Na tiskové konferenci 10. prosince 1963 oznámil americký ministr obrany Robert McNamara ukončení programu Dyna-Soar a uvedl, že americké letectvu zahajuje projekt pilotované laboratoře MOL.
Kresba stanice MOL
Několik dní před ministrovým vystoupením tým z Air Force Space Systems Division konzultoval ve Washingtonu s odborníky NASA a ministerstva obrany různé varianty orbitální laboratoře. Výsledkem porady byl návrh využít upravenou kosmickou loď typu Gemini, která bude připojena k válcovitému tělesu. Vlastní těleso laboratoře by mělo postupně přijmout až čtyři dvoučlenné posádky. Pro vynášení laboratoře na oběžnou dráhu měla být upravena nosná raketa Titan IIIC. Astronauti by na dráze, pracovali asi čtyři týdny a poté by se vraceli na zem. Laboratoř s loděmi Gemini (označované jako Blue Gemini) by startovaly ze základny Vandenberg v Kalifornii, neboť se předpokládala polární dráha, která umožňuje přelet nad celým územím Sovětského svazu.
Upravená "civilní" kabina byla zvolena z důvodu snahy ušetřit prostředky na její vývoj, protože ve stejné době se rozbíhal ambiciózní měsíční projekt Apollo a vojenská místa se obávala, že projekt by mohl být Kongresem v případě vyšších nákladů pozastaven. Dalších úspor mělo být dosaženo využitím technických prostředků NASA využívaných v civilních pilotovaných programech. A NASA měl také poskytovat vědeckou a technickou podporu během realizace celého vojenského projektu.
Krátce po McNamarově prohlášení, v lednu 1964, začala společnost Aerospace pracovat na koncepční studii, kterou zpracovávalo sedm specialistů. Výsledkem bylo 19 možných konfigurací laboratoře nazvané MOL - Manned Orbiting Laboratory. 1. února 1964 oznámilo USAF vytvoření zvláštního úřadu pro řízení projektu MOL, do jehož čela byl jmenován plukovník Richard Jacobson. Také v Aerospace proběhly v souvislosti s realizací MOL organizační změny; největší z nich bylo ustavení nové divize - Manned Systems Division - s novým ředitelem Waltem Williamse, který do firmy přešel z NASA. Do konce roku 1964 pak počet pracovníků divize vzrostl na 34.
Na začátku roku 1965 rozšířilo USAF zadání, uzavřelo několik dalších kontraktů vztahujících se k laboratoři MOL a pokračovalo ve zpracovávání studie o budoucí přítomnosti armády na oběžné dráze. Studie měla mj. dokázat potřebu přítomnosti vojáků ve vesmíru, což bylo jedním z hlavních požadavků pro schválení dalších finančních prostředků pro MOL. Také proto vojáci navrhovali, aby NASA po dokončení programu Apollo spolupracoval na projektu MOL a mohl využívat možnosti orbitální stanice pro svůj vědecký výzkum a naopak USAF mělo mít možnost přístupu k technologiím NASA.
Program MOL nakonec získal podporu ministerstva obrany a administrativy prezidenta Lyndona Johnsona a 25. srpna 1965 Johnson oznámil, že na vývoj orbitální laboratoře MOL bude přiděleno 1,5 miliardy dolarů. Johnson přitom schválení projektu označil jako formální akt (což byla pravda, neboť na projektu se už nejméně dva roky pracovalo) a řekl, že MOL "umožní Spojeným státům získat nové poznatky o tom, co je člověk schopen dělat ve vesmíru, a zvýší se obranyschopnost Ameriky."
Po oficiálním schválení vstoupil projekt do první fáze realizace. Její součástí jsou také analýzy nákladů a výběr dodavatelů jednotlivých komponentů pro stavbu stanice. Hlavní dodavatelé byli vybráni až na začátku roku 1967; jednání byla delší, protože vláda trvala na smlouvách s pevně určenými cenami dílů. Asi v polovině první fáze, někdy v roce 1967, došlo ze strany letectva k předložení nového požadavku, aby stanice byla funkční i v době, kdy nebude obsazena posádkou. Firma Aerospace poté provedla příslušné úpravy související s automatizací průzkumných aktivit, ale v důsledku toho se zvýšila hmotnost stanice zhruba o jednu tunu. Proto musely být prováděny nové rozbory, které systémy je možné omezit (hmotnostně) tak, aby nedošlo k poklesu výkonnosti stanice. V této souvislosti USAF navrhlo zvýšit kapacitu nosné rakety Titan IIIC v rámci její modernizace.
Další problémy nastaly i ve financování projektu. Už v průběhu roku 1966 byly omezeny finanční prostředky, ale současně došlo k překročení plánovaných nákladů. Finanční problémy se postupně zhoršovaly a projekt MOL muset o peníze soutěžit s rostoucími požadavky na finance pro vedení války ve Vietnamu. Na finance náročné bylo i organizační schéma programu: letectvo vytvořilo v souvislosti s programem MOL 28 pracovních skupin (stav z května 1967). Jeden z ředitelů skupin Ben Hohmann později vzpomínal, že "bylo téměř nemožné zjistit, co která skupina dělá; lidé znali jen práci své kanceláře a snad jen jediný člověk - Sam Tennant - pochopil, co se děje v rámci celého projektu MOL."
A další ránu projektu zasadil americký rozpočet na finanční rok 1968, kdy projektu MOL bylo přiděleno 430 miliónu dolarů, tedy jen více než polovina z potřebných 800 miliónů dolarů na dokončení prací. Finanční potíže byly takového rázu, že na podzim 1967 letectvo začalo přezkoumávat celý projekt a redukovalo své požadavky. V březnu 1968 pak byl zpracován dokument, který definoval nové cíle a požadavky projektu orbitální stanice.
Rozpočet projektu na fiskální rok 1969 byl opět snížen a to vedlo k tomu, že počet technických pracovníků programu MOL poklesl až na 275. Nedostatek financí vedl k tomu, že první start na konec roku 1970 sice dál zůstával v plánech, ale další lety byly odloženy nejméně o tři měsíce. Letový plán tak předpokládal druhý bezpilotní let v červnu 1971, první pilotovaný let v únoru 1972 - posádku měli tvořit J. Taylor a A. Crew - a do roku 1975 se měly uskutečnit další čtyři pilotované lety.
Mezitím byla na základně Vandenberg v březnu 1966 zahájena výstavba startovního komplexu a příslušného vybavení; komplex byl označen jako SLC-6 (Space Launch Complex); rampa byla hotova v roce 1969.
V roce 1966 dokončil NASA program Gemini a poté převedl 22 svých specialistů k programu MOL (někteří přitom neskrývali zklamání z toho, že se nebudou podílet na programu Apollo).
Důležitým krokem v přípravě orbitální stanice byl výběr astronautů. První skupina byla vybrána v listopadu 1965 a tvořili ji dva piloti U.S. Navy (J. L. Finley a R. H. Truly) a šest pilotů USAF (M. J. Adams, A. H. Crew, R. E. Lawyer, L. MacLeay, F. G. Neubeck a J. M. Taylor). Druhou skupinu, vybranou v červnu 1966, tvořili piloti K. J. Bobko, R. L. Crippen, Ch. G. Fullerton, H. W. Hartsfield a R. F. Overmyer (zajímavostí je, že později všichni přešli k NASA a létali na raketoplánech). A ve třetí skupině přišli v červnu 1967 čtyři piloti: J. A. Abrahamson, R. T. Herres, R. H. Lawrence a D. H. Peterson. Vojenští astronauti se na kosmický let připravovali podle metodiky NASA a navíc trénovali činnost v orbitální stanici a obsluhu speciálních zpravodajských zařízení. Na skupině astronautů NASA ale byli jinak zcela nezávislí.Po zrušení programu MOL část pilotů přešla do týmu astronautů NASA (bylo jich sedm), dva piloti během výcviku zahynuli (Adams v listopadu 1967 při letu s raketovým letounem X-15 a Lawrence při cvičném letu v prosinci 1967) a zbylí se vrátili k povolání vojenského nebo zkušebního pilota.
Na začátku roku 1969 i přes finanční a technické potíže vstoupil projekt MOL do závěrečné fáze. Projekt stanice byl dokončen a k dispozici byla i první upravená kabina Gemini-B. Úpravy spočívaly v odlehčení kabiny z původních asi 3600 kg na 2700 kg a ve vytvoření průlezu o průměru 61 cm v tepelném štítu pro přestup posádky do prostor laboratoře. Odolnost tepelného štítu s průlezem byla úspěšně otestována při letu 3. listopadu 1966, kdy nosná raketa Titan 3C vynesla na geocentrickou dráhu hmotnostní a rozměrovou maketu laboratoře MOL. První let byl ale současně letovou derniérou - stanice MOL ani kabina Gemini B se nikdy do vesmíru nepodívala.
O to větší překvapení bylo rozhodnutí Nixonovy administrativy, která dala přednost projektu orbitální stanice Skylab, která navrhl NASA jako návaznost na projekt Apollo. Zprávu o zrušení projektu MOL přednesl ministr obrany Melvin Laird v Kongresu 10. června 1969.
Vyrobené nosné rakety typu Titan 3C byly využity pro jiné projekty, rozpracované laboratoře MOL byly uskladněny v hangárech a postupně rozebrány. Celkový účet za nedokončený projekt orbitální laboratoře byl 1,3 miliardy dolarů
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[2] H. Michalski: Kosmos a strategie, Naše vojsko, Praha 1973
[3] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[4] T. Přibyl: Hvězdné války: boj na orbitě - in: Svět speciál, Extra Publishing, Brno 2009
[5] B. Syrjakov: Pentagon i MOL - in: Aviacija i kosmonavtika, číslo 2, ročník 1966
[6] P. Toufar, M. Balous: Cesty ke hvězdám, Albatros, Praha 1976
[7] http://www.astronaut.ru/as_usa/text/moll.htm[8] http://www.astronautix.com/craft/mol.htm#chrono[9] http://www.aero.org/publications/crosslink/summer2004/02.html[10] http://www.nasa.gov/centers/kennedy/about/history/molsuits.html
-----
Příště: První lidé u Měsíce; plánované zveřejnění: 26.12.2011.
