Raketová technika koncem druhé světové války

Na konci druhé světové války byly německé rakety daleko vepředu před ostatními. Masového rozšíření se dočkaly jen sovětské dělostřelecké rakety, zvané Kaťuše. V menší míře pak využívalo rakety už jen americké námořnictvo a sporadicky britská protivzdušná obrana.

Příprava UP-3 ke střelbě

Sovětským Kaťuším jsem se už blíže věnoval v jiném článku (Raketomet BM-13 Kaťuše, k německým V-1 a V-2 se hodlám ještě vrátit). Kromě těchto úspěšných dělostřeleckých raket se ve výzbroji sovětského letectva objevovaly ještě neřízené rakety. Tyto rakety byly využívány po celou válku - k jejich prvnímu bojovému nasazení došlo v srpnu 1939 při bojích u Chalchyn-Golu. V leteckých soubojích zde bylo sovětskými střelami RS 82 zničeno 13 japonských letadel.

Zdokonalená verze RS-82 byla v prvním roce války rozšířena také do pozemních jednotek a používala se pod označením M-8. K jejímu odpalování se používaly raketomety obdobné Kaťuším. Pozemní jednotky také používaly raketové protitankové střely ráže 65 mm, které pocházely z konstrukční kanceláře SKB-1 vedené ing. Ostrovským.

Do kategorie raketových prostředků musíme zařadit také sovětské raketové letouny, které mají základ v konstrukcích připravených ještě před zahájením války. Jedním z nich byl Koroljovův raketový kluzák nazvaný RP-318 (podle raketnyj planěr) a vybavený motorem RDA-1-150. Tento stroj poprvé vzlétl počátkem roku 1940 a první let s využitím plného tahu motoru se uskutečnil 28. února 1940. Motor tehdy pracoval 110 vteřin a letoun pilotovaný Vladimirem Fjodorovem přitom zvýšil rychlost až na 140 m/s a vystoupal z 2600 na 3600 metrů. Přestože měl raketový stroj být základem pro budoucí přepadové stíhače (dekret o zahájení vývoje raketových letounů přijal Lidový komisariát pro obranu v červnu 1940), jeho vývoj byl ještě před zahájení války mezi Německem a SSSR pozastaven a později nebyl nikdy obnoven. Vlastní stroj byl v srpnu 1941 v rámci přípravy evakuace moskevského RNII spálen, aby nepadl do rukou Němců.

Podobný osud potkal i další raketový stroj - BI-1, který rovněž pochází z předválečné doby. Stavba vlastního stroje podle návrhu A. J. Berezňaka byla připravována v Moskvě od konce roku 1940 a souběžně se dokončoval také raketový motor A. M. Isajeva. Odtud také označení stroje - BI = Berezňak, Isajev. Výrobní dokumentace byla hotova počátkem roku 1941 a čekalo se na schválení jeho výroby. Projekt byl nakonec Stalinem potvrzen a k realizaci schválen 9. července 1941; výroba prvního prototypu trvala 35(!) dní.

Hotový stroj pak čekal na dokončení raketového motoru, který byl připravován L. S. Duškinem. Motor byl při statických testech vyzkoušen v září 1941 a ukázalo se, že dává dostatečný tah (kolem 10 kN). Mezitím letoun BI-1 uskutečnil bezmotorové lety ve vleku za letounem Pe-2 (první 10. září 1941) a absolvoval pozemní testy. V lednu 1942 pak byl stroj zkompletován a připraven k motorovým letům. Ovšem 20. února 1942 při statickém testu motoru na letišti Bilimbaj došlo k explozi spalovací komory a letoun byl poškozen. Současně také byli zraněni pilot G. J. Bachčivandži a konstruktér Arvid Pallo. Další funkční zkoušky stroje byly obnoveny až v průběhu dubna 1942.
15. května 1942 BI-1 poprvé letěl s využitím raketového motoru D-1A-1100 a zkušební pilot Bachčivandži s ním dosáhl maximální rychlost 400 km/hod. Při přistávání ale došlo k malé nehodě, při které se zlomila podpěra šasi.

23. března 1943 při sedmém zkušebním letu BI-1 přešel letoun z přímého letu (rychlost kolem 800 km/hod) do neovladatelného střemhlavého pádu a narazil do země. Přitom zahynul zkušební pilot G. J. Bachčivandži. Příčina nehody byla objasněna až mnohem později, kdy se zjistilo, že sklon k přechodu do střemhlavého letu mají při rychlostech blížících se rychlosti zvuku všechny letouny s přímými křídly. Po nehodě byly přehodnoceny plány o zařazení BI-1 do stíhacího letectva (už bylo schváleno usnesení o výrobě 40 kusů) a v dalších pokusech s raketovým letounem se už nepokračovalo.

Americká raketová výzbroj se zaměřila na námořnictvo, kde byly několikrát rakety nasazeny k vytvoření přehradné palby při výsadcích vojsk na pevninu. K jejich vůbec prvnímu nasazení v boji došlo v květnu 1942, kdy byly použity raketové střely ráže 7,2 palce (kódové označení Mousetrap). Přitom rakety Mousetrap byly k zařazení do výzbroje schváleny 17. dubna 1942. A v říjnu téhož roku byly tyto rakety na více než stu plavidel v Atlantiku a roce následujícím se rozšířily i na lodě v Tichém oceánu.

Další formu využití raketových motorů podporoval americký National Defense Research Committe, který podporoval výzkum směřující k využití přídavných raketových motorů k leteckým pumám. Pumy měly být urychleny a získat tím větší průraznost. První testy urychlovaných pum proběhly už v září 1940 na střelnici vojenského námořnictva ve Virginii (na základně Naval Proving Ground v Dahlgrenu). Jinou formou pak byly rakety systému JATO (Jet Assisted Take Off), které ulehčovaly starty přetížených bombardérů, a který řídil Navy Bureau of Aeronautics. Vlastní stavbu motorů JATO zahájila v květnu 1941 Navy Engineering Experiment Station v Annapolisu. Na vývoji těchto urychlovacích motorů se značnou měrou podílel i pionýr americké raketové techniky Robert H. Goddard, který se věnoval verzi JATO s kapalným palivem.

První úspěšný pokus o start letounu s využitím urychlovacích raketových motorů (JATO) proběhl v červenci 1941 na základně Ercoupe v March Field (letoun pilotoval Homer A. Boushey). K letadlu bylo připevněno dvanáct motorů JATO, které pracovaly s nově navrženou pohonnou hmotou - směsí asfaltu a chlorečnanu draselného - a každý dával tah asi 250 N. Pokusy pokračovaly i v srpnu 1941 a po jejich úspěšném dokončení byl další vývoj předán z Californian Institute of Technology (Caltech) firmě Aerojet Engineering Corp. K prvnímu masovému bojovému nasazení Bazooky došlo v květnu 1943 při bojích v Tunisku a armádní činitelé její nasazení označovali za úspěšné.

Ovšem nejúspěšnější "raketovou" americkou zbraní se stala ruční protitanková Bazooka. Její vývoj byl sice zahájen na sklonku první světové války, ale teprve skupina vedená L. A. Skinnerem z Army Ordonance Development vývoz zbraně dotáhla k použitelnému výsledku. Skinner byl také iniciátorem vývoje rakety M-8 určené pro pozemní vojsko. Raketová Bazooka byla poprvé vyzkoušena při střelbě na pohybující se cíl na střelnici v Aberdeenu v květnu 1942 a na základě úspěšných zkoušek byla předána k výrobě firmě General Electric.

V úvodu zmíněné britské požití raket v protiletadlové obraně má počátky v září 1940, kdy Royal Air Force použilo rakety proti letounům Luftwaffe. Další úspěšnou raketou byly UP-3, jichž využívalo britské letectvo při útocích na pozemní cíle. A uplatnění našla i u jednotek pobřežní ochrany jako protiletadlová zbraň; v prosinci bylo na pobřeží Anglie připraveno asi 100 raketometných baterií, které byly vybaveny právě raketami UP-3, ale také raketami ráže 50,8 mm, jež sloužily k palbě proti střemhlavým bombardérům. UP-3 se vystřelovaly buď z raketometu Mk. 1 (jednotlivé rakety), nebo Mk. 2 (dvojice raket).

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[3] K. Pacner: Na obou březích vesmíru, Čs. spisovatel, Praha 1968

-----
Příště: Události kosmonautiky; plánované zveřejnění: 21.3.2012.