Architektura v tématech geometrická abstrakce a prázdné místo (fotoblog)

Textury, symetrie, zrcadlení, detaily, geometrické kompozice budov spolu s tématem "prázdné místo" pod hledáčkem fotoaparátu. (Londýn, Barcelona, Praha).

Přidávám fotky z cest, které se nevešly nebo se tematicky nehodily k předchozím cestovním blogům. Žvatlání níže sepsané klidně přeskočte, fotografií se prakticky netýká.

Popíjím tequilu a zapíjím ji kaktusovým džusem. Nějak si uvědomuji, že v alkohol mi „pomáhá“ se vyrovnávat s víkendovou večerní samotou. (Také bych ve stavu úplné střízlivosti těžko snášel obtěžující projevy sousedů). Upravuji a edituji fotografie pro tento blog a říkám si, proč nefotím lidi. Přitom jsou tím nejzajímavějším, nejrozmanitějším a nejsložitějším tématem. Upřímně řečeno, nemám na to morál, jsem ostýchavý a je mi proti srsti zobrazovat někoho, od koho jsem nedostal svolení. Mám obavy z trapasů a tato pohnutka je mi kamenem úrazu a železnou mříží v postupu v moha věcech. Naštěstí jsou tu témata, které lidskou účast nepotřebují. Příroda jako dílo Boží a předměty, které jsou dílem člověka. Každé dílo si nese v sobě pečeť svého tvůrce.  I když ve svých článcích často tepu nepěknost mnohé architektury, uvědomuji si, kolik práce a úsilí na mnoha úrovních zahrnujících spoustu lidí každé výstavbě předcházelo.

Myslím, že každý architekt je si vědom své odpovědnosti, zvláště ten, který dostal příležitost vytvořit něco na vystaveném místě. Ví, že pokud to bude ostuda, bude trvat velmi dlouho, neboť materiály a funkce domu samotného k tomu předurčují.

Každý člověk chce být osobitý, nikdo nechce být kopií toho druhého. Toto přání je zakotvené v samotné podstatě člověka, v jeho duchu. Žel je tu démon zvaný móda, který donutí sklonit hlavu i tomu nejvýraznějšímu talentu. Jak to napsal Schiller v textu pro Beethovenovu ódu na radost. Radost je něčím, co spojí lidi, které rozdělila móda. Móda je projev otrockého rozumu, který spoutá přirozené cítění a tím i přirozený smysl pro krásu, který je nadčasový podobně jako krása přírody. Radost (nikoli veselost) je projevem vděčnosti. Mezi těmito dvěma pojmy lze dát rovnítko. Čistá radost bez vedlejších pachutí přichází jako následek toho, že člověk něco udělal správně. A s touto radostí člověk zároveň pociťuje vděčnost, která je vlastně měřítkem čistoty radosti. Správnost je pak něco shůry daného jako projev láskou naplněné ctnosti v nějakém činu. Být „s právem“ či „s pravostí“ odkazuje na něco původního, čistého, z čeho se vše ostatní vyvinulo.

Pro mne je radost spojení se Světlem Božím. Prožívám to tak a vnitřně zřím a s tímto přímým směrem zároveň vnímám každou faleš jako odklon způsobující ochlazení. Vše na světě je cesta, každý příběh a každý projev života. Cesta znamená vývoj. Lze jít mnoha směry, lze absolvovat zacházky, lze upadat, lze i zbloudit, jde o to se poučit a zkušenosti zaintegrovat do spojujícího poznání a napříště vyvarovat se tvrdohlavosti a pružně volit nové cesty, nové zkušenosti. K ujasnění tohoto měl sloužit sedmý den volna.

Nikdo není dokonalý, dokonalost povstává až spojením jednotlivostí, jejich vzájemným doplněním. A každý jednotlivec, jak samo slovo říká, potřebuje ke zdokonalení druhé, to nelze obejít.

Je víkend o týden později. Již nepopíjím Tequilu, ale Ararat – arménské brandy (v Rusku nazývané arménský koňak), které kdysi Stalin daroval Churchillovi a tento byl jeho chutí natolik uchvácen, že si každý rok nechával posílat 400 láhví. Putin si tento akt „zopáknul“ s Cameronem.  Musím říci „dobrý objev“, nahodile jsem na něj narazil v Tescu ve slevě. Nálada již není tak povznesená jako minulý týden, chybné kroky přiškrtily ventily radosti i bezděčné inspirace, nad hlavou více méně zataženo, a tak již nebudu dál mudrovat. Ono mudrování je především určeno mně samotnému, písmo je pak jakýmsi aktem potvrzení, ke kterému se člověk může vrátit a myšlenky a náladu dané chvíle si takto připomenout. Potřeba sdílet je rovněž přirozenou součástí lidské bytosti, kterou tímto způsobem ventiluji, neboť mluvit o věcech duchovnějšího rázu například s lidmi v práci je aktem společenské sebevraždy. Jakmile začnete mluvit o něčem, co přesahuje jejich obvyklý obzor (a může to být z vědeckého, tj. materiálního hlediska) a nejste PhD, ihned se dostanete na seznam "divných lidí" a žel, ovlivní to i zpětnou vazbu v čistě pracovních záležitostech. Nedůvěřují vám, protože nedokážou odhadnout vaše pohnutky, přestože jim dáte najevo, že máte naprosto čisté a věcné úmysly. (Kdo nekouří s námi, kouří proti nám).

Kolem opět začíná trapnohra zvaná Vánoce. Výzdoba, která měla připomínat symboly Svaté noci, nyní duplikuje výzdobu samotnou. Betlémskou hvězdu nahradila koule z vánočního stromku. Lidé hromadí kupy žrádla, aby jejich žaludky oslavily už nevědí co. Harantům se nafukují myšlenkové bubliny v očekávání dárků a nezřídka jsou pak spíše zklamáni. Tahle ateistická země si žádné vánoční svátky nezaslouží. "Křesťan v srdci" by tohoto chaosu neželel a k uctění by mu stačila chvíle vážnosti v onen večer. Lidé ať si vytvoří "Oslavy konce roku", kde si budou nepředstíraně přát nanejvýš "veselé a konzumní" a neprofanují tak dál něco, co by člověku mělo být posvátné. Krámy si mohou kupovat během roku v čase jejich aktuální potřeby. 

Londýn je přímo geometrické vyžití:

Barcelona:

Praha je za poslední léta pro pouze přestupní stanicí a tak když mám chvíli, jdu z autobusového nádraží Florenc navštívit komplex Florentina. V době horkého a rušného léta, je návštěva tohoto místa přímo balzámem na nervy. Naprosto mě překvapil klid a mír, který vás obejme při vstupu do vnitřního prostoru. Co se týče moderní (skleněné) architektury, jde asi o jeden z nejlepších počinů, na které jsem u nás narazil. 

Fotoaparát:  mobil Asus Zenfone.