Krátce po skončení druhé světové války se objevily návrhy vypustit družici, která by zjišťovala vojensky důležité informace, a některé návrhy doporučovaly i využití pilotované kosmické lodi.
Návratová část Gemini BNational museum U.S. Air Force
První takové plány tvořila americká armáda už kolem roku 1946, ale technické prostředky tehdejší doby neposkytovaly prostor pro realizaci jak družic, tak pilotovaných lodí. V roce 1953 pak navrhoval stavbu kosmické stanice také Wernher von Braun. Ten uvažoval o gigantické stanici ve tvaru obruče o průměru 75 metrů na dráze ve výšce okolo 1700 km, která měla vojenským účelům sloužit jen zčásti.
Nově se začaly plány na zpravodajské využití oběžné dráhy objevovat po startu prvních umělých družic Země. A první pilotované kosmické lety ukázaly, že člověk může v kosmu pracovat a z vojenského hlediska to nejdůležitější: může aktivně vyhledávat cíle pro podrobné pozorování. A pro armádu nejzávažnější poznatek byl, že kosmické lodě mohou jednoduše upravit pro zpravodajské účely.
V Sovětském svazu byla kabina kosmické lodi typu Vostok využita pro fotoprůzkumné družice nazvané Zenit - křeslo kosmonauta bylo nahrazeno objemnou fotografickou aparaturou. Vzhledem k tomu, že počátkem šedesátých let nebylo možné přenášet fotografie dálkově v dostatečné kvalitě, bylo nutné zajistit sestup kabiny s naexponovaným materiálem zpět na Zemi. To bylo u lodí Vostok vyřešeno, neboť sestup z dráhy u pilotovaných letů probíhal automaticky, bez zásahu kosmonauta. Družice odvozené od Vostoku se v Sovětském svazu využívaly až do devadesátých let.
Americká armáda měla také k dispozici kabinu z pilotovaného programu - Mercury, kterou pro úpravu na zpravodajskou verzi nabídl NASA, ale USA se nakonec rozhodly vyvinout zcela jinou zpravodajskou družici, jíž se staly satelity vypouštěné pod označením Discoverer. Na zem se nevracela celá družice jako v případě sovětských družic, ale jen pouzdro, do kterého se převíjel naexponovaný film.
Obě kosmické velmoci viděly v ovládnutí kosmického prostoru v nejbližším okolí Země příležitost získat převahu i na zemi. Na obou stranách byly proto vypracovány plány na zabezpečení tohoto úkolu; plány velmi přísně utajované. Přestože se některé z nich dostaly mimo armádu, většina z nich není známa veřejnosti dodnes.
V roce 1959 vypracovali ve Spojených státech kosmicko-vojenský program, který byl rozvržen až do roku 1975 a zahrnoval tři etapy budování vojenské převahy v kosmu. V první etapě, jež měla zahrnovat roky 1961 až 1965, měly být rozvinuty programy specializovaných družic sloužících armádním potřebám. Jednalo se o družice navigační, spojové, geodetické, pro optický a elektronický průzkum a rovněž družice meteorologické - ty byly prezentovány jako ryze civilní aplikace, ale jejich vužití bylo i pro vojenské účely.
Druhá etapa pro léta 1966 až 1970 se měla zaměřit na rozvoj satelitních služeb z první etapy a nově se měly objevit pilotované lety, které by se věnovaly
zvláštním úkolům. Mezi jinými to byl optický průzkum nepřátelského území, práce s laserovými zařízeními (zbraněmi) a vedení útočných a obranných operací v kosmickém prostoru.
A ve třetí etapě, mezi roky 1971 a 1975, se měly zdokonalovat kosmické prostředky z předchozího období a měla být zahájena výstavba orbitálních stanic s vojenskou posádkou, případně se měla zahájit výstavba vojenské základny na Měsíci. Myšlenka měsíční základny ale byla brzy opuštěna, protože vzhledem ke vzdálenosti bylo její operativní využití pro vojenské pozemní akce malé a jako pozorovatelny se lépe hodily orbitální prostředky.
Během tří etap, rozvržených do patnácti let, mělo být vypuštěno celkem 600 nosných raket s vojenským nákladem. V "civilním" programu se ve stejném období předpokládalo vypuštění asi 400 raket.
K první etapě amerického programu lze jen dodat, že byl vcelku splněn a různé družicové systémy pro armádu byly na oběžných drahách postupně rozvinuty. Některé se do stádia běžného provozu dostávaly později (navigace, telekomunikace), ale první pokusy spadají do časového období první etapy. Některé vojenské systémy (např. navigační) později nyšly uplatnění i v civilním sektoru.
Ve druhé polovině roku 1965 byly ve Spojených státech zahájeny první práce související s vojenskou kosmickou laboratoří MOL (Manned Orbital Laboratory); první práce na projektu se ale začaly už v roce 1963, když ho v prosinci spustil ministr obrany Robert McNamara. Oficiální schválení ovšem získal projekt od prezidenta Lyndona Johnsona až 25. srpna 1965. Laboratoř byla určena pro dvoučlennou posádku, která se k ní měla dopravovat kabinou Gemini B. Gemini B vycházela z úspěšné pilotované kosmické lodi Gemini, která v letech 1965 a 1966 úspěšně létala při desíti misích s astronauty NASA. Projekt počítal s tím, že první let MOL s posádkou se uskuteční v roce 1968, pozdější revize posunuly termín startu na rok 1970 a během roku 1969 došlo k dalšímu posunu na rok 1971. Ve stejném roce došlo ke snížení počtu plánovaných laboratoří ze sedmi na šest.
Vlastní laboratoř MOL o hmotnosti asi 14 tun měla být tvořena válcem o průměru 3 metry a délce 12,5 metru ([4] uvádí délku 22 m) a vnitřní prostor měl mít objem asi 10 metrů krychlových. Posádka měla mít vybavení pro vedení průzkumu zemského povrchu, měla být vybavena prostředky utajovaného spojení a měla mít možnost řídit přesuny vojenských jednotek.
První bezpilotní zkouška modelu stanice MOL se uskutečnila 3. listopadu 1966, kdy z rampy LC-40 na Cape Canaveral odstartovala nosná raketa Titan 3C s družicí s krycím označením OV4-3. Přestože první vypuštění stanice bylo úspěšné, nepokračovaly práce dostatečným tempem a navíc strategie zpravodajského průzkumu se u armádních představitelů přesunula k bezpilotním družicím.
Proto 10. června 1969 oznámilo americké ministerstvo obrany, že z úsporných důvodů se práce na programu MOL zastavují. Současně s tím byl rozpuštěn i oddíl astronautů, kteří procházeli výcvikem k pilotovanému letu (někteří z nich přešli k NASA, většina se ale vrátila k létání). Celý projekt spolykal 1,3 miliardy dolarů.
Také v Sovětském svazu se v šedesátých letech připravovaly vojenské orbitální stanice - pojmenované Almaz. Jejich vývoj zahájila konstrukční kancelář OKB-52 v říjnu 1964 a nakonec se dostaly na oběžnou dráhu a létaly pod označením Saljut 2 (1973), 3 (1974) a 5 (1976).
Stanicím MOL a Almaz budou věnovány příští díly seriálu o kosmických stanicích.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] A. Ehlen: Špióni na oběžné dráze - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1969, číslo 18
[2] H. Michalski: Kosmos a strategie; Naše vojsko, Praha 1973
[3] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[4] T. Přibyl: Hvězdné války: boj na orbitě - in: Svět speciál, Extra Publishing, Brno 2009
[5] http://www.russianspaceweb.com/almaz.html[6] http://www.nationalmuseum.af.mil/
-----
Příště: Boris Čertok; plánované zveřejnění: 19.12.2011.
