Pilotované kosmické stanice - Mir, poslední sovětští kosmonauti

V říjnu 1991 odletěli v Sojuzu TM-13 ke stanici Mir kosmonauti Aleksandr Volkov, Toktar Aubakirov a Franz Viehböck. První dva byli členy sovětského týmu kosmonautů, třetí je Rakušan a startoval v rámci programu AustroMir 91.

Stanice Mir začátkem 90. let

Aubakirov ale krátce po návratu přestal být občanem Sovětského svazu a začlenil se Kazašského kosmického programu. (Nástupnické Rusko muselo s Kazachstánem spolupracovat díky kosmodromu Bajkonur, který po rozpadu SSSR připadl Kazachstánu a Rusko si ho musí pronajímat; poslední smlouva o pronájmu zní do roku 2050.) Sovětský svaz totiž přestal oficiálně existovat 26. prosince 1991, ale jak známo jeho rozpad se začal rýsovat již koncem osmdesátých let v souvislosti s "perestrojkou" a "glasností". Fakticky ho však v roce 1990 zahájilo odtržení pobaltských republik (Litva, Lotyšsko, Estonsko), které připojení k SSSR považovaly za okupaci a nehlásí se ani k nástupnictví po zaniklém Sovětském svazu.

Aleksandr Volkov tedy na stanici Mir přiletěl jako sovětský kosmonaut a na zemi se vracel už jako občan Ruské federace, resp. Společenství nezávislých států, umělému útvaru, který se díky rozporům dvanácti nástupnických republik nijak neprosadil. Se státním občanstvím na tom byl podobně také Sergej Krikaljov, který na stanici Mir pracoval od května 1991 v deváté základní expedici. Po příletu Volkova se Krikaljov přesunul do 10. základní posádky a na zemi se vrátil až v březnu 1992 po letu trvajícím téměř 312 dní.

Podobné problémy se státní příslušností už neměla následující základní expedice, která k Miru přiletěla v lodi Sojuz TM-14 v březnu 1992. Posádku tvořili Aleksandr Viktorenko, Aleksandr Kaleri a Klaus-Dietrich Flade, občan spojeného Německa ovšem reprezentoval Evropskou kosmickou agenturu, která jeho let připravila a hradila. Viktorenko a Kaleri se vrátili zpět na zem v srpnu 1992 po 145 dnech pobytu v kosmu, Flade se vrátil společně s Volkovem a Krikaljovem po týdenním pobytu na Miru.

Společně s následující 12. základní expedicí - Anatolij Solovjov, Sergej Avdějev - se na stanici Mir dostal i francouzský astronaut Michel Tognini. Jeho let se uskutečnil v rámci sovětsko(rusko)-francouzského programu Antares, který kromě řady technických a vědeckých experimentů zahrnoval také jedenáctidenní pobyt francouzského astronauta na palubě Miru. Program Antares byl postaven na ekonomických základech a francouzská kosmická agentura (CNES) pobyt astronauta na stanici i jeho výcvik plně hradila. Podobné principy byly uplatněny i u následujícího francouzského astronauta Jean-Pierra Haignerého, který v rámci programu Altair pracoval na Miru v roce 1993 a jeho kosmický let trval více než 20 dní.

Francouzi ovšem nebyli prvními "platícími" zákazníky na Miru, předběhl je japonský reportér Tojohiro Akijama, který stanici navštívil v prosinci 1990. Pro zajímavost: na stanici si japonský novinář přivezl šest kamer a filmový materiál pro záznam 40 hodin.

Mezi poslední sovětské, a první ruské, kosmonauty je ale třeba započítat i ty, kteří se na stanici Mir vypravili v letech 1993 a 1994. Speciální výcvik k určité expedici trvá obvykle více než jeden rok a základní výcvik před získáním certifikátu kosmonauta probíhá zhruba dva roky. Takovými kosmonauty tedy byli Gennadij Manakov a Aleksandr Poleščuk z 13. základní expedice (start 24. ledna 1993, přistání 22. července 1993), Vasilij Cibiljev a Aleksandr Serebrov z 14. základní expedice (start 1. července 1993, přistání 14. ledna 1994) a Viktor Afanasjev, Jurij Usačov a Valerij Poljakov z 15. základní expedice (start 8. ledna 1994). Afanasjev s Usačovem se vrátili na zemi po 182 dnech pobytu v kosmu (9. července 1994), Poljakov na Miru pracoval i s 16. a 17. základní expedicí a na zemi se vrátil po rekordně dlouhém pohybu 22. března 1995 - celkem pobyl v kosmu 437 dní a 18 hodin.

Poljakov se na zemi vrátil v době, kdy se před stanicí Mir otevírala nová etapa její existence. Díky uvolňování mezinárodního napětí došlo k dohodě o spolupráci mezi Ruskem a USA v oblasti pilotovaných kosmických letů a k letu ke stanici Mir se připravovaly americké raketoplány.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[2] http://www.lib.cas.CZ/space.40/[3] http://www.soviethistory.org/index.php?page=subject&SubjectID=1991end&Year=1991

-----
Příště: Tragický let Sojuzu 1; plánované zveřejnění: 23.4.2012.