Nedávno jsme si vyšli s mojí rodinou na nedělní procházku a jen pár metrů od naší ulice jsme potkali mladíka s pejskem. V plemenech se příliš nevyznám, ale jako laik bych si tipla na křížence vlčáka a huskyho. Zkrátka pejsek větších rozměrů. A tito větší „miláčci“ jak je známo, když vykonají svoji potřebu, zanechají po sobě vcelku velkou hromádku.
Většina majitelů těchto čtyřnohých přátel si už vcelku navykla uklízet jejich exkrementy. Zejména nejsou-li na ulici sami. Pokud je však nikdo nevidí, nebo venčí-li pejsky za tmy, jejich ukázněnost klesá.
Nechci ale házet všechny „pejskaře“ do jednoho pytle. Vím, že těch svědomitých co vždy pečlivě vše uklidí a nezanechají po svém kamarádovi žádný důkaz, je hodně.
Stejný postoj a úklid jsem očekávala od onoho mladíka. Ale to jsem se pěkně spletla. A tak jsem mladého muže upozornila, že na něco zapomněl. No to jsem si tedy dovolila dost. Snůška blábolů proč to neuklidí vyvrcholila prohlášením, že do popelnice se daný materiál stejně házet nesmí a jinam se s tím tahat nebude.
Inu dobrá. Ale u nás každá ulice začíná a končí stojánkem, na kterém je umístěn nejen zásobník se sáčky (těch je tam vždy dostatek), ale i malý odpadkový koš právě na tyto hromádky.
Tohoto, zajisté štědře platícího občana psích poplatků, jsme s manželem sebrat psí lejno prostě nedonutili. Měla jsem sto chutí dojít si pro sáček sama a tomu ignorantovi vše hodit za krk.
Není totiž nic lepšího, než čistit boty od těchto pozůstatků, nebo jich zbavovat chodník před vaším domem. Vřele doporučuji. Činnost je to velmi milá a zábavná.
A proto, milý mladíku, aby jste se příště vyhnul výtkám protivných žen jako jsem já, nechte svého pejska před odchodem na procházku vykonat potřebu v obýváku na koberci u vás doma. Nikdo z kolemjdoucích vám nebude nadávat, protože to neuvidí a biologický materiál z vašeho kamaráda se může u vás doma nerušeně rozkládat třeba padesát let. A vás bude hřát dobrý pocit z toho, že jste si nezamořil popelnici.
