Raketa pro Buran - Energija

Sovětská nosná raketa Energija byla vyvíjena jako nosný prostředek pro vícenásobně použitelný kosmický systém Buran. Raketa byla od počátku zamýšlena jako nosič objemných nákladů o hmotnosti až do 100 tun.

Přeprava systému Energija-Buran na startovní rampu

Stotunové náklady měla vynášet na nízkou oběžnou dráhu, nosnost na geostacionární dráhu byla 20 tun a na dráhu k Měsíci byla schopná vynést objekt o hmotnosti do 32 tun. Startovní komplex pro raketu

Energija byl postaven na kosmodromu Bajkonur a dopadové oblasti pro první stupeň byly vymezeny pro vzlety na dráhy se sklonem k rovníku 51, 65 a 97°.

Raketa Energija byla koncipovaná jako dvoustupňový nosič s tím, že užitečné zatížení nebylo umístěno v ose rakety, ale upevňovalo se na boční stěnu centrálního druhého stupně. První stupeň tvořily čtyři bloky, označené "blok A", které byly dlouhé přes 38 metrů a jejich maximální průměr byl 390 cm. Druhý stupeň ("blok C") byl dlouhý 58 metrů a jeho průměr byl 770 cm. Raketové motory RD-170 bloků A pracovaly na kapalný kyslík a kerosin, čtyři motory RD-0120 bloku C pracovaly s kapalným kyslíkem a vodíkem.

Zajímavý byl postup spouštění motorů při startu: nejprve se zapalovaly motory bloků prvního stupně a se zpožděním asi 8 vteřin se spouštěly motory druhého stupně. V této časové prodlevě automatický systém diagnostiky prověřoval chod všech čtyř motorů prvního stupně a dodávky paliva do motorů a v případě, že všechno funguje podle předpokladů, zapálily se motory centrálního stupně a raketa byla uvolněna ze zámků startovní rampy. V případě jakékoliv odchylky by se start přerušil. Po vzletu z rampy pak pracovaly všechny motory prvního a druhého stupně současně.

Řídicí systém rakety byl v případě vysazení jednoho bloku A schopen dopravit raketu na nízkou oběžnou dráhu s pracujícími dvěma bloky - symetrický správně fungující blok ba se pro zachování symetrie tahu vypínal. Řídicí systém už pracoval na bázi digitálního výpočetního systému a byl připraven ke zvládnutí 500 mimořádných událostí. Na raketě byl také instalován kontrolní systém, který měl zabránit explozi rakety za letu.

První kompletní raketa byla sestavena v montážní hale kosmodromu Bajkonur v prosinci 1982 a tento exemplář byl používán k dynamickým testům a k vyzkoušení pozemního zařízení. Mezi březnem a říjnem 1985 probíhaly "studené" testy centrálního stupně (blok C) na zkušebním stavu a vyzkoušeno bylo i tankování nádrží palivem a okysličovadlem. Na závěr komplexních testů proběhly dva statické testy motorů. Při prvním se plánoval chod motorů v délce 20 vteřin, ale po 2,58 vteřiny automatika motor vypnula. Důvodem byl nedostatečný přívod paliva do motoru - dodatečně se zjistilo, že došlo k porušení jedné z přívodních trubek o průměru 20 mm. Druhé zapálení už proběhlo bez závad a motor na zkušebním stavu bezchybně pracoval 390 vteřin.

Nosná raketa Energija byla poprvé vypuštěna z kosmodromu Bajkonur 15. května 1987. Na místě raketoplánu Buran, který vinou opožděného vývoje ještě nebyl k letu připraven, byla instalována maketa kosmické zbraně Skif-DM (Poljus). Raketa sice nedosáhla oběžnou dráhu, ale získaná data během letu potvrdila správnost konstrukce a ukázala, že byl postaven univerzální prostředek pro vynášení těžkých nákladů.

Druhý start rakety Energija byl připravován na 29. října 1988 a tentokrát už k ní byl připojen raketoplán Buran. Veškeré operace probíhaly normálně až do 51 vteřiny před zapálením motorů; pak automatický systém vydal příkaz "přerušení startu". Státní komise okamžitě rozhodla o odkladu startu a vyšetřování ukázalo, že k zastavení přípravy vzletu došlo vzhledem k opožděnému zadání azimutu navedení na dráhu. Po přijetí potřebných opatření byl nový termín startu stanoven na 15. listopadu 1988. Tentokrát byly nepříznivé povětrnostní podmínky (síla větru se pohyboval na povolené hranici - 20 m/s), ale raketa úspěšně odstartovala a vynesla raketoplán Buran na geocentrickou dráhu ve výšce 251 až 263 km. Buran po dvou obletech Země vstoupil do atmosféry a za řízení autopilota přistál na ranveji letiště kosmodromu Bajkonur. Přistání bylo excelentní: boční odchylka od středu dráhy byla jen 3 metry (a to foukal boční vítr rychlostí 17 m/s) a raketoplán zastavil po doběhu dlouhém 1620 metrů (přibližně v polovině délky dráhy).

Přestože se první orbitální let systému Energija-Buran plně zdařil, byl současně premiérou i derniérou. Systém už vícekrát nevzlétl.