Souhvězdí na naší obloze

Od nepaměti si lidé ze seskupení hvězd na obloze vytvářeli obrazce a viděli za nimi symboly zvířat, hrdinů i mytologických postav. A souhvězdí i v dnešní době zůstávají pomůckou k orientaci na noční obloze.

S prvními obrazci sestavenými z hvězd na obloze se setkáváme v době před asi 15.000 lety ve starověkém Egyptě a jejich základním smyslem bylo s ohledem na jejich viditelnost vymezit zemědělská období. Ve starověké Číně byly jasné hvězdy spojovány do obrazců v 10. až 12. století před n. l. a odrážely se v nich nejdůležitější potřeby tehdejšího člověka - byly spojovány s bohy, stávaly se symboly pro lov a chov zvěře a případně pro pěstování polních plodin. Okolní kultury souhvězdí (správněji seskupení hvězd podle mytologických představ) sice přebíraly, ale postupně je přizpůsobovaly vlastním nárokům; kromě církevních a hospodářských potřeb se do popředí dostával otázka orientace v času a prostoru a s jiným pohledem se měnila příslušnost hvěz k různým sestavám (souhvězdím).
Přestože se tedy souhvězdí vytvářela pro lepší orientaci již v dávných časech, teprve staří Sumerové vnesli do hvězdných sestav jistý "pořádek"; první souhvězdí se zde začala pravděpodobně prosazovat v 6. tisíciletí před n. l. Představa o souhvězdích byla v těchto nejstarších dobách naivní a odrážely se v nich báje a pověsti. Od obyvatel Mezopotamie pocházejí kromě prvním náčrtů souhvězdí také znamení zvěrokruhu, která zavedli v pátém století před n. l., a která jim sloužila zejména k astrologickým účelům. (Poznámka: podle mého odhadu se astrologii v současnosti profesionálně věnuje víc lidí než astronomii.) Pozor!, nezaměňovat znamení zvířetníku se souhvězdími zvířetníku (viz též článek tohoto blogu "Astrologie - víra nebo skutečnost?" - http://jamsedlacek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=177311). Velká část souhvězdí byla pojmenována převážně podle zvířat a jejich názvy přebírali Egypťané, Řekové i další národy a některá označení se používají dodnes. Těchto dvanáct zvířetníkových souhvězdí patří k nejstarším vůbec. Další souhvězdí a názvy byly převzaty z Egypta, kde byla starověká astronomie také na vysoké úrovni, a další doplnili řečtí astronomové.
Vztah souhvězdí a řecké mytologie zpracoval ve 3. století před. n. l. lékař, básník a filozof Aratus ze Soli (mezi 315 a 310 - 240 nebo 239 před n. l.) ve svém hlavním básnickém díle "Phainomenae" (latinsky "Phaenomena") sepsaném kolem roku 275 před n. l. Jeho verše byly v antickém světě zřejmě populární, o čemž svědčí několikeré dochované překlady do latiny a řada komentářů. V první části, obsahující 732 veršů, se zabýval kromě jiného i konstelací hvězd (rozeznával 47 souhvězdí) a jinými nebeskými jevy (přestože nebyl zběhlý v astronomii, což dokazují některé nepřesnosti), druhá část se 422 verši se věnuje pranostikám spojených s předpověďmi počasí (ostatně její název je "Diosemeia" - "Předpovědi"). Aratovi byl vzorem při tvorbě patrně popisný obraz nebes sepsaný o století dříve Eudoxem Cnidem.
O tom, že souhvězdí nabyla pevně stanovena svědči to, že téměř každý tehdejší astronom popisoval souhvězdí různě. Astronom Eratostenés (asi 276 - 196 před n. l.) uznával 42 souhvězdí, Hipparchos (160 - 120 před n. l.) hvězdy rozdělil do 49 souhvězdí a římský encyklopedista Gaius Plínius (23 - 79) popisoval 72 hvězdných sestav, v nichž bylo asi 1600 hvězd.
Kolem roku 150 zavedl řecký astronom Klaudios Ptolemaios (asi 85 - asi 165) ve svém nejdůležitějším spisu "Syntaxis megale" 48 souhvězdí, z nichž některé jsou používány dodnes. Dvanáct souhvězdí bylo kolem ekliptiky, 21 jich bylo na severní a 15 na jižní obloze. Hranice souhvězdí, do kterých zařadil celkem 1028 hvězd, ale nebyly jednoznačny vytyčena a tak se u méně jasných hvězd stávalo, že byly astronomy přiřazovány k různým souhvězdím; příslušnost jasných hvězd, které tvoří vlastní obrazec příslušného souhvězdí, byla ovšem nesporná. Zde je třeba připomenout, že v mnoha souhvězdích hvězdy spolu nijak prostorově nesouvisí a mohou být od nás v různých vzdálenostech a do určitého prostoru se tak jen promítají. Tehdejší představa ovšem byla, že hvězdy jsou ve stejných vzdálenostech, protože jsou připevněny na jakési nebeské báni, případně na několika málo sférách (například u Ptolemaiovy soustavy byly čtyři).
Antičtí astronomové tak sice používali souhvězdí, ale zároveň ponechávali mezi souhvězdími "prázdná" místa. Jak už jsme řekli, hranice mezi jednotlivými souhvězdími nebyla přesně určená. Teprve renesanční astronomové se pokusili tato volná místa doplnit. A první ředitel observatoře v Greenwichi John Flamsteed (1646 - 1719) prosazoval, aby každá hvězda příslušela ke konkrétnímu souhvězdí a aby počet hvězd v každém souhvězdí byl přiměřený, což později vedlo k rozdělení velkých starověkých souhvězdí na menší (např. Argo Navis).
Vzhledem k možnostem starověkých a středověkých astronomů nemohly být do hvězdných map zaneseny hvězdy viditelné jen z jižní polokoule. Na ty se dostalo až v průběhu 16. století s rozvojem zámořských plaveb. Koncem 16. století pak dva holandští astronomové a mořeplavci - Peter Dirkszoon Keyser (1540 - 1596) a Frederick de Houtman (asi 1571 - 1627) - navrhli obrazce dvanácti nových souhvězdí na jižní obloze; pozorování jižní oblohy prováděli po několik měsíců v letech 1595 a 1596 z Madagaskaru. Vzhledem k povolání navrhovatelů se tak na oblohu dostaly třeba dalekohled, sextant či plachty. De Houtman své astronomické výzkumy popsal v příloze knihy "Spraeck ende woordboeck inde Maleysche ende Madagaskarsche talen", která se věnovala gramatice a slovní zásobě malajštiny.
Nová souhvězdí navržená Holanďany byla poprvé prezentována astronomem Johannem Bayerem (1572 - 1625) v atlase "Uranometria" z roku 1603, což byl první atlas zahrnující celou oblohu. V tomto atlasu také zavedl označování hvězd řeckým písmenem a názvem příslušného souhvězdí. Znám je také katalog 46 souhvězdí dánského astronoma Tychona Brahe (1546 - 1601); katalog zahrnující magických 777 hvězd vyšel v roce 1602.
Další souhvězdí zaváděli do praxe polský astronom Jan Hewel (Hevelius; 1611 - 1687) ve svém atlasu "Prodromus Astronomiae" z roku 1690 a francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille (1713 - 1762). De Lacaille zavedl čtrnáct nových souhvězdí a pojmenoval je podle vědeckých přístrojů a pomůcek, např. mikroskop, vývěva nebo pravítko; současně také rozdělil dosavadní souhvězdí Loď Argo (Argo Navis) na Lodní kýl (Carina), Plachty (Vela), Lodní záď (Puppis) a Kompas (Pyxidis).
Ještě v průběhu 19. století platilo, že každý vydavatel hvězdného atlasu mohl své mapy jednotlivých souhvězdí různě "vylepšovat" a upravovat a tak vznikal chaos. Téměř každý katalog hvězd používal jiná souhvězdí, případně jiné hranice sestav; například Ideler popisoval 106 souhvězdí, naproti němu Argelander používal jen 86 souhvězdí. To vedlo k tomu, že anglická Královská astronomická společnost navrhla v roce 1841 provést reformu souhvězdí. Ale až v roce 1930 ([2] nesprávně uvádí rok 1925) stanovila Mezinárodní astronomická unie pevné rozdělení oblohy na 88 souhvězdí a definovala hranice souhvězdí pomocí deklinačních a rovnoběžkových kružnic; ze souhvězdí se tak stala přesně ohraničená oblast oblohy. Současně byla úmluvou potvrzena latinská pojmenování jednotlivých souhvězdí a jejich zkratky (např. Velké medvědice má latinský název Ursa Maior a zkratku UMa). Takto stanovená souhvězdí (hranice i názvy) jsou závazná pro astronomy po celém světě. Pro potřeby současné astronomie ale ztrácejí souhvězdí význam a slouží jen k hrubé orientaci - rozhodující pro nebeské objekty jsou jejich souřadnice a pojem souhvězdí představuje spíše plochu než obrazec. Nejmenším souhvězdím je Jižní kříž, který zabírá na obloze pouze 0,166% celkové plochy, naopak největším souhvězdím je Hydra (3,16% celkové plochy).
Mimo arabskou a evropskou astronomii se používalo jiné rozdělení nebe (například čínská astronomie rozdělila hvězdnou oblohu v oblasti ekliptiky na 28 dílů, zvaných "xiu", což byla to obdoba našich 12 zvířetníkových souhvězdí), ovšem i v jiných kulturách byly jasné hvězdy seskupovány do souhvězdí, ale různé národy spatřovaly ve stejných skupinách pokaždé něco jiného. Skupiny hvězd spojovaly s výjevy souvisejícími s jejich životem a pověstmi a každé kultura měla svá přirovnání k jevům na obloze. Ovšem existuje seskupení hvěz, které bylo známo ve všech civilizacích - nám známe souhvězdí Velkého vozu (součást souhvězdí Velké medvědice); jen pojmenování bylo různé - například v Severní Americe "Horská dráha", či v Anglii "Pluh". Také soubor hvězd ze současného souhvězdí Orla (které bylo známo už ve starověké Mezopotámii) měl u různých národů různé názvy: u Řeků Diův pták, Arabové jej nazývali Letící orel, v Persii to byl Sokol, v Turecku Lovící orel a Číňané tyto hvězdy nazývali Tahající voli.
Jak už jsme napsal dříve, hvězdy zahrnuté do jednotlivých souhvězdí většinou nemají prostorově žádnou souvislost a pohybují se různými směry, proto se také mění jejich průmět na nebeskou klenbu. Důsledkem toho je, že podoba souhvězdí se časem mění - ovšem v řádů desítek tisíc let - a tak se podoba souhvězdí pro "normálního" člověka v podstatě nemění a vzhled souhvězdí v daleké minulosti nebo v ještě vzdálenější budoucnosti tak známe jen díky počítačovým simulacím.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] R. Čeman, E. Pittich: Vesmír 1 Sluneční soustava, Mapa Slovakia Bratislava 2002
[2] E. Pittich, D. Kalmančok: Obloha na dlani, Obzor, Bratislava 1981
[3] M. Rees: Vesmír, Knižní klub, Praha 2006
[4] A. Rükl: Souhvězdí, Aventinum, Praha 1999
[5] V. Vanýsek: Základy astronomie a astrofyziky, Academia, Praha 1980
[6] http://www.astrolab.ru/

-----
Příště: Rakety od poloviny 18. století; plánované zveřejnění: 9.6.2011.