Kalendář

Jedním z prvních cílů starověké astronomie bylo sestavení kalendáře, který měl zachytit periodu opakování přírodních jevů. První kalendáře byly postaveny na opakujících se pozicích Slunce nebo na fázích Měsíce. V současné době se kalendářem astronomové téměř nezabývají - pro současnou astronomii je otázka kalendáře vyřešena.

Římský kalendář

Hlavním problémem sestavení kalendáře je nesoulad mezi lunárním a solárním rokem. Jednotlivé fáze Měsíce se vystřídají za 29,53 dne (synodický měsíc) a tropický rok trvá 365,2422 dne. Z toho vyplývá, že synodický měsíc je v tropickém roce obsažen 12,368krát. Při použití lunárního kalendáře se přitom začátek roku postupně posunuje a postupně projde všemi ročními obdobími.Otázka doby vzniku kalendáře je doposud nezodpovězená. Předpokládá se, že první primitivní kalendáře vznikaly před 10.000 lety v době ledové. Z pátého tisíciletí před naším letopočtem pochází areál v Gosecku (Německo), který sloužil k měření času, a stejnému účelu zřejmě sloužila také poněkud mladší svatyně v Stonehenge ve Velké Británii. Souviselo to s nutností poznat různé přírodní periody - dobu tahu zvěře, vegetační období sbíraných plodin a příchod tuhé zimy. Skutečné kalendáře ale vznikaly až mnohem později, současně s rozvojem pozorování astronomických jevů. Každá ze starověkých civilizací přitom měla svůj vlastní kalendář založený na různých základech.Jedny z nejstarších kalendářů pocházejí ze starého Egypta, kde byl kalendář navázán na hvězdu Sírius (která se nazývala Sopdet nebo Anibus), a z Babylonie. Egyptský kalendář, který vznikal ve 4. nebo 5. tisíciletí před n. l., rozděloval rok na 12 měsíců po 30 dnech a dále se rok dělil na tři roční období - období záplav (první čtyři měsíce roku), období setí (druhé čtyři měsíce) a období sklizně. Každý měsíc se pak dělil na tři desítidenní dekády (týdny). Později bylo navíc přidáváno pět dní, která však nepříslušely k žádnému měsíci a byly zasvěceny egyptským bohům a oslavovaly se vždy na konci roku jako dny narození bohů. V roce 238 před n. l. byl vydán Kánobský dekret krále Ptolemaia III. Euergeta (246 – 222 nebo 221 před n. l.), který jednou za čtyři roky zaváděl svátek Evergétových bohů. Opravený kalendář tak zavedl rok dlouhý 365,25 dne. Reforma se ale neujala, a proto se egyptský kalendář začal oppožďovat a za 120 let vzrostla chyba na celý měsíc. V roce 26 před n. l. se proto začal v Egyptě používat zdokonalený koptský kalendář, jehož délka roku byla 365,25 dne. Na rozdíl od našeho kalendáře byl přestupným rokem ten rok, u kterého při dělení čtyřmi byl zbytek tři. Koptský kalendář se v Egyptě (a také v Súdánu a Etiopii) používal ještě v sedmdesátých letech 20. století.V Mezopotamii byl od doby kolem roku 3500 před n. l. používán kalendář lunární, který měl 12 měsíců střídavě po 29 a 30 dnech (délka měsíce se tak přizpůsobovala měsíčnímu cyklu, který trvá přibližně 29,5 dne). Ovšem každý městský stát používal svůj vlastní kalendář, který připravovali místní kněží. Kolem roku 1780 před n. l. zavedl král Chammurapi (asi 1792 - 1750 před n. l.) jednotný kalendář pro celou zemi, který vycházel z kalendáře města Uru. Tento kalendář zavedl sedmidenní týden používaný dodnes. Protože lunární rok je oproti slunečnímu kratší, začali v Babylonii od roku 747 před n. l. přidávat třikrát za osm let 13. měsíc; v pozdější úpravě z roku 499 před n. l. byl třináctý měsíc přidáván sedmkrát za 19 let.Z babylonského kalendáře se vyvinul kalendář islámský, který je důsledně lunární a obsahuje dvanáct měsíců střídavě o 29 a 30 dnech - celkem 354 dny. Islámský kalendářní rok, zavedený chalífou Umarem a jeho začátek je spojen s přesídlením Muhammada z Mekky do Mediny, je tedy o 11 (v  přestupném roce o 12) dní kratší proti slunečnímu roku, a proto začátek roku projde během zhruba 33 let postupně všemi ročními obdobími. Také tento kalendář využívá přestupný rok o 355 dnech, který se vkládá vždy po dvou nebo třech letech.Čínský kalendář ze 2. tisíciletí před. n. l., který se později používal také v Japonsku a Koreji, rozlišoval v šedesátiletém cyklu obyčejné roky s 354 a 355 dny a plné roky s 383 a 384 dny.V předkolumbovské době byl na území mayů a aztéků používán kombinovaný kalendář, který zahrnoval 18 období po 20 dnech a jeden dodatkový "měsíc" s pěti dny; pět dodatkových dnů u tohoto kalendáře bylo označováno jako nešťastné dny. A podobně dělili kalendář také Aztékové. Správou kalendáře, jež byl velice složitou záležitostí, neboť se sestával ze tří samostatných cyklů trvajících 260, 365 a 584 dnů, se zabývala zvláštní kasta kněží, kteří však byli po vpádu conquistadorů pronásledováni a s jejich likvidací byly nenávratně ztraceny také znalosti spojené s aztéckým kalendářem. Cyklus dní trvající 260 dní vycházel ze základní početní jednotky 20 (počet prstů na rukou a na nohou) a magického čísla 13. Každý den měl své jméno, stejné se užívalo ve všech třech "kalendářích" (365denní cyklus proto pro posledních 105 dní používal stejná jména jako pro prvních 105 dní). Jméno dne bylo důležité pro kněží, kteří podle nich určovali budoucí osudy (podobně jako astrologové vycházejí ze znamení zvěrokruhu). Třetí cyklus vycházel z pozorování Venuše, která se po 584 dnech objevovala na stejném místě. S předchozími dvěma cykly se kalendář Venuše shodoval jednou za 104 roky, první dva cykly se shodovaly po 52 letech. Zda Aztékové "korigovali" nepřesnosti svého kalendáře (zlomky dne) dnes už není známo.Původní starořecký kalendář vycházel z babylonského vzoru (lunárního kalendáře) a obsahoval 12 měsíců po 29 a 30 dnech a třikrát za osm let byl vkládán dodatečný měsíc o 30 dnech. Průměrná délka roku tak vycházela 365,25 dne.

Starověký římský kalendář byl opět odvozen z fází Měsíce, trval 304 dny a byl rozdělen na 10 měsíců; všechna data se počítala od založení Říma (rok nula tedy odpovídal roku 753 před n. l. podle našeho počítání). Z tohoto kalendáře byl poté vytvořen kombinovaný lunisolární kalendář, který trval 355 dní. Později byl tento kalendář nahrazen solárním kalendářem, jenž počítal s délkou 365,25 dne. Rok podle tohoto kalendáře byl rozdělen na 12 měsíců, z nichž čtyři měly 30 dní, sedm 31 den a jeden 28 dní (jednou za čtyři roky 29 dní). Tento kalendář, nazývaný juliánský, byl zaveden v Římě Juliem Caesarem (100 - 44 před n. l.) v roce 46 před n. l. a jeho autorem je skupina alexandrijských astronomů v čele s řeckým astronomem Sósigenem. Kalendář, který v rámci měsíce nepoužíval dělení na týdny, byl vyhlášen jako neměnný a nepodléhal rozhodnutím církve nebo pozorováním astronomů. Aby bylo dodažen plynulý přechod mezi stávajícím a novým kalendářen a byla dán do souladu se skutečnými ročními obdobími, byl rok 46 před n. l. prodloužen na 445 dní (tedy o dva měsíce). Juliánský kalendář pak postupně přebírala celá Evropa (v Českých zemích se tak stalo až v polovině 9. století).Přestože byl juliánský kalendář sestaven tak, aby odpovídal co nejlépe skutečnosti, vzhledem ke skutečné délce tropického roku se kalendář opožďoval o jeden den za 128 nebo 129 let. Jarní rovnodennost se tedy posunovala k začátku roku a v 16.století se kalendář opožďoval už o deset dní a jarní rovnodennost se tak přesunula z 21. na 11. březen. Opožďování vedlo k tomu, že datum velikonoc (nejdůležitější církevní svátek) se určovalo na nesprávnou dobu. To vedlo v církevních kruzích k úvahám o reformu kalendáře. Reformou kalendáře se zabývaly dva církevní koncily: lateránský a tridentský. Jejich výsledkem bylo ustavení komise pro reformu kalendáře a výzva papeže Lva X. k univerzitám, aby do Říma poslali své návrhy. Koncem sedmdesátých let 16. století vypracovali z pověření papeže Řehoře XIII. bratři Luigi a Antonio Liliové návrh na reformu kalendáře. Na základě tohoto návrhu vyhlásil 24. února 1582 papež Řehoř XIII. bulu, podle níž se mělo číslování dnů posunout o deset dní dopředu a zároveň se upravil počet přestupných roků tak, aby jarní rovnodennost připadala vždy na 21. března. Proti juliánskému kalendáři tak "zmizely" tři přestupné roky v intervalu 400 let. Tím bylo zaručeno, že až během 4000 let se posune jarní rovnodennost o jeden den. Součástí reformy bylo rovněž ustanovení o začátku roku na 1. ledna; do té doby začínal rok v různých zemích různě: od 25. prosince až do 21 března.Nejdříve přijaly nový kalendář - zvaný gregoriánský - Francie, Španělsko, Portugalsko, část Itálie, Švýcarsko, Nizozemí a Flandry (Nizozemí přitom přišlo o vánoce, neboť po 21. prosinci 1582 následoval 1. leden 1583). V Čechách byl nový kalendář přijat v lednu 1584, na Moravě až v říjnu (po 4. říjnu následoval 15. říjen). Německé země přijaly nový kalendář v roce 1699 a Dánsko v roce 1700. Anglický parlament přijal zákon, podle kterého se měl anglický kalendář (používaný i v koloniích) přizpůsobit evropskému, až v roce 1752 (po 3. září následovalo 15. září). Čína převzala  gregoriánský kalendář v roce 1912; ale i v Evropě existovaly země, které oficiálně přešly na gregoriánský kalendář až ve 20. století. Byly to Rusko (v roce 1918), Jugoslávie, Rumunsko (obě v roce 1919) a Řecko (v roce 1923). V pravoslavné církvi funguje juliánský kalendář dodnes.Na závěr uvedu ještě poměrně málo známou skutečnost, že v Sovětském svazu byl v roce 1929 zaveden speciální způsob dělení roku. Byl zaveden pětidenní týden se čtyřmi pracovními dny a volné dny byly rozděleny tak, aby výrobní závody mohly nepřetržitě pracovat. Tento experimentální kalendář byl zrušen po jedenácti letech 27. června 1940 a přešlo se na všeobecně používaný gregoriánský kalendář se sedmidenním týdnem.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Grygar, Z. Horský, P. Mayer: Vesmír, Mladá fronta, Praha 1979
[2] O. Hlad, J. Pavlousek: Přehled astronomie, SNTL, Praha 1984
[3] E. Kotulová: Kalendář aneb kniha o věčnosti a času, Svoboda, Praha 1978
[4] Č. Krátký: Jak přesně Aztékové měřili čas? - in: Vesmír, ročník 1999, číslo 7
[5] http://www.chronomag.cz/clanek/2010-06-28/kalendare-jak-vznikly-jake-zname-a-jak-vypadaji.html#axzz1FIHYByut

-----
Příště: Jurij Aleksejevič Gagarin; plánované zveřejnění: 11.4.2011.