Co je to za lidi tihleti sázkaři

 V naší české společnosti není těžké zaslechnout opovržením zabarvenou větu: „To je ten pámbíčkář“ pronesenou někým, kdo se rád hrdě nazývá materialistou - racionalistou. Překvapující je, že mnoho těchto materialistů - racionalistů rádo sází, přitom  důsledně vzato sázení je projev čisté slepé víry a naivního idealismu. Proč?

Jaká je pravděpodobnost, že vyhraji? Pravděpodobnost vytažení 6 určitých čísel ze 49  je zhruba 1 ku14 milionům, pro dvě losování jen 1 ku 7 milionům (jaká úleva). Když si házíte korunou nebo vsadíte na barvu v ruletě, je pravděpodobnost 1 ku 2, přitom už cítíte, jak je výsledek nejistý, když do toho něco vložíte. 7 milionů – „ehm“. Jsou tu ale lidé, kteří vyhráli – šťastné děti obdarované bohyní Fortunou -  jak jinak si to vysvětlit, že? Člověk, který vyplňuje sloupeček, si vlastně nevědomě říká, že by mohl být vyvolený. To co se přitom děje v jeho podvědomých sotva znatelných citových pochodech, by se dalo označit jako modlení, někdy to připomíná slepou víru hlavních proudů náboženství s mnoha svými odnožemi, která si myslí, že je všechno možné, že se může stát dění jakéhokoliv druhu i v rozporu s přírodními zákony. (Na druhé straně pojem příroda, jakož i poznání projevů jejích zákonů se s novými poznatky stále rozšiřuje, takže nelze s jistotou říci, jestli takzvané zázraky nejsou jen procesy zatím nepoznaných rovin přirozených sil.)

Někdo sází pořád stejná čísla v domněnce, že tak zvýší pravděpodobnost výhry. Vůbec je zarážející, že je tolik zapřisáhlých materialistů, kteří považují nějaká čísla za šťastná. Pravděpodobně cosi jako genetický odkaz pověrčivosti pravěkých lidí. V každém případě jde o jednání naprosto iracionální. O naprostou iluzi a sebeklam.

Jsou tu sázející, kteří zkoumají statistiky, ze kterých usuzují, že některá čísla jsou v systému losování nějak výhodněji usazena a mají větší pravděpodobnost padnout. Podívejme se, na čem všem při losování záleží:

Pohyb míčků v osudí je chaotický systém vzdušného víru střihnutý Brownovým pohybem částic.

Výpočet Brownova pohybu je sice primárně určen pro pohyb mikroskopických částic, ale vzhledem ke kulovitému tvaru míčků ho lze použít i zde. Obrazně je to princip kulečníku, jenže v 3D prostoru. Vektory kuliček se sčítají a vytvářejí nové směry drah:  Obrázek pohybu jedné částice:

Tento pohyb vzájemného vrážení je uložen do chaotického prostředí turbulentního proudění, které by se mělo dát spočítat, pokud známe počáteční stav, pomocí Navier-Stokesovy rovnice (parciální diferenciální nelineární rovnice), pokud by tedy její řešení (mimo 1D) nepatřilo mezi tzv. Sedm velkých matematických problémů tisíciletí. Za vyřešení každého jednoho problému je odměna 1 milion dolarů. (A velmi čestné místo v učebnicích a encyklopediích, potažmo v historii. Hvězdy celebrit pop-kultury přes svou záři mají poměrně jepičí život oproti jménům jako Pascal, Newton nebo Einstein, která jsou nesmrtelná do skonání věků).

   u je rychlost, p je tlak, t je čas, ? je hustota, ? je kinematická viskozita, f je součet objemových sil („to je přece jasný, ne?“ - Přeji hodně úspěchů. …Ale co kdyby (v nějakém horečném snu):

Přestože je loterijní místnost pravděpodobně klimatizována, veličiny zajisté nikdy nebudou při každém sázení dokonale stejné, nemluvě třeba o slapových silách. Představte si náraz míčku do jiného jen o zlomek milimetru vedle a řetěz reakcí povede naprosto jinými cestami. Již jen vysypání míčků vytvoří vždy jinou počáteční hromadu (tření v úložné trubici po vsypání při přípravě je vždy rozloženo jinak). Každý posuv o mikrometr a zdržení o milisekundu vytvoří velký rozchod drah (divergenci). Systém má tedy velmi vysokou entropii (míru neuspořádanosti, neurčitosti a nevratnosti stavů). S určitostí můžeme říci jen to, že všech 49 míčků se nachází v osudí (hezké že), podobně jako je tomu u superpozic elektronů obíhajících atomové jádro.

Z toho všeho vyplývá, že každý nový pokus je jedinečný a nemá s předchozími nic společného.  Je to jako házení kostkou. Pravděpodobnost, že padne určité číslo je sice 1/6, ale každý nový hod je nový, unikátní v rozvržení síly hodu vaší ruky. Samozřejmě je tu tzv. Gausova křivka neboli normální rozdělení, ta šestka vám po více hodech padne, ale není zcela vyloučeno, že hodíte dvacetkrát a kýžené číslo nepadne. Jenže jedno číslo ze 6 a 6 čísel ze 49 je opravdu nepředstavitelný rozdíl. Proto statistická tabulka sportky popisuje jen a pouze aritmetický průměr mapující dosavadní nahodilé chování, který ale nevypovídá vůbec nic, ale lautr nic o pravděpodobnosti. S každým novým losováním se bude tento průměr měnit na jakoukoliv jinou hodnotu. Pravděpodobnost výhry stále zůstává 1 ku 14 melounům. Výsledky z pravděpodobnostní kaukulačky:

n= 49 (celkový počet míčků);  k=6 (losovaný počet, kde nezáleží na pořadí, ale čísla se nesmí opakovat)           13 983 816

Situace je obtížnější, než kdyby někdo chtěl uhodnout něčí šestimístný např. bankovní kód. Tam je kombinací jen jeden milion.

n=10 (keypad 0 až 9);  k=6 (počet čísel kódu, které musí zachovat pořadí, ale které se mohou opakovat)       10^6 =    1 000 000

Teď si představte, že pozorujete kapesního zloděje, jak stojí u bankomatu s ukradenou kartou a snaží se uhodnout kód a má pět pokusů, než se systém zablokuje. „Do prd…, zase to nevyšlo, příště to musí vyjít.“ … „To je ale mamlas“ si pomyslíte, ale nyní pomyslete na to, že vy s tou vaší sportkou máte pokus jen jeden (příště už je kombinace jiná). Z toho logicky vyplývá, že jste mamlas ještě větší (asi 14x5=70 krát větší). A ještě za to platíte.

Názvy a druhy různých loterií je pouhá šalba. V podstatě je to to samé, jako když si koupíte los. Sejde se určitá suma „chudých“ lidí, která ze svého mála dá malý obnos. Vytvoří hromadu obnosu již slušněji vyhlížejícího s tím, že až se udělá „ententýky dva špalíky“ předají pěknou hromádku jednomu z nich, anebo taky ne, když se nikdo netrefí. Kdo vydělá určitě, je pořadatel.

Cituji článek noviny Aktuálně (první, na který jsem narazil):

“Například v roce 2007 vydělali provozovatelé loterií (např. Sazka, Synot, casina) přes 24 miliard korun; na veřejně prospěšné účely šly téměř 2,5 miliardy”. (Halelujá – pozn. pisatele)

Teď si vykreslete vyšňořeného pána v nažehleném bělostném oblečku, jak za tichého vrčení golfového moto-vozíku jede k další jamce a rozjímá: „Joj, jen ať kvete lidská blbost, ona štědrá dárkyně do mé kapsy.“

Ano milý "člověče-blbe", to je ten, kterého podporuješ. Pokud jsi filantrop a chceš žít s vědomím alespoň trochu dobrého člověka, raději peníze určené pro sázku pošli na Amnesty, Světlušku nebo jinému sdružení či nadaci, které je blízké tvému založení a jehož cíl není zcela sobecký, kde lidé sice také nejsou dokonalí, avšak povětšinou věnují mnoho svého času a sil lidem, jejichž životní situace přesahují jejich současné možnosti, situace, do kterých se každý může dostat jako mávnutím proutku. Kdo nikdy nepotřeboval pomoc a nepocítil její úlevu, ať zvedne ruku.

Jsi-li sobeček, ale alespoň rodinkář, dej si peníze raději do prasátka. Přijde chvíle, kdy se budou hodit. Nejde o to našetřit nějakou závaznou sumu, ale prostě jen dávat stranou a kdykoli nastane situace (třeba přijde mladej(á), že něco chce a není to nic důležitého, ale mohlo by to udělat radost), rozbije se prasátko, založí se nové. Nemáš-li rodinu, kup si třeba něco dobrého, přitakej životu. Pořád lepší než vzít peníze a dát je nejbližšímu náhodnému chodci, protože sázení sportky je v důsledku téměř to samé. 

Nebo že by to bylo něco víc? Že by sázkař na smrtelné posteli srdceryvně děkoval: "Ó sportko, děkuji ti, že jsi byla světlem - nosnou nadějí mého života. Víra v tebe mi dávala schopnost doufat v lepší zítřek.  (jojo, až vyhrajem..)

To je tak věcně vše o sázení, zde je možné čtení zapíchnout, protože dále je to taková menší omšelá moralitka na téma "peníze vs štěstí".

Sázení je spojeno spíše s chudšími vrstvami obyvatel. Ti bohatí si raději nějakou loterii nebo hernu zařídí. Prakticky sází lidé, kteří ve svém výhledu nevidí jinou možnost jak zbohatnout a zároveň velké množství peněz spojují s pojmem štěstí.

Štěstí je z psychologického hlediska spojeno s uspokojením potřeb. Potřeby člověka se dají vyjádřit jednoduchou Maslowovou pyramidou. (základní z r. 1943 vlevo, ostatní následující modely se liší ve vyšších úrovních dle druhu založení bádajících, neboť lidé směrem k duchovnějším nebo intelektuálnějším oblastem jsou stále více názorově divergentní. Pudy máme více méně stejné).

Kromě jedinců, kteří dokázali pro vyšší ideály obětovat i základní potřeby a psali tak dějiny, naprostá většina lidí dokáže uspokojit potřeby o stupeň vyšší, až když je splněna potřeba nižší.

Podle opakovaných průzkumů vazby mezi pocitem štěstí a výší příjmu, je zřejmé, že v průměru nejlepší vztahy a pocit spokojenosti se vyskytuje u lidí s příjmy, které jim zajišťují potřeby prvních dvou stupňů, kde tedy nemají obavy ze ztráty základních potřeb, ale kde také starost o statky se nestává hlavní náplní jejich života. Jedná se tedy o střední vrstvu. S rostoucí chudobou a naopak s rostoucím bohatstvím tento pocit štěstí klesá.  Potřeby vyššího řádu a z nich rostoucí pocity štěstí jsou obvykle vázány na to, jaký člověk je (rozvoj osobních vlastností a schopností), nikoli na to kolik má peněz.

„Rychle nabyl – rychle pozbyl“ jak praví lidová modrost. Podobné průpovědi jsou zkušeností pozorování během mnohatisícileté historie lidstva a rozhodně je nelze podceňovat. Těžce nabytých věcí si vážíme a podle toho s nimi zacházíme. O osudech náhlých zbohatlíků se dovídáme už z per klasiků: „Z veselého, usměvavého společníka se stal zamračený nabubřelý idiot“, pokud je tedy nestihlo nic horšího. (nemluvě o kamarádech a příbuzných, které náhle potřebují pomoci a dotyčný se rozhodne buď obnos nerozdat, ale ochladit vztahy nebo se s obnosem rozloučit).

Pokud by byl obnos hodně velký a umožňoval by žít z úroku, je zde hrozba ještě větší. Pohyb – hlavní zákon vesmíru. Pohyb je život, zastavení smrt. Pokud člověk nemá skutečné cíle nutící ho k úsilí, pak odstranění překážek okamžitě přináší zlenivění, následuje duševní letargie, potom deprese, kterou pak člověk obvykle „lečí“ alkoholem, nespoutanou zábavou, drogami a dalšími rizikovými činnostmi, které ve zpětné vazbě velmi negativně zasahují do základů života. Předčasná smrt v těchto případech není velkou výjimkou.

Takže člověče, pokud nezakládáš nějakou firmu, projekt nebo organizaci a nemáš jasnou představu o svém podnikání, které by finanční hodnoty zařadilo tvůrčím způsobem zpět do systému, věř, že si neuzrál na to, abys větší obnos vlastnil a zároveň byl spokojený a šťastný. A pokud neustále přemýšlíš o zisku, je to podle statistických analýz pánů psychosomatiků nejlepší způsob, jak dohnat svůj mozek k mrtvičce.

„Ále prosímtě, ´dyť to není nic hroznýho dát dva tři sloupky“. …. To není, když člověk neprosází půl výplaty, ne-li celou.  Avšak, i kdyby ses po racionální úvaze rozhodl se sázením přestat, není to tak jednoduché. Pouta se projeví, až když se jich snažíme zbavit. Sázení, stejně jako ostatní hazard, videohry, seriály, porno, nadměrný sex, cigarety, alkohol, drogy, blbovzdorné sporty alá běhání nebo ježdění po oválu jsou návyky, náruživosti, které nahrazují plnohodnotnou tvořivou aktivitu. Ve skutečnosti neexistuje rozdíl mezi mentální a tělesnou drogou, protože obě roviny jsou úzce propojené. Opakovaný způsob myšlení spouští určité pocity a tvoří určité chemické látky a zpětně určité látky ovlivňují mentální činnost. Zde pomůže jen jediné, prostá vůle, pevné chtění a změna cíle. Nestačí jen mýtit plevel, to je nekonečná práce, ale spíš zasadit kulturní rostlinu, která zabere pleveli půdu a sebere výživu.

Tak to je opravdu vše, jen bych dodal, že se zde nesnažím sázkaře posuzovat natož odsuzovat, neboť každý člověk ve své komplexnosti obsahuje nepřeberně různých kvalit, z nichž některé ani netušíme, protože s nimi nemáme nic společného a druhého vidíme jen přes vlastní duševní rastr. Vůbec se tedy necítím být nad věcí, sice nesázím, ale zase dělám jiné zhůvěřilosti, které bych rád nedělal. Ze všeho nejvíc mám ale potřebu nad věcmi přemýšlet a úvahám dávat nějakou formu, proto i toto písmo, které  se týkalo především nevědomého vztahu sázení a víry.

PS: Takže… sázet nebo nesázet, to je otázka. Rozhodně sázet, ale zeleninu, pravděpodobnost, že vám každý rok vyroste, je asi tak 14 milionkrát vyšší, než že vyhrajete sportku. A skutečně živá potravina, to se hned pozná. Od raných let jsem doma jídal zeleninu ze zahrádky, vymazlenou, bez postřiku, žádná genetika. Dnes se mi v obchodu zvedá žaludek, když vidím ty nezralé a zároveň nahnilé plívy ze španělských velkoplošných skleníků. Jinak si člověče sázej co chceš a kam chceš, a pokud to není plutoniový balík, je mi to osobně úplně jedno.

Ale asi nejlepšími sazenicemi budou pravděpodobně poctivost a pečlivost, které zasadíme do své práce, protože ty se nedají dlouho přehlížet a nakonec své hodnoty přinesou. 

PS 2: Ještě si neodpustím jeden vzkaz určitému typu věřících. " Přestaň dokola číst a odříkávat svůj náboženský text jak předčítající softwarová aplikace, vezmi si z textu jedinou, nějakou stěžejní větu, když už jsme u sázení, tak třeba tu "co člověk zaseje, to sklidí" a začni pozorovat své okolí, život svůj i druhých, zkoumej dějiny. Pokud časem uvidíš, jak se živě a všeobsáhle uplatňuje a naplňuje ve všem dění, získáš nepředstírané přesvědčení, pokoru i toleranci a přestaneš být otrokem psaného textu. Pokud ji neuvidíš a ani tě moc nebere boží mlýny ve svém chodu chápat, raději se dej třeba na golf nebo kulečník, protože jinak máš zaděláno na to být potenciální loutkou v rukou nějakého fanatického fousáče."