Také vám rodiče říkali, když jste byli malí: „Když svítí červený panáček, musíš stát. Až se rozsvítí zelený, teprve potom můžeš vejít do silnice." Mně to říkali. A taky dodávali, že i potom se musím podívat vlevo a vpravo. Co kdyby.....
A tak se tím řídím dodnes. Ono taky, kdo by dobrovolně skákal pod auta, že?
Mám ale někdy pocit, že těm starším ročníkům to občas nedochází. Co? No to, že auto má malinko větší páru než oni a zkoušet s ním hrát ve vozovce přetahovanou, není to pravé ořechové. Nebo si snad myslí, že jako starší mají přednost nejen při obsazování sedadel v dopravním prostředku, ale i při přecházení silnice?
Možná to bude znít drsně, ale vidět namotaného důchodce na kole náklaďáku..... To tedy není nic moc. A to nemluvím o tom, jak muselo být asi řidiči.
Vrátím se ještě k těm zeleným a červeným panáčkům. I když už se na vás ten chlapík zelení, neznamená to vždycky, že můžete vejít a přejít. Pokud totiž k přechodu míří sanitka se zapnutou houkačkou, je pravděpodobné, že spěchá k pacientovi, nebo s pacientem a proto raději počkám na další zelenou vlnu. To snad ví i malé dítě. A tak mě překvapilo, ba přímo šokovalo, když dvě, asi sedmdesátileté ženštiny (přestože na ně ostatní lidé volali) hrdě vykročily a přitom pronesly: „My máme zelenou. Tak máme přednost."
Řidič sanitky měl co dělat. Přestože najížděl opatrně, bylo poznat, že ho to docela rozhodilo. Pokud měl ve voze „pacoše", dopřál mu zdarma centrifugu.
Nejsem žádný násilník, ale tyhle „fešandy" by zasloužily ohnout přes koleno a dostat pořádný nářez. Asi si neuvědomují, že by mohly samotné (vzhledem ke svému věku) sanitku s největší pravděpodobností brzy potřebovat.
No dámy, modlete se, aby jí někdo neskočil pod kola.
