Ráda jsem poslouchala babiččino vyprávění o jejím dětství, dospívání a životě vůbec. Uměla poutavě líčit zážitky všední i ty méně obvyklé. Velmi zajímavé byly ty z období druhé světové války. Vyprávěla nejen o době samotné, ale také o lidech co ji prožívali.
Pro moji babičku byly ty dlouhé roky těžké, stejně jako pro tisíce a miliony dalších lidí. I ona prožívala strach, úzkost a obavy z toho, zda všichni přečkají a přežijí válku. Jestli se shledá se všemi svými blízkými a jestli ještě někdy uvidí svého manžela, který byl odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu. Udal ho tenkrát rodák ze stejné vesnice. Udal ho za to, že schvaloval atentát na Heydricha.
O dědečkovi ale vyprávět nebudu. Chci psát o tom, jak i vlastní rodina může už tak těžkou situaci ještě zhoršovat.
Babička pocházela z katolické rodiny a v téhle víře byla přísně vychována. Snažila se vždy dodržovat „desatero“ a žít podle něj. I dědeček pocházel ze stejných poměrů a byl vychováván ve stejném duchu. Když se vzali, babička následovala svého muže do jeho vesnice, kde si pořídili malý domek. Jeho rodina ji ale neměla příliš v lásce. Patrně měli představu, že si jejich syn vezme slečnu z města.
Ani po odvlečení dědečka u nich jejich snacha nenašla oporu a zastání. Zůstala sama na výchovu svých tří dětí.
Jednoho dne si ale usmysleli, že moje babička musí jejich synovi do koncentráku poslat balíček na přilepšenou. Je jeho manželka a proto je to její povinnost.
Odeslat balík , znamenalo vypravit se do města na velitelství gestapa a tam prosit o odeslání. Samozřejmě, že měla svého muže nade vše ráda a ráda by mu pomohla, přilepšila. Ale byly tu děti!
Babička jim vysvětlovala, že je to věc naprosto nemyslitelná a nemožná. Bylo to obrovské riziko. Vždyť by si s největší pravděpodobností došla pro smrt. Mohou si ji tam nechat, poslat také do koncentráku. Hned popravit. Prostě cokoliv. Němci žádný důvod nepotřebují. Stačí, že je manželkou toho, co už v lágru je.
Nepomohly prosby, domlouvání ani to, že by zůstali tři sirotci. Tchán s tchýní byli neoblomní.
A babička, jako poslušná snacha, šla. Šla s vědomím, že je to možná její poslední cesta. Rozloučila se s dětmi. Ale jen jako obvykle, když chodívala do města. Nechtěla v nich vzbudit ještě větší strach, který už tak s sebou válka nesla.
Vrátila se živá a zdravá. Babička nikdy nepřestala věřit, že ji pomohly její motlitby.Její pevná víra v Boha.
Dědeček se po válce vrátil domů. Byl jedním z mála šťastných co přežili. Ptala jsem se babičky jestli po tomto zážitku neposlala tchána s tchýní k čertu. Řekla, že ne, že se má odpouštět. Že se modlila i za ně….
…….a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům……
