Pilotované kosmické stanice - Saljut I

V dubnu 1971 byla vypuštěna první orbitální vědecká stanice - Saljut 1. Zpráva agentury TASS o jejím vypuštění uváděla, že hlavním úkolem je prověrka nových konstrukčních prvků a palubních systémů při kosmickém letu.

Historii sovětské orbitální stanice Saljut začali psát paradoxně Američané. Po přistání na Měsíci v červenci 1969 začali v rámci programu Apollo Aplications připravovat družicovou stanici Skylab, jejíž první start byl předběžně stanoven na rok 1972.
V Sovětském svazu byl v té době připravován kanceláří CKBM (OKB-52) projekt velké stanice MKBS. Tento projekt byl ale závislý na superraketě N-1, jejíž vývoj se opožďoval, a která byla určena prvotně pro sovětský lunární program. Druhou orbitální stanici - Almaz - připravovala armáda.

Začátkem srpna 1969 bylo zřejmé, že pokud nezačnou obě konstrukční kanceláře spolupracovat, předhoní Američané Sovětský svaz i ve sféře kosmických stanic. Proto se několik pracovníků obou kanceláří (bez vědomí jejich šéfů Vladimira Čelomeje a Vasilije Mišina) spojilo a zpracovalo předběžný návrh stanice, jejímž základem se stala vojenská stanice Almaz doplněná o spojovací systém a korekční motor z lodí Sojuz. Toto řešení podle odhadu týmu mělo umožnit postavit stanici během jednoho roku a porazit tak Američany.

S návrhem se Boris Čertok (který zemřel v prosinci 2011 ve věku téměř 100 let) počátkem října 1969 dostavil na Ústřední výbor KSSS za předsedou vojensko průmyslové komise Dmitrijem Ustinovem. Projekt nazvaný Dolgovremennaja orbitalnaja stancija (DOS; dlouhodobá orbitální stanice) byl stranickými činovníky přivítán a Ustinov za něj začal bojovat i u nejvyšších funkcionářů. Generální tajemník - Leonid Brežněv -, který po americkém úspěchu už ztratil zájem o Měsíc, začal podporovat projekt družicových stanic, jež by mohly přinést další prvenství pro SSSR.

Díky podpoře Ustinova byl projekt DOS zařazen do plánu a 9. února 1970 bylo vydáno usnesení 105-41, jímž byl zahájen vývoj orbitální stanice s projektovým označením 17K; šéfkonstruktérem byl jmenován Jurij P. Semjonov.
Současně se zahájením prací na stanici se rozběhl výcvik posádek. Velitel oddílu kosmonautů generál Kamanin jmenoval pro první dvě expedice posádky a ihned byl zahájen jejich výcvik.

První exemplář stanice, která v té době nesla pracovní název Zarja, byl přivezen na kosmodrom Bajkonur 1. února 1971. Stanice byla umístěna v jedné z montážních hal, kde probíhaly dokončovací práce. Pracovní týmy pracovaly v třísměnném rytmu a tak se podařilo 3. března dokončit veškeré práce.
Poté zasedla Rada hlavních konstruktérů, která řešila poslední nedodělky, ale výsledkem zasedání bylo, že veškeré úpravy a opravy musí být dokončeny do 9. dubna (den instalace stanice na nosnou raketu Proton) a současně předběžně stanovila data startů: 15 dubna 1971 měla odstartovat stanice a mezi 18. a 20. dubnem transportní loď Sojuz 10 s první tříčlennou posádkou.

Během dalších testů se ale objevily závady na navigačním a stabilizačním systému stanice; bezvadná funkce těchto systémů byla pro úspěch pokusů rozhodující. Proto došlo k posunutí všech dříve stanovených termínu.
V této době se také rozhodlo o definitivním pojmenování stanice - Saljut. Zjistilo se totiž, že doposud používané pojmenování Zarja (Úsvit) také hodlají použít Číňané pro svou připravovanou pilotovanou kosmickou loď.

Po odstranění posledních nedostatků byla stanice připojena k nosné raketě Proton-K a 15. dubna byla vyvezena na startovní plošinu komplexu 81 kosmodromu Bajkonur. Raketa úspěšně odstartovala 19. dubna 1971 a vynesla stanici oficiálně pojmenovanou Saljut 1 na geocentrickou dráhu. Kolem Země se tak pohybovalo těleso o hmotnosti 18,9 tuny o délce přes 15 metrů a maximálním průměrem 415 cm. Stanice se skládala ze tří hlavních částí: přechodového úseku (obsahující spojovací uzel pro připojení transportní lodi), pracovní úsek a přístrojový úsek, který obsahoval potřebná zařízení a systémy. Vnitřní objem stanice byl asi 100 kubických metrů, ale více než polovinu z toho zabíraly systémy zabezpečení životních podmínek a vědecké přístroje. Pro činnost kosmonautů bylo uvnitř stanice připraveno sedm pracovních míst. Stanice byla opatřena dvěma páry slunečních baterií.
Po navedení na oběžnou dráhu se ale vyskytl jeden zásadní problém - nepodařilo se odstřelit kryt senzorů vědeckého vybavení. Hlavním zařízením byla astrofyzikální observatoř Orion, a přístroj ANNA určený k detekci gama záření. Rada hlavních konstruktérů proto rozhodovala, zda vůbec ke stanici vyslat posádku. Nakonec se rozhodlo, že loď Sojuz 10 odstartuje a otestuje chování orbitální stanice během pilotovaného letu, i když nebudou získána žádná vědecká data.

Kosmická loď Sojuz 10 s posádkou Vladimir Šatalov, Aleksej Jelisejev a Nikolaj Rukavišnikov odstartovala z Bajkonuru 23. dubna 1971 (podle místního času) a měla na stanici pracovat po dva týdny. Let lodi a přibližování ke stanici Saljut 1 probíhal až do vzdálenosti 180 metrů úspěšně. Poté zkolaboval navigační systém Igla a Rukavišnikov spojení se stanicí řídil ručně. Vzhledem k nedostatečně přesným informacím o vzájemném postavení těles se spojení sice zdařilo, ale došlo k poškození servomotorů, které přitahují příruby stykovacích uzlů.
Daleko horší ovšem bylo, že se Sojuz nemohl od Saljutu oddělit; to se podařilo až po pěti hodinách a návratový modul se tak mohl po necelých dvou dnech letu vrátit zpět na zem.

Druhá expedice ke stanici Saljut 1 startovala v kosmické lodi Sojuz 11 dne 6. června 1971. Kosmonauti Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev se úspěšně připojili ke stanici a po kontrole hermetičnosti spojení obou těles přestoupili na její palubu. Kosmonauti uvedli do provozu všechny systémy stanice a prováděli vědecké experimenty. Koncem června byl program letu splněn a posádka se vracela zpět na zem. Sestup z dráhy probíhal automaticky a návratový modul přistál podle plánu v Kazachstánu, ale vyhledávací skupina nalezla kosmonauty v kabině bez známek života. Lékaři se pokoušeli kosmonauty oživit, ovšem veškerá snaha byla marná.
Pozdější vyšetřování zjistilo, že během sestupu ve výšce kolem 30 km se otevřel vyrovnávací ventil a veškerý vzduch z lodi unikl do okolního vzduchoprázdna. Kosmonauti upadli během několika vteřin do bezvědomí a udusili se. Kosmonauti neměli na sobě žádné skafandry; při dalších letech už sovětští kosmonauti během startu a přistávání skafandry oblékali.

Stanice Saljut 1 létala kolem Země až do 11. října 1971, kdy byl naposledy zapálen korekční motor, který ji navedl do hustých vrstev atmosféry k zániku. Stanice vstoupila do atmosféry a zanikla nad neobydlenými oblastmi Tichého oceánu.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] M. Codr: O kosmických dnech a nocích, Práce, Praha 1987
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[3] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[4] L. Brabcová: 4 jedinečné laboratoře na oběžné dráze - in: Panorama 21. století, ročník 2011, číslo 6
[5] http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/saljut/saljut.htm[6] http://vesmir.thos.cz/viewtopic.php?f=46&t=279

-----
Příště: Kosmický teleskop Kepler v roce 2011; plánované zveřejnění: 9.1.2012.