První a poslední let Buranu

Před čtvrtstoletím - 15. listopadu 1988 - startovala z kosmodromu Bajkonur nosná raketa Energija se sovětským raketoplánem Buran.

Start raketoplánu BuranRKK Energija

Sovětský raketoplán letěl na svoji první cestu do kosmického prostoru v bezpilotním režimu a po dvou obletech Země přistál automaticky na přistávací dráhu letiště kosmodromu Bajkonur.

Na svoji dobu byl Buran na špici technického vývoje a jeho srovnání s americkým raketoplánem (STS) vyznívá v jeho prospěch, přestože je nutné vzít v potaz to, že Američané vyvíjeli svůj mnohonásobně použitelný stroj od počátku sedmdesátých let (tedy o zhruba deset let dříve). Ruský raketoplán se začal připravovat "až" ve druhé polovině sedmdesátých let a na vývoji a výrobě systému Energija-Buran se v průběhu 12 let podílelo kolem 1200 podniků a organizací tehdejšího Sovětského svazu, přičemž největší podíl mělo NPO Energija.

Porovnejme oba tyto stroje:

Maximální doba pobytu na oběžné dráze: Buran - 30 dní, STS - 15 dní;
počet členů posádky: Buran - 10 lidí, STS - 7 lidí (10 v nouzovém režimu);
nosnost na nízkou oběžnou dráhu: Buran - 30 tun, STS - 24 tun;
doba přípravy k letu: Buran - 15 dní, STS - asi 30 dní;
možnost návratu v automatickém režimu: Buran - ano, STS - ne.

A je zde ještě jedno srovnání: americký raketoplán při vzletu využíval velkou vnější odhazovací nádrž a dva postranní stupně na pevné palivo a tyto části nemohly být použity k jiným účelům; ruský Buran byl vynášen klasickou raketou Energija, která mohla být využívána i k jiným letům, což se také stalo (15. května 1987). Energija přitom mohla vynést na nízkou oběžnou dráhu zatížení o hmotnosti až 100 tun.

Program sovětského raketoplánu, který celkem obsáhl od zahájení vývoje do ukončení projektu 18 roků, si vyžádal celkově 16,5 miliardy sovětských rublů. Pro srovnání: jeden kompletní let amerického raketoplánu přišel na 1,5 miliardy dolarů a od roku 1971 do roku 2010 věnoval NASA programu STS více než 192 miliard dolarů.