Americký raketoplán vzlétl naposledy

Dnes v 17:29 odstartoval před zhruba miliónem diváků ke svému poslednímu letu americký raketoplán Atlantis, který svým letem k Mezinárodní kosmické stanici současně uzavírá více než třicetiletou éru těchto pilotovaných strojů.

Čtyřčlenná posádka raketoplánu Atlantis - Ferguson, Hurley, Magnus[ová], Walheim - má dovést v modulu MPLM zásoby a vybavení na Mezinárodní kosmickou stanici a během připojení se uskuteční jeden výstup astronautů do volného vesmíru - Fossum a Garan z posádky stanice. Podle letového plánu by měl let STS-135/ULF7 skončit 20. července 2011 v 7:06 hod. místního času přistáním na dráze letiště Kennedyho kosmického střediska na Floridě.

Při této příležitosti vzpomeňme první let amerického raketoplánu (Columbia s posádkou John Young, Robert Crippen), který se uskutečnil 12. dubna 1981, právě v den 20. výročí prvního pilotovaného kosmického letu. Start ve výroční den nebyl plánován, ale termín vyplynul z několikerého odkladu prvního startu; zejména se jednalo o posuny termínu startu z technických důvodů. Například v roce 1978 se na tom "podepsaly" i nezdařené zkoušky hlavních motorů SSME (Space Shuttle Main Engines). Podle prvotních představ měly raketoplány zahájit zkušební lety už koncem sedmdesátých let.

Pro základní zkoušky - pevnostní testy a pro lety v atmosféře - byl postaven raketoplán Enterprice (výrobní číslo 101). Po provedení pevnostní a vibračních zkoušek byl testován při letu na hřbetě upraveného Boeingu 747 (tyto lety současně sloužily jako zkouška pro budoucí přelety mezi základnou Edwards a Cape Canaveral). Testy zabezpečovalo středisko NASA Dryden Flight Research Center na základně Edwards AFB v Kalifornii se uskutečnilo celkem osm takových přeletů, při třech z nich byla v raketoplánu dvoučlenná posádka. Mezi srpnem a říjnem 1977 se pak uskutečnily volné lety v atmosféře, které končily přistáním na dráze na dně vyschlého solného jezera v Kalifornii. Při pěti letech se střídaly posádky ve složení Fred W. Haise, Charles G. Fullerton a Joe H. Enge, Richard H. Truly. Raketoplán Enterprice nemohl být upraven pro lety do vesmíru, a tak po uskutečnění zkušebních letů v atmosféře jeho služby u NASA prakticky skončily.

Hlavním cílem stavby flotily raketoplánů bylo podstatně snížit náklady na vynášení družic na oběžnou dráhu, provádění oprav družic na dráze a případně snos některých družic z dráhy zpět na Zemi. Původní plány předpokládaly, že každý stroj (pro první etapu se plánovaly čtyři) poletí do kosmu až stokrát. Nakonec všech pět exemplářů uskutečnilo dohromady "jen" 135 letů do vesmíru.

Jako první se zmíněného 12. dubna 1981 do kosmu dostal raketoplán Columbia (výrobní číslo 102), který startoval 28x a při posledním letu 1. února 2003 při návratu do atmosféry havaroval a přitom zahynula celá jeho sedmičlenná posádka. Havaroval i raketoplán Challenger, který byl 28. ledna 1986 při svém desátém startu (let STS 51-L) zničen explozí paliva vnější nádrže ET (External Tank), jež byla poškozena jedním ze startovacích motorů SRB (Solid Rocket Boosters). Také při této události zahynula celá sedmičlenná posádka.

Náhradou za zničený Challenger byl později postaven pátý raketoplán Endeavour; mimochodem podle úplně prvních výhledů mělo být postaveno právě pět strojů. Do kompletní sestavy amerických raketoplánů patřily ještě stroje pojmenované Discovery a Atlantis. Přestože byly všechny stroje průběžně modernizovány (zejména vybavení pilotní kabiny a elektronika), zůstávaly svým technickým řešením na úrovni sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Raketoplán byl považován za pevný základ pilotovaných letů a tak americký NASA souběžně nevyvíjel žádnou novou kosmickou loď, což mu mnozí kritici vytýkali. Argumentovali tím, že během dvanácti let realizace programu Apollo se američtí astronauti dostali až na Měsíc, ale za čtyřicet let programu Space Shuttle jen létali po nízkých oběžných drahách. Příští americké kosmické lodě už mají být výsledkem vývoje v soukromém sektoru a NASA by měla tyto lodě od amerických firem nakupovat už jako hotový výrobek, včetně všech s tím spojených služeb.

Lety raketoplánů nepotvrdily původní předpoklady o snížení nákladů na vynesení užitečného zatížení a naopak se ukázalo, že klasické nosné rakety jsou vhodnějším (a nakonec i levnějším) prostředkem pro tyto účely. Na druhou stranu nelze pominout nenahraditelnou účast raketoplánů při budování Mezinárodní kosmické stanice - bez účasti raketoplánů by stanice v takovém rozsahu jako je dnes nemohla být nikdy postavena (přestože stanice nebude nikdy postavena tak velká, jak se nejdříve plánováno). A další plus pro raketoplány je několik úspěšných misí při opravách objektů na oběžné dráze a zejména "záchrana" a modernizace Hubbleova kosmického teleskopu.

Poslední let tak uzavírá více než třicetiletou přítomnost raketoplánů v americké pilotované kosmonautice. Nedávno NASA spočítal, že celý program (mimo posledního letu STS 135) přišel na 209 miliard dolarů (v cenách roku 2010); první let raketoplánu stál 20 miliónů dolarů (v cenách roku 1980), současná cena jednoho letu je kolem 1,6 miliardy dolarů. A v roce 2005 tehdejší administrátor NASA M. Griffin v rozhovoru pro USA Today řekl, že mnoho v programu neproběhlo tak, jak by bylo potřebné, a raketoplány neumožnily dosáhnout organizaci dalších přesvědčivých úspěchů.

Pro americké astronauty nastává čas, kdy do vesmíru budou létat jen na ruských Sojuzech a budou netrpělivě sledovat vývoj nových dopravních prostředků, které pro NASA vyvíjejí americké soukromé firmy, případně nějaké modifikace kosmické lodi ze zastaveného projektu Orion. A většina Američanů doufá, že přestávka ve vlastních kosmických výpravách nepotrvá šest let jako mezi ukončení letů lodi Apollo (1975) a zahájením letů raketoplánů (1981).