Červená želva - filmový zážitek

Po delším čase  jsem se setkal s filmem, který zasáhl do základů mé duše. Film je animovaný v plném významu, tj. nejen oživený, ale doslova plný života.

Němý animovaný film, ve kterém se pro milovníky akce toho moc neděje. Jak to komentoval jeden „jednodušší“ divák, trosečník práskne želvu klackem po hlavě a ta se změní v ženu, mají spolu dítě, to pak půjde hledat své štěstí, oni pak zestárnou, trosečník zemře a žena se promění zpět v želvu a vrátí se do moře. Tak takto viděno je to opravdu ta největší banalita. Ale jak to, že je mnohý člověk je na konci silně rozechvěn, proudy slz se řinou po jeho tváři a někde tam pod srdcem cítí obrovský přetlak, který je pohybem ducha v jeho pravé identitě, a který ho žene ke vnímání přesahu rozumového chápání života, ke stavu, který je v podstatě nevědomou avšak nefalšovanou modlitbou beze slov, podobně jako film samotný je beze slov a nepotřebuje slova k tomu, aby vyprávěl, neboť pojmy nejsou odvozeny od slov, nýbrž slova od pojmů, z čehož lze také poznat, jak zúžené je chápání lidí, kteří nedokážou přemýšlet beze slov nebo dokonce jejich životní přesvědčení je vázáno na slovní znění.

Definice umění je spousta a dnes je to prakticky osobní věc. Pro mne má být umění zvýrazněním některého aspektu života, kterou umělec vnímá intenzivněji než ostatní a dokáže najít formu, jak být k tomuto vnímání prostředníkem, čímž ostatním vlastně slouží. Proto také spoustu dnešních děl a dílek (včetně těch svých) z velké části považuji spíše za osobité projevy pomocí uměleckých prostředků než za umění samotné. Čistá fantazie, která nemá spojení s vnitřním životem, uměním není, přestože je řemeslně perfektně zvládnutá.

Nizozemský autor Michaël Dudok de Wit se ve svém díle nechává inspirovat uměním východu a s ním spojenou filosofií. Forma má vzor v čínské potažmo japonské kresbě či malbě, pevné kontury v harmonických přírodních vzorech vyplněné omezenou škálou barev naplněné éterickým světlem. Zdánlivě prázdné velké plochy, které zvýrazňují malost člověka, jsou plné jemných textur a promyšlených detailů. Vše je doprovázeno buď tichem strhujícím k pozornosti pro sebemenší pohyb nebo nádhernou snově jemnou hudbou.

Většina autorů je překvapena, co všechno divák může v jejich dílech spatřovat. Přitom je to přirozená věc, protože samotná inspirace je z velké části nevědomá. Tak je to také správné, neboť jak se začne rozumově spekulovat, ihned je patrné, že se tlačilo na pilu. Lidské cítění má mnohem větší informační přesah než myšlení, o slovech nemluvě. To, čemu dnes říkáme intuice, je cosi na hranici mezi nevědomým či podvědomým daleko a hluboko zasahujícím cítěním a vědomou myšlenkou. Umění tedy má být jakýmsi mostem mezi světem ducha a světem rozumu. Všechno prožité je v nás nějakým způsobem upořádáno ve vrstvách a toto uspořádání tvoří zcela originální zrcadlo vybraných částí obrazu jinak komplexního světa viditelného i neviditelného. Lidé si pak rozumí podle toho, jak se tyto vybrané části navzájem překrývají. Proto si také dovolím vlastní interpretaci skrze síto vlastního duševního nastavení.

Člověk je hozen do hmotného více méně nehostinného světa, přesto úchvatně krásného, ve kterém se musí ohánět, aby přežil a nesmí si dovolit moc dlouho stagnovat, jinak by byl událostmi rozložen. Musí prožhavit svou vůli a tím získat vnitřní sílu. Pokud nenachází smysl existence a nechápe smysl okolností, ve kterých se ocitl, přichází sklíčenost, která může vést až k přání ze světa uniknout. To samé platí i pro jednotlivé situace a místa během života. Člověk se rád opájí představou, že v dálavách za obzorem by ho čekal lepší život, sní o úniku, a nakonec se i o únik pokouší.  Jenže okolnosti ho vždy hodí zpět, nějak mu zabrání pokračovat, jako by byl zakletý, což ho může rozzuřit a vést k činům, kterých pak lituje, a které jinak nejsou v jeho přirozeném založení. Přitom zpravidla potřebuje právě současné okolí k tomu, aby dozrál pro dálavy za obzorem.

Pokud projde fází uvědomění a začne tušit, že únikem může více šancí ztratit než získat a následně začne na přítomném okamžiku pracovat, mohou se náhle jako mávnutím kouzelného proutku všechny okolnosti proměnit v jeho prospěch a on náhle pociťuje radost a štěstí z naplnění svých tužeb. Život mu začne přitakávat a on zase životu.

Červená želva představuje osud, pro někoho toho slovo znamená nejasné tušení síly v pozadí, pro někoho zákony Stvořitelovy, které při upřímném hledání mohou vystupovat ze stínu nejasného tušení stále více do jasného světla přímého vidění. Tento osud přináší mnoho aspektů a vlivů pro každého v rozličné míře a samozřejmě jedním z nejvíce zasahujících je životní partner.

Přestože rodina může být oporou pro lepší přežití a pokud jsou její členové naplněni spíše lepšími vlastnostmi, může přinášet mnoho šťastných okamžiků a láskyplného obdarování, přesto každý z nás je naprosto samostatným lidským duchem se svojí vizí štěstí naplněn vlastními touhami a představami, který pro svůj vývoj musí jít vlastními cestami a když nastane okamžik, musí dojít k odloučení, jak příroda káže. Proto by každý rodič od jistého okamžiku neměl mluvit do cest svému dítěti a stát se spíše rovnocenným přítelem a pokud je odrostlé dítě lenivé, tak ho do světa doslova kopnout. Není dvou lidí, jejichž cesty životem jsou stejné, a kteří by měli v sobě stejným způsobem rozpoložené různé schopnosti. Proto rady můžeme dávat, ale nikdy nemůžeme očekávat jejich splnění, protože ten druhý v souladu se sebou samým často nemůže jinak. Syn odplouvá na vlastní želvě s jiným zabarvením.

Želva je na východě spojena s dávným mýtem o ostrově nesmrtelných. Ten je v klasických japonských zahradách často symbolicky znázorněn kamenem zcela určitého tvaru v rovném písečném poli připomínajícím moře. Netuším, zdali je to náhoda, ale ostrov ve filmu má právě onen tvar,

Ze zákulisí filmu lze dodat, že celovečerní film vznikl z popudu legendy animovaného filmu Hayaa Miyazakiho po shlédnutí autorova krátkého filmu Father and Daughter (Otec a dcera). Autor se jeví jako skromná osoba, která prostě dělá, co jí baví (ilustrace dětských knih, výuka animace) s prostředky, které má, aniž by se nějak zvlášť snažila prosadit a jejíž talent si nakonec prostředky sami našly.