V sedmdesátých letech minulého století se jedenáct členů British Interplanetary Society (BIS) pokusilo o podrobnou analýzu mezihvězdné výpravy, která by byla uskutečnitelná současnými prostředky. Cílem sondy měla být Barnardova hvězda v souhvězdí Hadonoše.
Druhý stupeň sondy Daedalus
Barnardova hvězda je od naší soustavy vzdálena "jen" 5,91 světelného roku a projektovaná automatická sonda by k ní měla dorazit za padesát let. K tomu je potřeba urychlit sondu na asi 12 procent rychlosti světla (přes 36 tisíc km/s). Pro získání takové rychlosti připadal v úvahu jedině termojaderný pohon.
Automatická mezihvězdná loď Daedalus, jejíž celková délka dosahovala 190 metrů, se měla skládat ze dvou stupňů. První z nich by v šesti kulových nádržích nesl 46.000 tun paliva a sestával by se pouze ze zmíněných palivových nádrží a polokulové motorové jednotky o průměru 100 metrů. Jeho úkolem by bylo po téměř dvouleté nepřetržité práci urychlit druhý stupeň na rychlost 7,1% rychlosti světla. Po vyčerpání zásob paliva by se oddělil a v letu by pokračoval druhý stupeň, který by měl ve svých čtyřech nádržích zásobu dalších 4000 tun paliva. Požadovanou rychlost má sonda dosáhnout čtyři roky po startu. Součástí druhého stupně by byla i válcovitá sonda obsahující 18 malých sond pro průzkum předpokládané planetární soustavy Barnardovy hvězdy, energetické systémy, řídicí počítač, astronomické přístroje a aparaturu pro další výzkum mezihvězdného prostoru. Užitečné zatížení by v přední části bylo chráněno beryliovým štítem o hmotnosti 50 tun (celková hmotnost užitečné zátěže by byla kolem 450 tun).
Výzkumné sondy by z letícího Daedalu byly vystřeleny před dosažením cílové hvězdy, zhruba v intervalu sedm až dva roky před příletem. Tři sondy by prováděly průzkum centrální hvězdy, pět by studovalo velké planety typu Jupitera, pět planety podobné Zemi a zbývajících pět sond by svým univerzálním vybavením bylo určeno jako záloha pro porouchané sondy nebo pro studium zajímavých (nebo nečekaných) objektů. Jejich zjištění by shromažďovala a na Zemi posílala mateřská část tělesa. K odvysílání na Zem by posloužila parabolická komora o průměru 40 metrů, která v průběhu aktivní části letu sloužila jako součást pohonné jednotky. Získaná data by byla vysílána v dvoudenních relacích. Stejná parabola by se využívala pro předávání dat na Zemi už v průběhu letu. Předpokládalo se, že podrobný výzkum cílové hvězdy by probíhal od poloviny cesty k ní společně s průzkumem mezihvězdného prostoru. Všechny části sondy by kolem cílové hvězdy pouze proletěly; pro brzdění už není k dispozici žádné palivo.
Jako palivo bylo vybráno deuterium a hélium 3, při jejichž reakci vzniká hélium a atomární vodík. Za zdroj hélia 3 autoři předpokládali planetu Jupiter - na Zemi je tento izotop velice vzácný a jeho příprava velice drahá. Automatické továrny u Jupitera by měly množství potřebné pro meziplanetární let vyrobit v průběhu asi 20 let. Stejnou dobu měla trvat také stavba vlastní lodi Daedalus. Loď by byla sestavována na oběžné dráze kolem Země a po dokončení a otestování přesunuta klasickými raketovými motoru k Jupiteru. Tam by bylo načerpáno palivo a odtud by Daedalus ke své mezihvězdné výpravě startoval.
Časový plán z poloviny sedmdesátých let předpokládal, že projekt bude dokončen kolem roku 2000 a poté bude zahájen vývoj a příprava stavby lodi. Současně se měla dostat do stádia realizace výstavba továren na deuterium a hélium 3; výroba v nich měla započít kolem roku 2020. Po roce 2020 měla být zahájena vlastní stavba lodi a práce by měly být dokončeny do roku 2050. Následovaly by podrobné zkoušky a testy a přesun k Jupiteru. A u příležitosti stého výročí startu umělé družice Země - v roce 2057 - by se Daedalus vydal na svou mezihvězdnou pouť, kterou by začátkem 22. století zakončil výzkumem cílové soustavy.
Ovšem dnes je již jasné, že tyto termíny nebudou dodrženy a lety ke hvězdám se stanou skutečností zřejmě až v dalších stoletích.
Přestože hlavní práce na studii proběhly za vedení Alana Bonda, Tony Martina a Boba Parkinsona v letech 1973 až 1978, v následujících letech se autoři k projektu vraceli a s pokrokem našich znalostí jej upravovali. Změny se dočkala i cílová hvězda: u Barnardovy hvězdy se nepodařilo prokázat přítomnost exoplanet a tak byl pro Daedalus navržen nový cíl, a to hvězdný systém Alfy Centauri. Výhodou je, že tento násobný hvězdný systém je blíže ke Slunci (4,36 světelného roku) a tak i cesta by trvale "pouze" 38 roků.
BIS na projekt Daedalus navázala v září 2009, kdy zahájila studii Project Icarus, který by měl do návrhu mezihvězdné lodi zapracovat pokročilejší technologie a ukázat nové generaci vědců možný cíl jejich dalšího směřování. Studie by měla být kompletně hotová do pěti let.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] M. Grün: Mimozemské civilizace; mýtus nebo skutečnost?, Horizont, Praha 1987
[2] http://www.bis-space.com/what-we-do/projects/project-daedalus[3] http://www.daviddarling.info/encyclopedia/D/Daedalus.html
-----
Příště: Pilotované orbitální stanice; plánované zveřejnění: 9.6.2012.
