Jaderné (od)zbrojení

Při nedávném setkání s vojenskými a politickými experty v ruském jaderném středisku v Sarovu řekl ruský prezident Putin, že Rusko nebude jednostranně odzbrojovat a do tohoto procesu je potřeba zapojit i ostatní jaderné mocnosti.

"Nemůžeme odzbrojovat donekonečna v případě, že některé další jaderné mocnosti dál zbrojí," dodal ruský prezident. Mnozí politici a vojáci s tímto názorem souhlasí. Současné (začátek roku 2012) počty jaderných hlavic jsou takovéto:
- USA: celkem 8000 hlavic, z toho 2150 hlavic je instalováno na raketách nebo je k dispozici na základnách operačních sil (z toho 200 kusů je rozmístěno v Evropě) a dalších 5850 hlavic je v rezervě (před jejich operačním nasazením je potřebný určitý čas k jejich přípravě);
- Rusko: celkem 10.000 hlavic, z toho 1800 hlavic je připraveno na raketách a v rezervě dalších 8200 hlavic;
- Velká Británie: 160 hlavic připravených k okamžitému nasazení a 65 hlavic v rezervě;
- Francie: 290 hlavic v operačním nasazení a 10 hlavic v rezervě;
- Čína: k dispozici je asi 240 hlavic, ale není známa možnost jejich okamžitého nasazení;
- Indie: disponuje 80 až 100 hlavicemi;
- Pákistán: má kolem 100 hlavic (není zcela dořešena otázka nosiče);
- Izrael: 80 hlavic, jejich operační nasazení není jisté;
- Severní Korea: KLDR uskutečnila v letech 2006 a 2009 dva jaderné výbuchy, ale není možné zjistit, zda má k dispozici vojensky použitelnou bombu.
Celkem je tak dnes ve světě asi 19.000 jaderných bomb, z nichž asi 4400 je připraveno k okamžitému použití.
(Počty jsou převzaty z SIPRI Yearbook 2012, Oxford University Press, Oxford 2012, str. 307 - 350.)

Pro Rusko je nepříznivá situace v tom, že jeho území leží v dosahu všech ostatních jaderných států, zatímco území USA mohou dosáhnout jen dvě mocnosti - Rusko a Čína - ostatní členové jaderného klubu nemají dostatečně výkonné nosiče. Navíc Velká Británie a Francie jsou američtí spojenci a jejich vztah k Rusku je dán postojem USA.

Destabilizujícím prvkem v oblasti jaderných zbraní jsou Pákistán a Severní Korea. Jejich postoj ve vztahu k Rusku není jednoznačný a je závislý na momentální politické situaci. A neznámou je další země: Írán. Ta sice oficiálně jadernou zbraň nevlastní, ale v případě, že jadernou bombu dokončí, objeví se v blízkosti ruských hranic další nebezpečí. Bezpečnostním zájmem Ruska je tak jaderné odzbrojení Pákistánu a Severní Koreje a nedovolit Íránu jadernou zbraň získat. V tomto směru se zájem Ruska shoduje s postojem Spojených států.

Rovněž otázka postoje Číny je ne zcela vyjasněná a rostoucí čínský potenciál (ekonomický, vojenský i politický) může být hrozbou bezpečnostních zájmů Ruské federace. Rusko sice s Čínou jedná o vypracování strategického partnerství, ale podle historických zkušeností nelze na tomto poli vyloučit zásadní zlomy.

Podle dostupných informací je většina jaderných zbraní v zemích mimo USA, Rusko a Čínu v době míru uložena odděleně od raket.

A jaký je stav jednání o odzbrojení. Rusko a Spojené státy od sedmdesátých let jednají o omezení počtu jaderných hlavic. První dohoda SALT-1 pochází z roku 1972 a koncem sedmdesátých let byla podepsána dohoda SALT-2. Přestože byly snahy zahrnout do těchto odzbrojovacích jednání Velkou Británii a Francii, jejich postoj byl negativní a na jejich jaderné hlavice se žádná omezení nevztahovala. Obě země přijaly některá opatření až podle pozdější dohody START. Jejich postoj se měl stát příkladem pro ostatní jaderné země, zejména pro Čínu. Ovšem opatření jsou pouze kontrolního charakteru a nevedou ke snížení počtu jaderných hlavic v Evropě.

Čína ve své vojenské doktríně z roku 2010 hovoří, že jaderné mocnosti by měly výrazně snížit své arzenály ověřitelným a nezvratným způsobem a vyjadřuje ochotu připojit se k mnohostranným jednáním o jaderném odzbrojení. Čína ovšem očekává, že USA naopak nebude budovat v Tichém oceánu systém protiraketové obrany. V příštím kole jednání o snížení stavu jaderných zbraní START by se tak mohlo jednat i o omezení čínských systémů středního a dlouhého doletu. Nicméně lze očekávat, že jednání budou vedena na bilaterální úrovni, tedy Čína-USA a Rusko-USA a třístranná jednání by se vedla o sdílení dat a opatřeních pro budování důvěry.

Zcela jiná je situace na Indickém subkontinentu. Obě jaderné mocnosti Indie a Pákistán se k jednání nedostávají pro vzájemné spory - především nevyřešené územní otázky a terorismus. Pokud se za podpory OSN podaří tyto rozpory vyřešit, mohla by jižní Asie dospět do stadia jaderného odzbrojení a stát se tak příkladem i pro další regiony.