První myšlenky na utvoření umělé družice Země se objevily na konci druhé světové války. Tehdy se vedoucí specialisté německého raketového výzkumu, včetně Wernhera von Brauna, začali touto myšlenkou zabývat.
Jejich diskuse ale skončily v březnu 1944 zatčením von Brauna, Klause Riedela a Helmutha Gröttrupa a jejich obvinění z velezrady. Podle obvinění se všichni měli vyjadřovat na veřejnosti, že Německo ve válce nezvítězí a že smysl jejich práce na raketách není veden snahou o vytvoření účinné zbraně, ale jejich cílem je sestrojení "kosmické lodi". Náčelník výzkumného střediska Peenemünde Walter Dornberger potom musel vyvinout enormní úsilí, aby se byli tito tři nejdůležitější muži raketového vývoje propuštěni. Za propuštění dokonce u šéfa gestapa Heinricha Himmlera intervenoval i ministr válečného hospodářství Albert Speer a také vojenská kontrašpionáž, která měla raketový výzkum na starosti. Po čtrnácti dnech byl propuštěn von Braun a za několik dalších dní i Riedel a Gröttrup. (Obvinění byli nejdříve propuštěni na tři měsíce, poté se jejich pobyt na svobodě o další tři měsíce prodloužil a pak se pod vlivem dalších událostí na celou záležitost zapomnělo.)
Wernher von Braun byl na konci války zatčen Američany, resp. se sám vydal do jejich zajetí, a společně s asi stovkou dalších specialistů převezen do Spojených států. Prvním úkolem, který von Braun za oceánem dostal, bylo shrnout výsledky, jichž bylo dosaženo v nacistickém raketovém výzkumu a současně měl nastínit další možný vývoj. V jednom z bodů von Braun uvedl, že další vývoj vícestupňových raket povede k letu mimo zemskou atmosféru (k vytvoření umělé družice) a později by tyto rakety umožnily postavit na oběžné dráze kolem Země pozorovatelnu. Postupným dalším rozšiřováním orbitální pozorovatelny by se dospělo do fáze, kdy by na této stanici mohly být sestavovány rakety pro lety k dalším vesmírným tělesům, zejména k Měsíci.
Další návrh na vytvoření umělé družice předložil v roce 1945 britský specialista Arthur C. Clark, který v časopisu Wireless World navrhl využívat německou rakety V-2 k sondáži vysoké atmosféry a po jejím zdokonalení i k vynášení umělých družic Země. (A. C. Clark také v říjnovém vydání Wireless World také navrhl vytvořit pomocí tří družic na geostacionárních drahách celosvětovou spojovou síť.)
Ve Spojených státech se studiu možnosti vytvořit umělou družici věnuje Robert de Haviland. K jeho povinnostem patřilo také studium dokumentace k německým raketám V-2. Na základě těchto poznatků a po souhlasu svého nadřízeného W. P. Cogswella se Haviland několik týdnů věnuje vypracování studie o možnosti vytvoření umělé družice. Začátkem srpna 1945 je tak hotov projekt, který dostává pojmenování Rex. V projektu se předpokládá vytvoření umělé družice, která bude sloužit jako vědecká laboratoř, retranslační stanice, meteorologická pozorovatelna a mapovací základna. Ovšem další detailní výpočty provedené Harveym Hallem ukázaly, že raketa V-2 není ani po rozsáhlých vylepšeních schopná dopravit náklad na oběžnou dráhu.
Přesto byl 3. října 1945 ustaven CEFSR (Committee for Evaluating the Feasibility of Space Rocketry - Výbor pro studium kosmických raket), jehož cílem bylo postavit raketu dopravit na oběžnou dráhu kolem Země malou družici, která nebyla určena pro pilotovaný let (jak předpokládal Haviland). Do listopadu CEFSR vypracoval plán, podle něhož měla jednostupňová raketa HATV v roce 1951 vynést na nízkou oběýnou dráhu čistě vědeckou družici o hmotnosti asi 1000 kg.
Jiný postup volilo americké námořnictvo. To zadalo několika civilním organizacím dílčí výzkumné úkoly a po jejich shrnutí měl být vytvořen projekt na vytvoření umělé družice. Snahy všech skupin ale narážejí na jeden zásadní problém: finance. Poválečná situace nebyla příznivá podobným projektům a v prosinci 1945 prohlásil Vannevar Bush, ředitel Úřadu pro vývoj a výzkum, že rakety s doletem 5000 km a pro vynesení umělých družic nebudou uskutečnitelné po mnoho let.
Ve Spojených státech byl v první polovině roku 1946 vypracován ještě jeden projekt umělé družice; projekt vytvořila skupina RAND vedená Jamesem Lippem. Podle tohoto projektu měla být v polovině roku 1951 vypuštěna na oběžnou dráhu ve výšce kolem 500 km umělá družice o hmotnosti asi 300 kg. Jejím úkolem by byla meteorologická a astronomická pozorování a biologický výzkum ve stavu beztíže.
V roce 1946 na mezinárodním kongresu užité mechaniky v Paříži hovořil o problematice vytvoření umělé družice Fran Malina, který referát připravil společně s Martinem Summefieldem. Ve svých návrzích předpokládali nosné rakety sestavené ze tří až pěti stupňů a uvažovali o letech k Měsíci a vytvoření družic Měsíce.
Veškeré americké prokjekty umělých družic ale v průběhu roku 1948 "šly k ledu" a práce na nich byly obnoveny až počátkem padesátých let, když se začalo vážně uvažovat o vytvoření první umělé družice Země jako politického argumenty. Dalším impulzem byly vědecké výsledky ze sondáží vysoké atmosféry pomocí raket, kde se ukazovala nutnost prodloužit pobyt vědeckách aparatur ve vysokých výškách.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] F. Link, L. Neužil: Raketové lety a výzkum vysoké atmosféry, Nakl. ČSAV, Praha 1956
[2] K. Pacner: Kolumbové vesmíru, Mladá fronta, Praha 1976
[3] K. Pacner: Na obou březích vesmíru, Čs. spisovatel, Praha 1968
[4] P. Toufar, M. Balous: Cesty ke hvězdám, Albatros, Praha 1976
[5] http://history.nasa.gov/sputnik/chapter1.html
