Pilotované kosmické stanice - poslední Saljut

Sovětská orbitální stanice s pořadovým číslem sedm odstartovala z kosmodromu Bajkonur 19. dubna 1982. Stejně jako předchozí stanice byla vybavena dvěma stykovacími uzly, k nimž se mohly připojovat pilotované lodi Sojuz i nákladní lodi Progress.

Saljut 7 v MIKu na kosmodromu Bajkonur

Rozměrově a hmotnostně nová stanice připomínala předchozí Saljut 6, ale ve vybavení bylo využito poznatků z předchozích dlouhodobých pobytů kosmonautů ve vesmíru. Jednou z největších změn byla instalace nového typu stykovacího uzlu, který tak vylepšil pravděpodobnost úspěšného spojení a umožnil jeho vícenásobné použití. Pro navigaci přilétajících lodí by na stanici instalován vylepšený navigační systém Delta, který byl zkoušen na Saljutu 6.
Dalším drobnou úpravou bylo vybavení některých průzorů elektricky ovládanými "okenicemi", což prodloužilo jejich životnost a použitelnost pro vědecká pozorování. Na skla průzorů totiž negativně působí vnější vlivy, které postupně snižují jejich průzračnost - objevují se škrábance, poškození od mikrometeoritů a usazují se na nich drobné částice ze spalných produktů raketových motorů.
Drobných vylepšení se dočkalo i vnitřní vybavení stanice, které tak umožnilo realizovat pobyty pětičlenné posádky na Saljutu 7 - dva členové základní posádky a tři kosmonauti z posádky návštěvnické. Nejviditelnější změnou bylo odstranění velkých sedaček u pracovního pultu ve střední části stanice a jejich nahrazení malými sedačkami, která se na určená místa montovala až po příletu posádky. Všechny pulty s ovládacími prvky byly překryty mřížkami, aby se vyloučila možnost nechtěného dotyku, a na mnoha místech byly instalovány úchytky k připevnění nejrůznějších předmětů a pomůcek.
Změnilo se také barevné schéma vnitřku stanice: levý bok stanice měl zelenou barvu, pravý byl béžový a strop stanice byl bílý. Měl se tak pro kosmonauty navodit stav, kdy se rozlišuje "nahoře" a "dole". Stanice Saljut 6 měla všechny plochy v jedné barvě.
Vědecké vybavení přibližně odpovídalo předchozí stanici, novinkou byl rentgenový dalekohled RT-4M pro astrofyzikální pozorování o hmotnosti kolem 500 kg. Jeho úkolem bylo získat data o spektrálním složení a časových variací rentgenových zdrojů.

První základní posádka - Anatolij Berezovoj a Valentin Lebeděv odletěla ke stanici na palubě kosmické lodi Sojuz T-5 dne 13. května 1982 a po necelých 26 hodinách letu zakotvila u předního spojovacího uzlu Saljutu 7. Během svého rekordně dlouhého letu (trval více než 211 dní; návrat na zem 10. prosince 1982) kosmonauti provedli 15 korekcí oběžné dráhy, přijali dvě návštěvnické posádky a vyložili čtyři nákladní kosmické lodě Progress. Během svého pobytu na stanici uskutečnili jeden výstup do volného vesmíru v trvání dvou hodin a 33 minut, při němž demontovali experiment MMK-1 (detekce mikrometeoritů), panely s biopolymery a vzorky konstrukčních materiálů, které byly vystaveny dlouhodobému působení kosmického prostoru. Všechny demontované prvky přenesli do stanice a později je dopravili k podrobnému zkoumání na zem.

24. června 1982 odstartovala k Saljutu 7 první návštěvnická posádka, kterou tvořili Vladimir Džanibekov, Aleksandr Ivančenkov a první francouzský kosmonaut Jean-Loup Chrétien. Kosmonauti se s lodí Sojuz T-6 připojili k zadnímu stykovacímu uzlu a po kontrole hermetizace přestoupili do stanice. Poprvé v historii tak na orbitální stanici pracovalo současně pět kosmonautů (a poprvé na sovětské stanici "západní" astronaut). Připojení ke stanici řídil v závěrečné fázi Džanibekov, protože v automatickém systému se objevily drobné nejasnosti. A vedl si dobře: připojil se ke stanici o deset minut dříve, než bylo plánováno a s menší spotřebou paliva, než kolik se plánovalo pro automatické spojení.
Po sedmidenním společném letu se návštěvnická posádka vrátila do své lodi a 2. července se vrátila zpět na zemi.

Druhá návštěvnická posádka k Saljutu 7 odstartovala z Bajkonuru 19. srpna 1982. Velitelem posádky byl Leonid Popov, palubním inženýrem Aleksandr Serebrov a funkci kosmonauta-výzkumníka měla druhá žena ve vesmíru Světlana Savickaja. Dopravní loď Sojuz T-7 se k Saljutu připojila 20. srpna a v tentýž den oslavila základní posádka Berezovoj - Lebeděv stý den na oběžné dráze.
Společný let trval opět sedm dní a poté kosmonauti Popov, Serebrov a Savickaja vstoupili do lodi Sojuz T-5 a vrátili se zpět na zem. Záměna byla nutná, protože Sojuzu T-5 končila garanční doba. O dva dny později pak základní posádka přeletěla v lodi Sojuz T-7 ze zadního k přednímu spojovacímu uzlu, aby uvolnili zadní uzel pro nákladní lodě Progress.

První základní posádka opustila stanici v prosinci 1982 a nová posádka byla připravena k odletu na jaře 1983. 20. dubna z Bajkonuru odstartoval Sojuz T-8 s kosmonauty Vladimirem Titovem, Gennadijem Strekalovem a Aleksandrem Serebrovem. Po navedení na oběžnou dráhu se ale nepodařilo uvolnit a vyklopit parabolickou anténu navigačního systému Igla, přesto řídicí středisko souhlasilo s tím, že se kosmonauti pokusí připojit ke stanici pomocí ručního řízení jen podle vizuálního kontaktu. Kosmonautům se podařilo přiblížit ke stanici na vzdálenost asi 160 metrů, ale během manévrování bylo vyčerpáno téměř všechno plánované palivo, a proto řízení letu rozhodlo o zrušení mise a předčasném návratu kosmonautů. Po dvoudenním letu tak trojice kosmonautů přistála zpět na zemi.

Druhá základní posádka - tentokrát ve složení Vladimir Ljachov a Aleksandr Aleksandrov odletěla v lodi Sojuz T-9 z Bajkonuru 27 června 1983. Po standardním vyvedení na oběžnou dráhu a dvouimpulzním manévru se přiblížili ke stanici Saljut 7 a poté se připojili k zadnímu stykovacímu uzlu. U předního stykovacího uzlu byla totiž od března připojena nákladní družice Kosmos 1443, která přivezla na stanici kolem čtyř tun kusového nákladu; celkem to obnášelo kolem 600 položek. Tento modul se svou velikostí příliš nelišil od vlastní stanice Saljut (délka 13 metrů, hmotnost asi 20 tun a hermetizovaný vnitřní prostor byl kolem 50 m³).
Kosmonauti Ljachov a Aleksandrov po přestupu do stanice museli nejprve zprovoznit všechny systému zabezpečující životní podmínky (při jejich vstupu do stanice byla na palubě tma a poměrně chladno) a teprve potom mohli zahájit vědecké experimenty a vykládku nákladu z Kosmosu 1443.

Druhá základní posádka měla být v září 1983 vystřídána třetí základní posádkou "za chodu", čímž by se odbouralo zakonzervování stanice před odletem kosmonautů a její oživování při příletu nové posádky. Třetí základní posádka byla 26. září 1983 připravena v lodi Sojuz ke startu, když asi minutu pře plánovaným startem došlo na raketě k požáru a kosmonauti Vladimir Titov a Gennadij Strekalov byli pomocí záchranného systému s návratovou kabinou odtrženi od zbytku rakety a přistáli asi 4 km od startovní rampy, aniž utrpěli vážná zranění. Raketa na startovní rampě byla mezitím zcela zničena.

Po tomto incidentu bylo rozhodnuto prodloužit pobyt druhé základní posádky na stanici Saljut 7. Kosmonauti Strekalov a Serebrov tak zůstali pracovat na stanici až do 23. listopadu 1983, kdy se vrátili zpět na zem.

Další základní posádka zamířila ke stanici Saljut 7 v únoru 1984, ale o tom a dalším využívání této stanice bude příští pokračování článků o orbitálních stanicích.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] M. Codr: O kosmických dnech a nocích, Práce 1987
[2] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[3] http://www.astronautix.com/craft/salyut7.htm[4] http://ruscosmos.narod.ru/KA/glavnaia/SALUT/okssalut.htm

-----
Příště: Challenger - 73 vteřin letu; plánované zveřejnění: 30.1.2012.