Do roku 1987 vstupovala sovětská kosmická stanice Mir v bezpilotním režimu. První posádka stanici opustila 16. července předchozího roku a druhá osádka se k letu na stanici Mir připravovala.
Důvodem delší pauzy byla také nepřipravenost nové transportní lodi, modifikace TM již vyzkoušené lodi Sojuz (typové označení lodi bylo 11F732). Loď Sojuz TM-1 sice byla na přelomu května a června 1986 vyzkoušena při bezpilotním letu, ale v NPO Eněrgija (dnešní RKK Eněrgija) se dodělávaly úpravy, jež vyplynuly z vyhodnocení prvního letu. A jak už bylo v seriálu o této stanici zmíněno, Mir na počest sjezdu ruských komunistů startovala dříve, než se plánovači domnívali, a chybějící loď byla důsledkem politického rozhodnutí.
A tak se druhá základní posádka, kterou tvořili Jurij Romaněnko a Aleksandr Lavejkin, vydala na stanici Mir až v únoru 1987 v lodi Sojuz TM-2.
----------
Jurij Viktorovič Romaněnko
(* 1.8.1944 v obci Koltubonovskij, Orenburská oblast)
Romaněnko byl absolventem černigovského leteckého učiliště a po jeho dokončení začal létat ve vojenském letectvu. Později se stal leteckým instruktorem a v dubnu 1970 byl zařazen do kosmonautického výcviku. Romaněnko před letem k Miru měl zkušenost ze dvou kosmických letů: prvním byl více než tříměsíční pobyt na stanici Saljut 6 (10.12.1977 až 16.3.1978) a při druhém letu v září 1980 byl velitelem mezinárodní posádky Sojuzu 38 (pilotem zde byl kubánský kosmonaut Arnaldo Tamayo Mendez). Na stanici Mir strávil 326 dní a v té době se s tímto výkonem stal držitelem světového rekordu v nepřetržitém pobytu v kosmu. Rok po návratu z letu na Mir Romaněnko opouští tým sovětských kosmonautů.
Aleksandr Ivanovič Lavejkin
(* 21.4.1951 Moskva)
Lavejkin vystudoval obor výroba kosmických strojů na Moskevské vysoké technické škole N. E. Baumana. Po ukončení studie nastoupil do NPO Eněrgija a zabýval se zde pevnostními výpočty konstrukčních prvků kosmických lodí a jejich hydraulických systémů. Do týmu kosmonautů byl zařazen v prosinci 1980. Jeho let k Miru byl jeho prvním a jediným letem do vesmíru. Během pobytu na stanici se u něho projevili nepravidelnosti srdečního rytmu, a proto byl v základní posádce vyměněn Aleksandrem Aleksandrovem. Podrobné vyšetření na zemi ukázalo, že se jedná o nevýznamné odchylky a Lavejkin pokračoval v přípravě na další lety. Bal jmenován do několika posádek, ale z přípravy vždy nakonec vypadl. Tým ruských kosmonautů opustil koncem března 1994.
----------
22. července 1987 k Miru zamířila v lodi Sojuz TM-3 další mezinárodní posádka, ve které byl první syrský kosmonaut Muhammad A. Faríz. Společně s ním byli na palubě velitel lodi Aleksandr Viktorenko a palubní inženýr Aleksandr Aleksandrov. Návštěvnická posádka pobyla na Miru tradičních šest dní a poté se vrátila v kosmické lodi Sojuz TM-2 na zem. Ovšem nevracela se ve stejném složení, v jakém startovala z Bajkonuru. Aleksandrova zaměnil Lavejkin, který se na zem vracel předčasně ze zdravotních důvodů.
----------
Aleksandr Stěpanovič Viktorenko
(* 29.3.1947 Olginka, Kazachstán)
Sovětský vojenský pilot, který byl v květnu 1978 zařazen do týmu kosmonautů. Let v Sojuzu TM-3 byl jeho první kosmickou zkušeností. Viktorenko se na Mir vrátil ještě třikrát - v letech 1989 (na 165 dní), 1992 (na 145 dní) a v roce 1994 (na 169 dní).
Aleksandr Pavlovič Aleksandrov
(* 20.2.1943 Moskva)
Aleksandrov je absolventem Moskevské vysoké technické škole N. E. Baumana, kterou dokončil v roce 1969. Ale již od roku 1964 pracoval ve středisku řízení letu jako směnový vedoucí letu. V roce 1978 byl zařazen do týmu kosmonautů a po dvouletém základním výcviku získal titul kosmonaut. Před letem na Mir měl na svém kontě jeden kosmický let v trvání pěti měsíců na stanici Saljut 7. Z týmu kosmonautů odešel v roce 1993.
Muhammad Ahmad Fariz
(* 26.5.1951 Halab, Aleppo, Sýrie)
Fariz se stal pilotem syrského vojenského letectva v roce 1973, hned po dokončení Vysoké vojenské letecké školy. Do Sovětského svazu byl převelen v rámci přípravy ke kosmickému letu v roce 1985. Po svém návratu z kosmického letu se Fariz vrátil do Sýrie, ale kosmickému programu se dále nevěnoval. (Dokumentuje to fakt, že jeho let byl pouhým politickým aktem, jenž měl ukázat sepětí SSSR a Sýrie.
----------
V prosinci 1987 došlo k výměně posádek "za chodu". Ke stanici Mir se připojila kosmická loď Sojuz TM-4, jejímž velitelem byl Vladimir Titov, palubním inženýrem Musa Manarov a třetím členem byl kosmonaut-výzkumník Anatolij Levčenko. Sojuz se ke stanici Mir připojil 23. prosince a do odletu druhé základní posádky pracovalo na stanici společně pět kosmonautů.
29. prosince odletěli Romaněnko, Aleksandrov a Levčenko od stanice a úspěšně přistáli na území Kazachstánu. Na palubě Miru tak zůstala třetí základní posádka - Titov, Manarov.
----------
Vladimir Georgijevič Titov
(* 1.1.1947 Sretensk, Čitinská oblast Ruska)
Titov se jako absolvent Černigovského leteckého učiliště stal v roce 1970 vojenským pilotem a v roce 1976 byl zařazen do týmu ruských kosmonautů. Před letem na Mir byl velitelem lodi Sojuz-T 8, která uskutečnila v roce 1983 dvoudenní let. Později, v letech 1995 a 1997 letěl do kosmu na palubě amerických raketoplánů, v roce 1997 se při letu STS-86 vrátil opět na Mir.
Musa Chiramanovič Manarov
(* 22.3.1951 Baku, Azerbajdžán)
Manarov byl do týmu kosmonautů NPO Energija zařazen už v roce 1978 a připravoval se ke kosmickému letu ve skupině civilních inženýrů. Expedice na Mir byla jeho prvním kosmickým letem, který trval přesně jeden rok; ve funkci palubního inženýra se na Mir vrátil ještě jednou, a to v roce 1990, kdy na stanici prožil 175 dní.
Anatolij Semjonovič Levčenko
(* 21.5.1951 Krasnokutsk, Charkovská oblast Ukrajiny)
Levčenko byl absolventem Černigovského vojenského leteckého učiliště, které ukončil v roce 1964 a později prošel i školou zkušebních pilotů. Do týmu kosmonautů byl zařazen v roce 1977 a od roku 1980 se připravoval na lety v raketoplánu Buran. Let na stanici Mir byl jeho jediným kosmickým letem.
Levčenko zemřel necelých osm měsíců po svém kosmickém letu - 6. srpna 1988 - diagnóza zněla: rakovina mozku.
----------
O dalších kosmonautech na Miru zase za týden.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[2] L. Brabcová: 4 jedinečné laboratoře na oběžné dráze - in: Panorama 21. století, číslo 6, prosinec 2011
[3] http://www.lib.cas.CZ/space.40/
-----
Příště: Německá raketa V-2; plánované zveřejnění: 2.4.2012.
