O rozzářených očích

  Pamatujete si, kdy jste naposledy viděli rozzářené oči? Oči, ve kterých byly takové plamínky, že by rozehřály i ten největší kus ledu?

Vídala jsem je v očích svých dětí. Když byly malé, stačilo málo a jejich pohled svítil jako lucerničky.

„Tiše děti, slyšíte? To klíč pomalu zajíždí do zámku. Kdopak to asi bude? Kdo myslíte?"

Děti zpozorněly, naslouchaly, téměř nedýchaly. Sledovaly, jak se pomalu, pomalounku otvírají dveře.

„Tatínek!!!"

A jiskřičky skotačivě skákaly z očka do očka. Úsměvy, ty nejkrásnější které jen mohly vykouzlit, posílaly směrem k tatínkovi, který se jim vrátil po stopadesáté z práce. A oni ho po stopadesáté vítaly, jako by se vracel po sto letech.

Když seděly svátečně ustrojené u štědrovečerního stolu, netrpělivě se vrtěly na židlích. Co bude následovat? Proč je to dnes jiné? A kdy přijde?.......JEŽÍŠEK????

CINK, CILILINK, CILILILINK........

„Je tady, už je tady. Už přišel."

Za prosklenými dveřmi zářila malá světélka ze svíček. Největší záře ale přicházela z očí dvou malých andílků. Stáli a hleděli na stromeček posetý jiskřičkami. Rozechvělí, šťastní, plamínky v očích.

Děti stárnou, věci vzácné se stávají všedními, dětské plamínky nepozorovaně uhasínají. Jsou chvíle, kdy mám pocit, jako by se na malý okamžik vrátily. Ano, vrací se. Jsou ale jiné, starší.

Mají jinou podobu.

Jsou chvíle, kdy se mi stýská po rozzářených očích. Naštěstí mám ty malé plamínky schované. Vytáhnu album, rozevřu stránky a jiskřičky mě opět pohltí. Pokoj se opět zalije nádherným světlem a oči září.

Moje oči?.....