Jsem tak slavná, slavná, slavná...

  Prodám svoji duši, prodám svoje tělo. Chci peníze! A moc! A slávu! Ať to stojí co to stojí.

Když jsem se vdávala, byli kolem mne moji nejbližší. Lidi, které jsem měla ráda a se kterými jsem se v tento den chtěla podělit o své štěstí. Vzniklo spoustu snímků, které máme schované ve svém rodinném albu. Občas, když na nás padne „vzpomínková", fotky vytáhneme na světlo a vracíme se zpět k našemu dni „D". Sami. Nebo s našimi dětmi. Ale nikdy nám k tomu nesekundují sousedi, lidi z ulice, nebo rodiče spolužáků. Je to přece logické. Je to naše soukromí o které se nepotřebujeme dělit s cizími.

Na druhou stranu, ono by to ani nikoho cizího nezajímalo. Nejsem „celebrita".

A právě taková „celebrita" nemá potřebu si tento den užít v soukromí jen se svou rodinou, s lidmi jí nejmilejšími. Takový den je totiž dobrou příležitostí jak se zviditelnit. Jak alespoň trochu nakopnout svou upadající „slávu". Proto sezve spoustu novinářů a fotoreportérů ať už ze seriózních nebo bulvárních plátků. Na požádání se natočí tu vpravo, tu vlevo. Zapózuje se synkem, s maminkou, jen ať se to co nejlépe prodává. O soukromí nestojí. Hlavně ať to vidí co nejvíce lidí, kterým se opět vryje alespoň kouskem svého Já pod kůži.

Nepíši to proto, že by mne to nějak pohoršovalo. Je mi to šumák. Nakonec taky patřím mezi ty „šmíráky", kteří si tyhle fotky na netu prohlédli.

Jen ať se ale proboha potom tyhle „celebrity" nerozčilují a nesoudí, když je někdo z těch „seriózních" fotopánů zvěční v ne příliš lichotivé situaci.

Koneckonců vždyť je to právě bulvár, kdo se o ně nejvíc zajímá a zajišťuje jim popularitu aniž by sami něco dělali, nebo v mnoha případech uměli. A díky jeho prostřednictví mají slávu, peníze....