka hledá své příbuzné, kteří již zemřeli, sedne na autobus, odfrčí do bývalého bydliště a pak překvapen zjistí, že v jeho domově žijí úplně cizí lidé. Mnoho těchto seniorů trpí demencí nebo Alzheimerem, jejich náhlou utkvělou představu jim nikdo nevymluví, odchod si mohou i velmi zarputile vynucovat, na zákaz odchodu reagovat agresivně a prakticky jedinými možnostmi řešení situace jsou sedativa nebo zámek.

S tím však nebyly spokojeni v Ben Rath Senior Centru v německém Düsseldorfu. Tamější personál přišel na jednoduchou zato geniální (tyto přívlastky se přece podmiňují) myšlenku. Před pečovatelský dům nechali se souhlasem města postavit falešnou autobusovou zastávku. Tedy první, kdo se chytil, byl soused z okolí, kterému museli říct, že jde o atrapu. Nato už zastávka začala svědomitě plnit svůj účel. Průměrný věk v tomto domě je 84 let a dotyční prchající si toho ze včerejška pamatují opravdu velmi málo (spíš nic), takže vždy po opuštění domu, první, co uvidí, je zastávka a k ní si to také hned namíří. 

Zastávka však nemusí sloužit jen jako pasivní lapač. Například jeden den se jedna stařenka probudila s vědomím, že je mladá dívka s neúprosným odhodláním navštívit svou maminku. Pečovatelka vzala stařenku na zastávku a řekla jí ať počká na autobus. Sedla si vedle ní, chvíli si užívaly sluníčka a čerstvého vzduchu, stařenka mezi tím zapomněla na svůj záměr a nato se nechala odvést zpět na šálek čaje.

Nápad se osvědčil natolik, že se začal šířit i k ostatním pečovatelským domům v Německu. (Osobně všechny tyto lidi obdivuji, pokud to dělají alespoň s trochou lásky a dal bych jim hvězdu, medaili nebo plaketu nebo já nevím, čím se to dneska pentlíme. Sám jsem si kdysi vyzkoušel něco podobného s mentálně postiženými. Brzo jsem však zjistil, že nejsem zrovna silný ve starosti o druhé.)

Ponaučení z tohoto případu má obecnější ráz.

• Vždy existují nějaká překvapivě jednoduchá řešení.
• Tato řešení většinou leží mimo rámec toho, co dědíme jako obvyklé, navyklé a samozřejmé.
• Něco skutečně vyřešit musíme opravdu chtít, a to bez ohledu na osobní zisk. Potom přichází nápad už jen z důvodu svobodnější mysli pro pozorování a zvažování (volnější intuice, empatie a obrazotvornost).

To se však nikdy nemůže přihodit rutinérům, kteří své práci věnují jen zcela nejnutnější část svých myšlenek a kteří následně, když se někdo s neotřelými nápady objeví, pociťují takovéhoto rušitele zažitého jako ohrožení, které musí být odstraněno.

PS: Baťůžkáři by si měli v Němcích dávat pozor, jestli náhodou nestojí na "halteštele fejk", na kterém se čeká na věčnost. Téměř symbolické.

Poznámky a odkazy: Inspirováno lekcí Deepenglish

Zdrojové články (DE): ZDE, ZDE