Rakety v 15. století

Od počátku 15. století se v Evropě stále častěji používaly rakety k pořádání okázalých ohňostrojů. Za jediný večer se při nich vystřílely až tisíce raket. Rakety ale sloužily hlavně pro vojenské účely.

Ohněstrůjné rakety se nevyužívaly jen v Evropě, ale i jinde ve světě. Tradiční bylo jejich vystřelování v Číně, v indickém Vijayanagaru byly jejich nejrůznější druhy předváděny během festivalů a muslimský vládce Kašmíru Zain-ul-Abidin (1423 - 1474) popisoval kolem roku 1450 používání ohněstrůjných raket v Persii. Stejně jako v předchozích obdobích byla ale výroba ohněstrůjných raket, zejména jejich světelných a zvukových efektů, pečlivě střeženým tajemstvím pyrotechniků. V literatuře se s podrobnými popisy návrhů a výroby ohněstrůjných raket setkáváme až v 16 století.
Novinkou 15. století bylo využití raketového motoru pro pohon samohybných hraček. Poprvé je navrhl italský lékař, přírodovědec a fyzik Joanes de Fontana (asi 1393 - asi 1455) v roce 1420. Jeho hračky představující zajíce a ptáka se pohybovaly reaktivní silou vznikající při hoření černého prachu; pták se měl vznášet do výšky a zajíc se pohyboval po zemi na jakémsi vozíku opatřeném dvěma válečky. Jestli byly tyto hračky skutečně postaveny ale není známo. Praktický význam de Fontanovy návrhy sice neměly (a byly to návrhy na velice nebezpečné hračky!), ale jedná se o jeden z prvních nástinů využití reaktivní síly střelného prachu pro pohon jiných prostředků, než jen doposud využívaných raket.
Stejně jako v předchozích stoletích nacházely rakety největší uplatnění ve vojenství, přestože bouřlivý rozvoj dělostřelectva je stále více z výzbroje armád vytlačoval; koncem 15. století už měla děla kolové lafety, což usnadnilo jejich dopravu a zmizela tak jedna z jejich velkých nevýhod proti lehce přenosným raketám. Naopak přesnost dělostřelecké střelby byla ve srovnání s používanými raketami neporovnatelně lepší.
Na začátku 15. století zkoušel rakety vlastní konstrukce určené pro armádu německý vojenský technik Konrad Kyeser von Eichstädt (1366 - po roce 1405). Kyeser, který byl v roce 1402 v exilu v Čechách, také popsal v bohatě ilustrovaném rukopisném díle "Bellifortis" z roku 1405 soudobé vojenské rakety (obrázek z jeho díla tvoří ilustraci tohoto článku). V tomto spisu, jenž je uchováván v univerzitní knihovně v Göttingenu, a který se zabývá všeobecně soudobou vojenskou (nejen tedy raketovou) technikou, jsou popsány tři rúzné typy vojenských raket. První typ byl nazván vertikálně stoupající raketa (jejich hlavní využití ja jako osvětlovací a signalizační prostředek), druhým typem byla horizontálně létající raketa (převážně se jednalo o zápalné rakety) a třetí typ byla raketa vedená po napjatých šňůrách (sloužila pro doprava materiálu mezi dvěma místy). Kyeser ve svém díle dále zveřejňuje návrhy torpéda poháněného raketovým motorem klouzající po hladině k nepřátelským lodím a rakety, která by dopravovala na krátké vzdálenosti důležité zprávy; žádný z těchto jeho projektů v jeho době ale nebyl realizován.
Obdobné torpédo jako u Konrada Kyesera pohybující se po hladině je popisováno v knize "Bellicorum instrumentorum liber", kterou kolem roku 1420 sepsal Joanes de Fontana. Fontanovo torpédo je také poháněno raketovým motorem a v přední části je opatřeno kovovým bodcem, který při zásahu proráží bok nepřátelské lodi na čáře ponoru. V knize nacházíme ještě popis raketového vozíku, jehož účelem bylo boření opevnění obléhaných pevností (o jeho účinku lze ovšem úspěšně pochybovat). Vozík s raketovým pohonem byl opatřen dvěma válečky a vpředu bylo připevněno beranidlo; není ale známo, zda byl tento vozík prakticky vyzkoušen.
S dalším podrobným popisem soudobých vojenských prostředků, včetně raketových zbraní, se setkáváme až v roce 1472, kdy italský vojenský inženýr Roberto Valturio (1405 - 1475) zveřejnil ve Veroně své dílo "De re militari", které sestavil mezi roky 1455 a 1460 (řada kopií textu byla rozšiřována už před zveřejněním celého textu). Kniha byla zřejmě populární, neboť již v roce 1483 vyšla v italské verzi, když původní text byl vydán v latině.
Podle některých pramenů se rakety dostaly v 15. století během husitských válek také do Čech. Zápalné rakety údajně použila císařská vojska při marném obléhání severočeského města Žatec (10. září - 2. října 1421). Císařští vojáci měli údajně vystřelit na město zápalné rakety, ale ty byly zahnány větrem zpět a zapálily vlastní ležení křižáků. Křižáci na město zaútočili celkem šestkrát, ale bez úspěchu. Císařské vojsko nakonec odtáhlo, když se rozšířily zvěsti o blížících se Žižkových oddílech; historické prameny uvádějí, že k panice a útěku přispěl i požár v jedné části tábora (zda požár vznikl právě přičiněním raket se už v materiálech neupřesňuje - viz např. [1]).
Rakety se uplatnily rovněž v jedné z nejlepších a největších evropských armád středověku - ve francouzské armádě. Tam již počátkem roku 1429 založil král Karel VII. (1403 - 1461) ve svém vojsku speciální raketovou jednotku. Tato jednotka sehrála již v květnu 1429 dílčí úlohu při obraně Orleansu při střetnutí s Angličany po obnovení stoleté války; je to ta bitva, v níž slavila své velké vítězství Jana z Arku (1412 - 1431). Francouzi použili později své raketové zbraně také v bitvách u Port-Andemeru (1449), u Bordeaux (1452) a u Gand (1453), kde bylo podle historických materiálů nasazení raket poměrně masivní.
Rakety se používaly i v dalších evropských zemích a také mimo Evropu. V roce 1453 použilo turecké vojsko zápalné rakety při dobývání Konstantinopole (Cařihradu). V tomto případě se ale nemuselo jednat o zápalné rakety, ale o použití tzv. "řeckého ohně". V arabském světě byl "řecký oheň" často používaný a jeho tajemství se snažili mnozí cestovatelé odhalit. Například francouzský spisovatel Bertrandon De la Brocquiere (asi 1400 - 1459) zveřejnil v roce 1457 svou knihu "Voyage d'outremer et retour de Jerusalem en France par la voie de terre, pendant le cours des annees 1432 et 1433" ("Cesta po zemi do Jeruzaléma a zpět do Francie, uskutečněná v letech 1432 a 1433"), která obsahuje krátkou zprávu snažící se popsat tajemství řeckého ohně.
Kolem roku 1450 vyráběl jistý Byun Joong v Koreji velké série "šípů se zápalnými bombami spojené s jejich základnou". Těmito zbraněmi jsou zřejmě míněny šípy opatřené raketovým motorkem. Podobné zbraně používali již Číněné  v 11. a 12. století. Kolem roku 1448, v období vlády Sejonga (Sedžonga) Velikého (asi 1398 - 1450; čtvrtý král korejské dynastie Joseon), bylo postaveno první korejské (a zřejmě i první na světě) dělo, které bylo schopné vystřelovat současně několik prachových raket. Korejské raketové dělo, které bylo opatřeno kolovým podvozkem (viz ilustrace k upoutávce článku), se stalo pravzorem pozdějších mobilních salvových raketometů.
V pracích italského polyhistora Leonarda da Vinci (1452 - 1519) z přelomu 15. a 16. století se mimo jiné nacházejí kresby dvou návrhů "raketových" zbraní. Jedna z nich představovala rozměrnou kouli opatřenou množstvím postupně zapalovaných raketových motorků, které měly kouli pohánět a roztáčet všemi směry. Vycházejícími plameny měla zbraň zejména demoralizovat nepřátele. Další da Vinciho návrh představoval raketovou střelu se šípovou stabilizací. K této zbrani nejsou známy žádné další podrobnosti.
Na závěr se ještě zmíním o legendě(?), která údajně v čínských kronikách popisuje první pokus o let pomocí raketového zařízení. Někdy kolem roku 1500 měl čínský ([11] uvádí, že to byl Korejec) mandarín Van-Hu (někdy psáno Wan Hu či Wan Hoo) po obou stranách jednoduché bambusové sedačky připevnit 47 prachových raket a předpokládal, že se s jejich pomocí vznese a proletí pak určitou vzdálenost; někteří autoři popisují, že sedačka byla součástí jakéhosi kluzáku (případně papírového draka). Při zapálení raket, které zapalovalo 47 pomocníků, ale došlo k explozi a pokus skončil tragicky. Pokus je popisován v různých variantách - pouze výsledek byl vždy stejný: let začíná a končí explozí. Někteří autoři dále uvádějí, že se jedná pouze o legendu, která nemusí být původní v Číně (ve starých čínských kronikách údajně není doložena). Legenda prý byla do čínštiny přeložena v roce 1946 z anglického textu pocházejícího z USA; M. Grün v [6] píše, že autorem legendy se v roce 1945 stal Američan H. S. Zim. Pro zajímavost: jménem Van Hu je pojmenován kráter na odvrácené straně Měsíce.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] II. křížová výprava (1421) - http://www.husitstvi.cz/b-a-t6.php[2] D. Bimka: Superzbraně historie; in: Svět, ročník 2010, číslo 10
[3] Brief History of Rockets - http://www.grc.nasa.gov/WWW/k-12/TRC/Rockets/history.html
[4] O. Fischerová, F. Škoda: Člověk a hvězdy; in: Věda a technika mládeži, ročník 1961, číslo 6 a 7
[5] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[6] M. Grün: Od čínských ohňostrojů k osídlení vesmíru - http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2006021727[7] E. Klesl: Rakety hrozba a naděje, Naše vojsko, Praha 1964
[8] J. Kroulík, B. Růžička: Rakety, Naše vojsko, Praha 1981
[9] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[10] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[11] Petite Chronologie des grands Noms de l'Astronautique - http://project.mettavant.fr/astroquation.htm
[12] The Roots Of Rocketry - http://www.spaceline.org/rockethistory.html
[13] SPACE: Kurs kosmonautiky; in: Letectví a kosmonautika, ročník 1968, číslo 1
[14] P. Toufar: Uskutečněné fantazie, Práce, Praha 1978

-----
Příště: První dalekohledy v astronomii; plánované zveřejnění: 10.3.2011.