První americký orbitální let

V pondělí 20. února si připomínáme 50. výročí prvního amerického pilotovaného orbitálního letu. Amerika získala svého prvního "skutečného" astronauta - Johna Glenna.

Start Atlasu D s lodí Friendship 7Credit: NASA

Po dvou suborbitálních letech kosmické lodě Mercury - 5. května Mercury MR-3 Freedom 7 s Alanem Shepardem a 21. července 1961 Mercury MR-4 Liberty Bell 7 s Virgilem Grissomem - a po dvou letech sovětských kosmonautů J. A. Gagarina (12. dubna 1961) a G. S. Titova (6. srpna 1961) bylo jasné, že příští americký let bude po orbitální dráze. Podle upravených plánů zpracovaných Space Task Group (STG) se tak stane začátkem roku 1962. Představitelé NASA jsou politiky tlačeni k tomu, aby přípravu maximálně urychlili, ale v srpnu oznamuje skupina pro řízení pilotovaných letů STG (která se později reorganizuje ve Středisko pilotovaných letů se sídlem v Houstonu), že první Američan na oběžné dráze bude pracovat až v lednu 1962. Přípravy na let jsou ale směřovány k tomu, aby se termín zkrátil a první Američan odstartoval ještě v roce 1961.

V září 1961 proběhla úspěšná bezpilotní zkouška systému Mercury-Atlas; po havárii rakety Atlas D v dubnu 1961 se jedná o první zcela úspěšný let této rakety. Na palubě lodi Mercury MA-4 byl robot, který simuloval zatížení systému zabezpečení životních podmínek. Kabina Mercury po jednom obletu Země přistála v Atlantiku a završila tak stoprocentně úspěšný let.

NASA se ocitl pod tlakem, aby již při příštím plánovaném letu Mercury MA-5 seděl v kabině astronaut a ne šimpanz, jak agentura plánovala. Kosmická agentura odolala tlaku politiků a koncem listopadu 1961 odstartovala kabina Mercury MA-5 s šimpanzem Enosem na palubě. I někteří představitelé NASA sice považovali tento let za ztrátu času, ale vedení programu Mercury, v reakci na podobná prohlášení, vydalo dokument, který hovořil o tom, že let s opicí je nutný, než bude riskován život člověka. Někteří členové prvního amerického týmu astronautů to pak komentovali slovy, že astronauti poletí do kosmu, až agentuře dojdou opice. (A podobný náhled měl i karikaturista John Fischetti - viz obrázek s textem "Jsme kousek za Rusy a kousek před Američany.")

Během letu Mercury MA-5 se projevilo několik drobných závad, které vedly k předčasnému ukončení letu. Nejzávažnější potíže působilo klimatizační zařízení, které mělo časté výpadky a následkem toho stoupla teplota v kabině až na 26°C, a problémy s řízením stabilizace kabiny. Na orientaci se spotřebovávalo velké množství paliva a bylo nebezpečí, že palivo nevystačí na návratový manévr. Plánovány byly tři oblety Země, kabina ale přistála po dokončení druhého obletu. Kabina byla z Atlantiku vylovena letadlovou lodí USS Stormes a šimpanz byl předán do rukou lékařů k poletovým vyšetřením. Enos přestál let v pořádku a po jeho smrti (zabila ho úplavice) v roce 1962 bylo oznámeno, že kosmický let se na jeho smrti nijak nepodepsal.
Na základě letu Mercury MA-5 bylo v kabině Mercury provedeno přes dvě stovky drobných úprav, které měly vylepšit její funkce.

Na tiskové konferenci po skončení letu byla představiteli NASA označena kabina Mercury za bezpečnou a současně byly novinářům představeny dvě dvojice astronautů pro příští let. První dvojici tvořili John Glenn a jeho náhradník Scott Carpenter, druhou dvojici tvořili Donald Slayton a Walter Schirra. První americký orbitální let tak byl svěřen Johnu Glennovi.

Příprava pilotovaného letu se rozběhla na plné obrátky a veškerá snaha směřovala k uskutečnění letu 19. prosince 1961. Několik drobný zádrhelů (při úpravách klimatizace a orientačního systému, jež nefungovaly správně při předchozím letu) ale vedou k tomu, že 7. prosince mluvčí NASA oznámil, že start kabiny Mercury s astronautem na palubě se odkládá na 16. leden 1962. A po Novém roce dochází k dalšímu týdennímu odkladu pro závadu na nosné raketě Atlas D. Dalších několik odkladů si vyžádalo nepříznivé počasí nad Cape Canaveral. 23. ledna 1962 je start odložen o 24 hodin a v následujících dnech odklady pokračují - start se vždy posunuje na následující den. A 27. ledna 1962 astronaut Glenn dokonce prosedí v kabině přes pět hodin při čekání na vhodný okamžik. Třicet minut před zážehem motorů ale ředitel letu Walter Williams opět odpočet zastavuje a let je opět odložen - nový termín je stanoven na 1. února.

Během přípravy nosné rakety k novému startu se ale objevuje vážná závada na nosné raketě, která si vyžádá výměnu systému a která přináší další desetidenní odklad. K 9. únoru se na Cape Canaveral vracejí astronauti k dalšímu pokusu o vzlet. Počasí je velmi nepříznivé a samozřejmě následuje další odklad startu. Teprve 19. února přichází od meteorologů příznivá zpráva, že je možné obnovit přípravu letu a naplánovat jej na 20. února.

Závěrečná fáze přípravy je opět narušena několika závadami: například nefunguje spolehlivě systém indikující stav kyslíku v kabině a dvě hodiny před plánovaným startem se objevila závada v naváděcím systému nosné rakety. Všechny závady jsou ale rychle odstraněny a astronaut se může usadit do kabiny. A krátce poté Glenn oznamuje řídicímu středisku, že se uvolnil snímač pro sledování dýchání (úprava by ale vyžadovala částečné svlečení skafandru, a proto řídicí středisko rozhodne úpravu snímače neprovádět). Poslední závadou kabiny před startem se stal zlomený šroub ve štítu kabiny - to představuje dalších čtyřicet minut zdržení.

A šest a půl minuty před posunutým časem startu oznamuje sledovací stanice na Bermudách výpadek jednoho počítače. Odpočet je na několik minut přerušen a čeká se na opravu počítače. Ta naštěstí trvá jen několik minut a poté se znovu rozbíhá závěrečný odpočet. Přerušení odpočtu tak dosáhlo v součtu dvě hodiny a sedmnáct minut.

20. února 1962 v 9:47 místního času (15:47 SEČ) se raketa Atlas D s kabinou Mercury MA-6 Friendship 7 zvedá ze startovní rampy a John Glenn se vydává jako první Američan na oběžnou dráhu kolem Země.

Po navedení na oběžnou dráhu se opět "vyznamenal" klimatizační systém, který stejně jako při předchozím letu s šimpanzem Enosem dopřával Glennovi dostatek tepla. Teplota v kabině se nakonec stabilizovala na 41°C. A vzrušení nastalo i v pozemním řídicím středisku, které již během prvního ze tří plánovaných obletů Země přijalo telemetrickou informaci, že se uvolnil tepelný štít chránící loď před vysokými teplotami při návratu při průletu hustými vrstvami atmosféry. Uvolněný tepelný štít hrozil tím, že při vstupu do atmosféry kabina i s astronautem shoří. Během následujícího obletu se začaly množit závady - Glenn později řekl, že devadesát procent času se musel věnovat řízení lodi a nezbyl mu čas na plánovaná pozorování Země.

Informaci o uvolněném tepelném štítu sdělilo řídicí středisko Glennovi až během posledního obletu Země s tím, že po skončení práce brzdicích raket je nemá odstřelovat. Technici totiž dospěli k závěru, že poutací pásky raket by mohly při vstupu do hustých vrstev atmosféry udržet štít na správném místě. Poletová kontrola ukázala, že beryliový štít byl v pořádku, závada byla na kontrolním čidle.

Kabina Mercury s astronautem Johnem Glennem po třech obletech Země úspěšně přistála na hladině Atlantiku 1200 km jihovýchodně od Bermud, asi 60 km ([2] uvádí 80 km) od plánovaného bodu dopadu. Chyba místa přistání byla důsledkem změněných aerodynamických vlastností lodi při průletu atmosféru s připojenými brzdicími raketami. Astronauta a kosmickou loď vyzvedl z vln oceánu torpédoborec USS Noa.

Letem Johna Glenna se dostal do plného tempa program Mercury - o tři měsíce později startoval další americký astronaut Scott Carpenter.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] M. Codr: Sto hvězdných kapitánů, Práce, Praha 1982
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta 1982
[3] K. Pacner: Kolumbové vesmíru, Mladá fronta, Praha 1976
[4] http://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/mercury/ma-6/index.htm[5] http://ntrs.nasa.gov/archive/nasa/casi.ntrs.nasa.gov/19670005605_1967005605.pdf[6] http://science.ksc.nasa.gov/history/mercury/ma-6/ma-6.html

-----
Příště: Astronaut John Glenn; plánované zveřejnění: 21.2.2012.