Pote na štamprdličku

  Mám ráda nářečí. Líbí se mi jeho melodičnost, originalita. Měla jsem ho ráda u svých nejmilejších.

Moc ráda jsem pozorovala svou babičku jak „króžlá herteple", nebavilo mě, když jsme se „měli tumlovat". Občas nám dědeček vyhrožoval, že na nás „veme to žlutý, nebo višpanku" a neměli jsme rádi, když nám naservírovali na oběd „kchel". Večer „rožli televizu" a strašně je zlobilo, že „on nemože dojít na to, že ona je taková potfora". Po ránu si dala babička malou „štamprdličku" aby byla zdravá a když dědečka bolelo rameno, namazala mu ho babička „véskočkó".

Když jsem byla u druhé babičky, nechápala jsem jak jí její tchýně mohla říct: „Te huso hlópá." Jindy jsem strašně žadonila: „Babi, babi, řekni to ještě." A babička se naoko zlobila, že už to přece říkala třikrát, ale pak mi ještě počtvrté a popáté řekla, že: „Pani hausmajstrová pucovala na gangu tébichy." a já jsem byla maximálně spokojená. Když babička uvařila bramboračku, dala jsem si vždycky „o šufánek" víc. Pak jsme se posadily na „štokrle" a odpočívaly jsme. Taky jsem ráda chodila na „turkyň" a nejvíc mi chutnala pečená.

Před lety jsem se ocitla v Jilemnici a moc se mi tam líbilo, že to Libuška „musí povědět Vaškoj".

Já jsem se toho svého „akcentu" tak nějak postupem času zbavila. Sama nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Pravdou je, že jsem s ním měla občas problémy. To když jsem například ve škole (na které jsme byli z různých koutů republiky) včas „nepřepla" na spisovnou češtinu. V hodinách tělocviku mi to bylo ještě jakž takž tolerováno i když jsem svým hlášením při nástupech kazila morálku třídy. Jakmile jsem začala: „Třído, pozor! Za mnó dvóřad nastópit. Sódružko učitelko, třída je nastópená k hodině tělesné výchovy."  Učitelka šla do kolen a „nastópená" třída se řezala smíchy.

V matematice mě učitelka jemně upozorňovala na to, že: „X a Y majó sténé výsledek je sice teoreticky správně, ale úplně dobře je X a Y majÍ  stejnÝ  výsledek."

No a když v češtině  Božena Němcová se „svó Babočkó byla jednó z néuspěšňéších" spisovatelek u nás, myslela jsem že to „sódružka" učitelka nerozdýchá.

Ta naše mluva je zkrátka rozmanitá. Nářečí je kořením jazyka a já mám kořeněné děsně ráda.