Všivák ti štěstí přát nebude

  Chcete mít krásný dům? Není problém. Chcete jezdit na drahé dovolené? Není problém. Chcete rychlé auto? Není problém. A co takhle mít vlastní dítě?

Martina vstupovala do manželství s představou, kterou má snad každá holka. Mít se rádi až do smrti, mít krásné bydlení, jezdit na úžasné dovolené a samozřejmě mít děti.

Postupem času se její představy začaly stávat skutečností. Až na jednu. To, co si s manželem přáli nejvíc - dítě - nemohli mít.

Martina podstoupila nespočet vyšetření od banálních až po ty nejodbornější. Podrobila se nejrůznějším zákrokům, proběhlo několik pokusů s umělým oplodněním, nastoupila i lázeňskou léčbu, aby si po několika letech vyslechla konečný, ten nejsmutnější verdikt.

Protože ale s manželem po dítěti moc toužili, zažádali o adopci. Kdo si kolečkem kolem adopcí prošel ví, že je to běh na dlouhou trať.

Po téměř pěti letech, kdesi na horách uprostřed lyžařského svahu, zazvonil Martině telefon.

„Dobrý den, měli bychom pro vás dítě. Můžete zítra přijet?"

Martina tomu nemohla uvěřit. Celá rozechvělá předávala informaci svému manželovi. Na nic nečekali a okamžitě se rozjeli domů.

Druhý den už se dívali na největší a nejkrásnější zázrak ve svém životě. Tříměsíční děvčátko je sledovalo velkýma hnědýma očima. Když ji Martina poprvé držela v náruči, aby ji mohla nakrmit z láhve, klepala se vzrušením a strachem. Ale byla šťastná jako nikdy před tím.

Konečně si odváželi domů SVÉ dítě.

Nic jim nebránilo v tom, aby každý den prožívali naplno. S Adélkou. Ta teď pro ně byla středobodem vesmíru. Starali se o ni jako o princezničku. Martina se od holčičky nehnula na krok. Nově nabyté mateřství si nesmírně užívala. Byla to ta nejzodpovědnější a nejstarostlivější máma.

A teď by mělo přijít ono známé - žili všichni šťastně až do smrti.

Bylo by to fajn, že? Ale nežijeme v pohádce, nýbrž mezi obyčejnými lidmi. A mezi těmito obyčejnými lidmi se pohybují také pěkní všiváci. Ubožáci, kteří špatně snáší štěstí druhých.

Po třech měsících přišlo na Martinu anonymní udání. Prý uvědomělý občan, žijící nedaleko bydliště adoptované holčičky. Sociální pracovnice při několika svých návštěvách marně hledala špínu, zanedbané dítě a matku, která holduje alkoholu a nestará se o miminko.

Přestože měla Martina svědomí čisté, tyto návštěvy ji stály nespočet probdělých nocí. Ještě dlouho po tom chodila s hrůzou otvírat, když někdo zvonil u dveří.

Je jasné, že žádné takové oznámení se nemůže brát na lehkou váhu. Sociální pracovnice dělala jen svou práci.

 Je ale škoda, že neexistuje žádný postih pro takové darebáky, kteří úmyslně škodí druhým. Mělo by existovat něco jako Boží trest. Takovým lidem by měly na zádech vyskákat pořádné boláky. Aby se pro změnu nevyspali oni. A na čele by jim měl vyrašit kravský roh. Aby byli poznat už z dálky.

Kolik by u nás asi chodilo takových "jednorožců"?