Raketomet BM-13 – Kaťuše

Právě před sedmdesáti lety – 15. června 1941 – bylo v Sovětském svazu rozhodnuto o zahájení sériové výroby raketometů BM-13, které byly známy pod jménem Kaťuše.

Gardový minomet BM-13

Rozhodnutí o sériové výrobě raketometu BM-13 (BM = bojevaja mašina) padlo necelý týden předtím, než Hitler napadl Sovětský svaz. A již 14. července 1941 byla odpálena první série 112 raket na německá postavení na železniční stanici Orša v Bělorusku; účinek salvové střelby byl neočekávaný a němečtí vojáci propadali panice. Rakety, které díky poměrně velkému rozptylu dopadaly na velkou plochu, zničily samotnou stanici, několik železničních vagonů a způsobily Němcům ztráty na životech. Raketometná jednotka byla během dalších bojů v říjnu 1941 u obce Bogatyr ve Smolenské oblasti obklíčena Němci, ale raketomety byly ještě předtím obsluhou zničeny; část jednotky se poté z obklíčení probila.
Podívejme se, co těmto událostem předcházelo a jaký byl vývoj tohoto nového bojového prostředku, který obnovil starou slávu raketových zbraní. Vývoj dělostřeleckých prachových raket byl v SSSR zahájen někdy v roce 1937. Navazoval na poznatky získané v předchozích letech při konstrukci leteckých raket RS-82 a RS-132, které se dostaly do výzbroje sovětského letectva v prosinci 1937 (RS-82) a v červnu 1938 (RS-132). V letectvu raketu RS-82 poprvé vyzkoušel zkušební letec Sergej Muchin, který střelu poprvé ze stíhačky I-4; testy probíhaly v listopadu 1937 u Kyjeva. U bojových oddílů byly rakety RS-82 používány na letounech I-15 a I-16 a v srpnu 1939 při bojích u Chalchyn-golu přispěly k sestřelení 13 japonských letadel. Po dobrých zkušenostech s touto raketou se jejich použití rozšířilo i na letouny I-153 a Il-2. Pro usnadnění válečné výroby byly v roce 1941 oba typy raket z výzbroje letectva vyřazeny a začalo se používat jednotně pro letectvo i pozemní vojsko rakety M-8 a M-13.
Raketa M-8 vycházela ze střely RS-82, její ráže byla 82 mm a celková hmotnost 8 kg. Z toho na náplň bojové hlavice připadalo 0,64 kg a na palivo 1,14 kg; raketa měla dostřel 5515 metrů. Pozemní vojsko vypouštělo střely v salvách z raketometu BM-8-48. Zajímavostí je, že Němci podle několika ukořistěných exemplářů postavili kopii, kterou s malými změnami proti originálu v letech 1943 a 1944 vyráběli v brněnské Zbrojovce.
Raketa M-13 měla ve srovnání s M-8 větší bojovou hlavici, která nesla asi 5 kg výbušniny, a její celková hmotnost dosahovala 42,5 kg. Raketa měla přes 7 kg paliva, které udělilo střele rychlost 355 m/s, a které zabezpečovalo účinný dostřel 8470 metrů. Raketa byla primárně určena k ničení velkých cílů, neboť její rozptyl v cílovém prostoru byl značný: v dálce 130 metrů, v šířce 180 metrů. V době války však byla použita i k ničení jiných cílů. Pozdější verze M-13UK byla upravena tak, že díky tangenciálnímu výtoku plynů získala střela rotaci, čímž se střelba zpřesnila a rozptyl v cíli se zmenšil zhruba na polovinu. Během války byly připraveny i další verze rakety M-13, ale žádná z nich nebyla v masovém měřítku použita.
Jak jsem už zmínil, rakety byly odpalovány z raketometů a první prototyp byl testován ve druhé polovině roku 1938. Jednalo se o vypouštěcí zařízení pro 24 raket instalované na podvozku ZIS-5 (nebo ZIS-6). Zkušební střelby byly zahájeny 8. prosince 1938 a probíhaly až do 3. února 1939. Výsledkem střeleb bylo zjištění, že při střelbě dochází ke kývání nepohyblivě uloženého raketometu, což mělo vliv na přesnost, nabíjení raketometu zepředu bylo velmi zdlouhavé (jedno nabití vyžadovalo 45 minut práce čtyř až pěti lidí) a největším nedostatkem bylo, že často došlo k selhání zážehu (došlo k 39 poruchám při 223 startech). Některé nedostatky byly odstraněny a v červnu 1939 proběhlo další kolo zkoušek, ale ani teď nebyly výsledky uspokojivé.
Mezitím byly zahájeny práce na zcela novém vypouštěcím zařízení, které bylo určeno pro odpálení šestnácti raket. Zařízení bylo umístěno na automobilu ZIL-6, a to v jeho podélné ose. Raketomet (označovaný jako MU-2) měl proti předchozímu několik výhod. První spočívala v tom, že vedení bylo až 6 metrů dlouhé (bylo prodlouženo o jeden metr) a tím vzrostla přesnost střelby. Další výhodou bylo nabíjení zezadu, což usnadnilo obsluhu (doba nabíjení se zkrátila na necelých 10 minut) a v bojových podmínkách umožnilo rychlejší střelbu. Zkušební střelby z nového raketometu probíhaly v období od srpna do září 1939 a přinesly velmi dobré výsledky. Další rozsáhlé zkoušky probíhaly ve druhé polovině roku 1940, po jejichž ukončení bylo rozhodnuto zařadit raketomet do výzbroje pozemního vojska a do pobřežních dělostřeleckých baterií (organizačně spadalo pod válečné námořnictvo). V prosinci 1940 se před nasazením do výzbroje předpokládala další modernizace, která spočívalo v tom, že raketomet bude schopen odpalovat střely ráže 132 i 180 mm; nová varianta měla být k dispozici do října 1941. V průběhu válečných let pak byly postaveny další verze raketometů, které byly určeny k odpalování 36 nebo 48 raket M-13 a koncem války byl používán také raketomet BM-31-12 pro větší rakety M-31 (raketomet byl sovětskými vojáky pojmenován "Váňuša").
Po roce 1942 byla odpalovací zařízení montována na americké nákladní automobily značky Studebaker US6 nebo Ford-Marmon, které byly dodávány v rámci válečného programu "Lend-Lease" dodávány sovětské armádě. Americké stroje byly později nahrazeny sovětskými ZIL-151. Zkoušelo se také umísťovat raketomet na podvozek pásového traktoru (označení STZ-5), což mělo zlepšit zejména průchodnost těžkým terénem. V průběhu roku 1941 byla pokusně odpalovací konstrukce pro rakety M-13 instalována také na podvozek tanku KV-1. Vzniklý stroj byl označován jako KV-1K ale do výroby nebyl zařazen, protože raketomet odpalující rakety daleko od linie fronty nepotřeboval pancéřovaný podvozek.
Od ledna do května 1941 se postupně rozbíhala výroba raket typu M-13 a za toto období bylo armádě dodáno 10.788 kusů. Současně nabíhala v moskevském závodu "Kompressor" výroba raketometů BM-8 a BM-13. První testy sériově vyráběného raketometu BM-13 probíhaly od 23. července 1941, sériově vyráběný raketomet BM-8 se začal zkoušet od 30. července 1941. V roce 1942 bylo vyvinuto i jednoduché odpalovací zařízení s označením M-8-8, které mohlo odpálit osm střel ráže 82 mm během čtyř až pěti vteřin. Hmotnost odpalovacího zařízení s raketami byla 65 kg a bylo umístěno na terénním podvozku GAZ-67.
15. června 1951 byl raketomet pro střely M-13 předveden zástupcům vrchního velení a po hladkém průběhu ukázkových střeleb bylo rozhodnuto o zařazení raketometu BM-13 do sériové výroby a o organizaci raketometných oddílů.
První baterie gardových raketometů se začala formovat 28. června 1941 na 1. moskevské dělostřelecké škole L. B. Krasina a 2. července 1941 pod velením Ivana Andrejeviče Fljorov zahájila přesun do oblasti u Smolenska. Jednotka, která měla k dispozici sedm raketometů BM-13, byla začleněna do 20. armády. Jednotka dostala až na jedno všechna vypouštěcí zařízení, která byla doposud vyrobena (osmý raketomet zkoušelo námořnictvo. Jak už bylo řečeno dříve do prvních bojů se Fljorovův oddíl zapojil 14. července 1941. Velitel jednotky Fljorov padl 7. října 1941, když se jeho oddíl pokoušel probojovávat z německého obklíčení u obce Bogatyr ve Smolenské oblasti. Vrchní velení německého Wehrmachtu vydalo 11. srpna 1941 rozkaz, v němž vyzývá k ukořistění "mnohohlavňového automatického děla" (myšlen je raketomet BM-13). Později německý generální štáb vypsal i odměnu za jeho ukořistění. Němcům se však nikdy nepodařilo kompletní raketomet v provozuschopném stavu získat.
8. září 1941 schválil sovětský výbor pro obranu nové uspořádání dělostřeleckých jednotek, včetně nově vytvářených raketometných jednotek. V důsledku toho se raketometné oddíly staly samostatnými jednotkami v rámci sovětských pozemních sil. A v průběhu následujícího roku bylo v rámci Sovětské armády už celkem 216 oddílů "gardových minometů". Oficiální pojmenování "gardové minomety" se používalo z důvodů utajení a z téhož důvodu se používaly i jiné názvy. Svoji přezdívku raketometům dali i samotní vojáci – "Kaťuša" – podle stejnojmenné válečné písně Michaila Isakovského. Raketomety byly pojmenovány i německými vojáky: "Stalinovy varhany" ("Stalinorgel") a ty se staly jednou z nejobávanějších zbraní na frontě a symbolem Velké vlastenecké války.
Po skončení války výroba Kaťuší pokračovala a rovněž se rozběhl vývoj nových typů dělostřeleckých raketometů.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] R. Černý: 12. dubna 9.07, Mladá fronta, Praha 1974
[2] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[3] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[4] http://army.svetu.cz/4373-katusa.html[5] http://lvisingr.czweb.org/stazeni/atm/raketomety.rtf.
[6] http://www.panzernet.net/tankist/stranky/ostatni/katusa.php[7] http://rbase.new-factoria.ru/missile/wobb/bm13/bm13.shtml

-----
Příště: Zatmění Slunce a Měsíce; plánované zveřejnění: 16.6.2011.